Za bílým řemeslem do Železných hor aneb od Labe přes Doubravu k Sázavě

27. září 2018 v 21:57 | Vláďa

Je pěkné letní ráno 27. srpna 2018, když mi začíná nová dovolená - tak co s ní? Co jiného než batoh na záda a hajdy do vlaku! Opět s jízdenkou na léto, ale už jen týdenní, protože sleva platí jen do pátku 31. srpna, ale kam se vydat? Neprojetých tratí už mnoho nenalézám, až mě napadá: "co opět projet Železné hory?" Mnohý čtenář si jistě vzpomene na putování "Přes Železné hory" 19.7.2010, kdy jsem dojel lokálkou z Čáslavi do Třemošnice, odkud jsem železnohorský hřeben překonal pěšky místy, kudy měla také kdysi vést železnice, k dalšímu vlaku do Prachovic a odtud pokračoval do Přelouče.
Ale kousek na východ protíná hřeben Železných hor ještě jedna trať - padesátikilometrová, malebná trať, spojující Pardubice s Havlíčkovým Brodem, kterou jsem zčásti navštívil v roce 2008 na cestě "Za Bohuslavem Martinů" z Poličky do Žďárce u Skutče, několikrát jsem se svou přítelkyní Zdeničkou Mašínovou navštívil i Chrudim, kde se konají vyhlášené kaktusářské burzy a také prvomájové "Otvírání skleníků" sdružení "Chrudimský kaktusář". Ale teď musím svoje vypravování na chvilku přerušit, protože už vjíždíme do Kolína, kde přesednu na vlak InterCity "Porta Moravica", kterým se tentokrát svezu jen do nedalekých Pardubic, kde mě čeká další přestup, tentokrát do žlutého vláčku "regionova", který mě doveze zprvu kousek za Chrudim, do Slatiňan.
Po časech veder je venku kupodivu citelné chladno a při přestupu v Pardubicích se ukáže, že první vůz "regíny" netopí. V druhém je naštěstí tepla dost.

Regionova před odjezdem z Pardubic

V Polabí se ještě válejí cáry mlh, ale z nich pomalu, jakoby ostýchavě, už vychází slunce.
V Medlešicích se míjíme s protijedoucí regionovou v poněkud odlišném nátěru než je dosavadní žlutá či nový, jednotvárný, modrý "najbrt" - bílá, zpestřená červenými a zelenými proužky po stranách čelních oken. Trochu to připomíná předchůdkyni "regín" - motorový vůz "Esmeralda", který dnes asi ve dvou exemplářích vozí víkendové cyklovlaky z Pražského Masarykova nádraží do Slaného jako "Cyklohráček", vybavený hustilkou na vzduch, nejnutnějším vybavením pro drobné opravy jízdních kol, ale také společenskými hrami či hračkami pro děti.

v Medlešicích potkáváme netradičně natřenou regionovu

A je osm hodin ráno, když mě vláček "vyplivne" ve Slatiňanech - pěkně upravené nádraží s novým, vyvýšeným nástupištěm a pěkně opravenou budovou, ale všude mříže a zámky, jako ve většině dnešních nádraží - bez personálu, bez života. Říká se, že modernizace našim menším stanicím "bere duši".

Slatiňanské nádraží před rekonstrukcí kolejiště

Ale už dost vzdychání a nářků. Jsou tu i lepší věci, např. naproti přes kolejiště se nachází původní vodárna, která za starých časů sloužila k zásobování parních lokomotiv vodou a uvnitř se nachází i původní vybavení, kterého se "za minutu dvanáct" ujalo občanské sdružení "Pardubický spolek historie železniční dopravy" a dnes, 1 - 2 krát ročně při zvláštních příležitostech zpřístupňuje zájemcům strojovnu s parním kotlem a bohužel zatím rozebraným, čerpacím parním strojem.
Ve Slatiňanech se také nacházel cukrovar, v němž dosloužila parní lokomotiva řady 310.006, která stála poté další řadu let na pomníku na hlavním nádraží v Hradci Králové, odkud ji později vysvobodilo občanské sdružení "Společnost železniční, výtopna Jaroměř", které ji opravilo a dnes ji předvádí jako provozuschopný exponát při jízdách historických vlaků. V areálu bývalého cukrovaru jsou dnes sklady Agrochemického podniku.
Slatiňany jsou také rodištěm známé zpěvačky Helenky Vondráčkové.
S čím jsou však Slatiňany nejvíc spojovány, to je chov koní. Nachází se zde hřebčín, proslulý chovem starokladrubských koní, podle mírně vyklenutého čela označovaných také jako "klabonosí". Zdejší hřebčín proslavilo také natáčení české detektivky "Smrt v sedle" a seriálu "Dobrá Voda". Na zdejším zámku se nachází i hipologické muzeum.

Slatiňanský zámek. Socha koně posloužila jako předloha při výrobě sochy Žižkova koně na pražském Vítkově

Starokladrubáci, zvaní též "klabonosí"

Slatiňanský hřebčín - dějiště "Smrti v Sedle" a "Dobré Vody"

Na nádvoří hřebčína

Zdenička na exkurzi ve zdejších stájích

Navštívili jsme 5.7.2010 se Zdeničkou zámek i hřebčín. Dnes ale kousek od nádraží odbočím do vedlejší ulice, potom pokračuji kousek podle pole, u benzínové pumpy a motorestu stačím jen taktak přeběhnout frekventovanou hlavní silnici Chrudim - Hlinsko v Čechách a zas vilky a zahrady... Tentokrát vedou moje kroky na slatiňanské jižní předměstí Škrovád, známé z knížky "Vojáček Hubáček", ovšem dnes mě láká pamětihodnost ryze technická, v podobě pěkného mlýna, o kterém ještě bude řeč. Brzy přicházím na břeh říčky Chrudimky, plné kamení a cesta pokračuje podle ní. Slunce už stojí vysoko a začíná hřát. Cesta vede příjemným stínem kraje lesa, na němž se pojednou objeví zajímavé útvary chráněné přírodní lokality - Slatiňanských skal, kde se kdysi dávno těžil kámen pro velké stavby a sochy v Chrudimi.
Vida, vědět o nich dřív, jistě by se tu našlo něco k prolezení a prozkoumání! Ale teď už není čas, protože se přede mnou sprosvětlilo a cesta se mírně odklonila od řeky. Po pravé straně se rozkládá zahrádkářská kolonie a za ní už vykukuje nad stromy vysoká, šedá budova - to je místo, které hledám!

Moje cesta pokračuje podle řeky Chrudimky

Slatiňanské skály

Krásné místo! Pěkný rybník, obrostlý borovicemi, u rybníka pár laviček, na hrázi výstavná budova mlýna, kolem jen zpěv ptáků.
S báglem na zádech si, jako v Roztokách u Semil 2008, připadám jako nějaký krajánek.
Udělám pár snímků a mířím k bráně. Dva kluci, brigádníci, zametají jinak čistý dvůr. Ale pan otec, příjemný starší pán, pan Hugo Malinovský, již čeká. Nejprve jdeme přes dvůr do šalandy (místnost, kde mlýnská chasa odpočívala a jedla či přespávali krajánci). Útulná místnost s masívním dubovým stolem a dřevěnou lavicí. Po stěnách staré fotografie, kalendáře a obrázky starých motocyklů a aut a obrázek nějakého starého francouzského mlýna.
Tady čeká ještě jeden příjemný starší pán, jehož jméno jsem se nedozvěděl, ale je prý ředitelem pardubických Továren mlýnských strojů, podniku přestěhovaného nedávno do nedaleké Černé za Bory. Pomáhá panu Malinovskému s opravami strojů či výrobou náhradních součástek.
Nejprve nás pan Malinovský pohostí čerstvou, lahodně vonící kávou a společně si povídáme o mlynařině. Oba jsou překvapeni mým zájmem o vodní motory a staré stroje. "Já tu mám Francisovu turbínu z roku 1907" svěří se pan Malinovský. Kvůli ní jsem přijel, ale když už tu jsem, nenechám přece ležet ladem ani to ostatní, co mlýn ukrývá!

Pohled přes rybník na impozantní budovy mlýna. Vpravo stavidlo náhonu

Mlýn na říčce Chrudimce stával již v 16. století. Svůj název získal podle již zmíněných skal, které jsem míjel cestou sem.
Voda tehdy poháněla čtyři vodní kola na vrchní vodu.
Ač šlo už tehdy o velký mlýn, dostalo se mlynářské (nebo též "bílé") řemeslo i dál do kraje a poblíž Chrudimi vznikl mlýn Janderov a v Pardubicích mlýn Winternicův.
Roku 1880 mlýn získal v dražbě za 33 255 tehd. zlatých P.Kabeláč. Do přelomu 20. století patřil mlýn rodině Fouskově, která ho postupně modernizovala. K mlýnu patřily také polnosti. Kromě mlýna obepínají dvůr i vzorně udržovasné, hospodářské budovy - garáž v sousedství šalandy bývala stájí, kde bylo chováno dvacet krav a koně, sloužící k tahání vozů a práci na polích. V sousedství obytné budovy se nacházel velkoobchod s potravinami - kdo do mlýna přijel s mletím, dostal tu oběd a potom si mohl i nakoupit, co potřeboval. Dnes tu má pan Malinovský jakousi "vinárnu" pro posezení s rodinou nebo s přáteli.
Mlýnská kola na přelomu 20. let nahradila spirální Girardova turbína, kterou r. 1909 vystřídala kašnová turbína Francisova se "suchou" savkou (savka procházející vně, strojovnou), která je v provozu dodnes. O ní ještě bude řeč. V roce 1948 byla technologie rekonstruována na tzv. obchodní mletí, tzn, že mlýn za 24 hodin byl schopen semlít 25 tun obilí.
V roce 1950 na mlýn byla uvalena "národní správa" a o čtyři roky později byl znárodněn, což se podepsalo i na jeho údržbě, která byla novým režimem spíše zanedbávána. Do roku 1961 mlel mouku, po rekonstrukci velkokapacitního mlýna v Pardubicích už mlýn Skály neměl odbyt a výroba byla převedena na výrobu krmných směsí. Sůl a další minerální komponenty však technologii spíše zhnehodnocovaly a ničily. V dalších letech se tedy přešlo na výrobu šrotů, kukuřičných klíčků a jáhel z prosa.
V roce 1989 byl po složitých projednáváních mlýn vrácen v restituci původním majitelkám, p. Marii Fouskové a její dceři, p. Vlastě Malinovské, které navrácené dílo darovaly synům a vnukům Vojtěchu a Hugovi Malinovským, kteří se po roce 1991 dali do obnovování. Technologie ležela v troskách, všude byla opadaná omítka, rozbitá okna, prohnilé krovy, hřídel turbíny ulomená. "Nač by komunistický režim potřeboval čistou vodní energii, když si může v pohodě zasmradit ovzduší parními elektrárnami na uhlí, že jó? Těch přece máme v Podkrušnohoří dost! Tak na co voda?"
Renovační práce se protáhly až do roku 2001. Dnes je již strojní zařízení opět schopné příleitostného provozu.V budoucnu by si tu pam Malinovský chtěl otevřít i mlynářské muzeum. V současné době si mlýn na sebe vydělává výrobou a distribucí elektrické energie.
Ale teď už dost vyprávění, protože jsme přešli dvůr a pan Malinovský otvírá dveře do "podkolí", kam se se zatajeným dechem protáhnu i já...

Rampa ukrývá rošt, kam se vysypávalo z vozů obilí. Dnes tu najdeme vystavené historické zemědělské nářadí, kterým se obdělávaly polnosti, patřící k mlýnu

V podkolí se nachází centrální hřídel s řemenicemi, které přenášely plochými řemeny pohyb od turbíny na různé stroje v horních patrech. Dále tu najdeme malou, testovací stolici pro zkoušení různých povrchů a druhů mlecích válců, kde se mlelo pomocí jakýchsi disků, podle nichž si pak mlynář vybral u výrobce válce, které chtěl. S podkolím sousedí i malá, prosklená místnost, kde pan Malinovský uchovává a renovuje pro svou radost několik historických motocyklů. Za zdí je slyšet bzučivý zvuk generátoru na výrobu elektrického proudu, ale k tomu se ještě dostaneme, teď vystoupáme po schodech...

Centrální transmise přenáší točivý moment od turbíny na veškerou technologii

Zrní se na dvoře vysypalo z vozů nebo pytlů do zásobníku, odkud bylo kapsovým výtahem vynášeno do druhého patra, kde se nacházel "tarár", což byl atroj k mechanickému předčištění. Zrní se sypalo na vibrační síta, kde se magneticky oddělily kovové částice (hřebíky, úlomky hospodářských strojů ap.), ve spodní části taráru se nachází "koukolník", což je válec na zachycení semen koukolu a jiného plevele, který by způsobil zhořknutí mouky.
V prvním patře najdeme bubnový šrotovník, který drtí zrní pomocí dvou kamenů na principu českého složení (běhoun-ležák), ovšem horizontálního, dále potom je tu loupačka s drsnou vnitřní stěnou pláště, kde je zrno pomocí otáčejících se perutí a odstředivé síly omíláno.
V sousední místnosti najdu opravdové "srdce" mlýna, tedy mlýnici s válcovými stolicemi Prokop.
Zrní se v nich drtilo mezi rýhovanými válci, poté drť propadala na kapsový výtah, jímž byla opět vynášena do zásobníků, a poté znovu přemílána. Po navrácení mlýna našel pan Malinovský stroje naházené ve stodole bez ladu a skladu a všechny v dezolátním stavu. Dnes už se na nich může opět mlít. Všude je čisto, že by se "dalo jíst s podlahy".

Mlýnice. Pan Malinovský u zrenovovaných válcových stolic

Dál je tu k vidění rovinný vysévač, kde se pomocí sít, po kterých se pohybovaly kartáče z kozích chlupů, třídily jednotlivé druhy mouk a také tzv. reformy, kde se pomocí soustavy sít a podtlaku odsávaly z mouky otruby a nečistoty. Pan Malinovský ukazuje na dřevěná potrubí : "Kdo dnes umí udělat něco takového? Dřív k tomu nepotřebovali stroje ani přístroje a dodnes to spolehlivě slouží!"

Reformy

V prvním patře nad podkolím se nachází ještě mohutný, dřevěný hranol míchačky se zařízením k plnění pytlů moukou. Ta se v míchačce nechávala ještě 3 dny dozrát. Plné pytle se vážily a pomocí "rudlu" se rovnaly u protější stěny. Pod oknem leží i rýhované válce do mlecích stolic. Manipulace s pytli zrní či mouky nebo s válci tu nebyla nejlehčí. Spoustu věcí si tu musel mlynář umět udělat i sám.


Míchačka se zařízením k plnění pytlů a dřevěnými plášti kapsových výtahů

A teď už vstupujeme opět do podkolí a jsou tu ještě jedny, nenápadné, prosklené dveře. Ty vedou do strojovny malé vodní elektrárničky. Vzadu u stěny běží generátor na výrobu elektrického proudu o napětí 380 voltů, poháněný dvojicí klínových řemenů od setrvačníku horizontální Francisovy turbíny, využívající průtoku vody 1200l/s a spádu 4,20 m. Pohled do nejspodnější místnosti prostupem pro řemeny mi však nedovoluje pořízení snímku, tak se musí laskavý čtenář spokojit s ofocením obrázku. Vodní pohon je konstruován tak, že při případném výpadku proudu by bylo možno na něj opět mlýn napojit a rozběhnout i dnes, kdy už je využíván jen k výrobě elektřiny, která je distribuována do veřejné sítě.
Vedle generátoru stojí ještě regulátor otáček turbíny, který dříve sloužil k nastavování lopatek rozváděcího kola, ale to je dnes již děje automaticky. Na stěně visí zasklený výkres celého vodního díla.

Savka a setrvačník Francisovy turbíny. Řemenice v popředí poháněla mlýnskou technologii

Generátor na výrobu elektrické energie, vlevo dnes již nefunkční regulátor

V dalšíá místnosti se nachází turbínová kašna. Zatímco savka prochází strojovnou (proto se jí říká "suchá"), turbína je skryta dole pod vodní hladinou - u dna. Nad dřevěnou podlahou vyčnívá jen černý kalíšek maznice zadního ložiska. Na stěně visí sady klíčů a jiného montážního nářadí. Tady není k focení nic.
Poslední místností proudí voda vantrokami z rybníka ke kašně. Tady chrání nátok na turbínu česle s automatickým čištěním mechanickými hráběmi, které se ale musejí ručně čistit od shrabků a tak nejhorší práce začne pamu Malinovskému už zanedlouho, kdy začne padat listí a bude nutno sem dost často chodit, česle protahovat. Větší nános listí a nečistot snižuje výkon turbíny.

Česle před turbínou, nad nimi mechanické hrábě

Odpad z turbíny, nad nímž bydlel stárek

Dobře se povídalo s panem Malinovským, ale teď už jsem zas na cestě. Všude zpívají ptáci, je i slušné teplo. Ale je tu poledne, co si zajít do motorestu? Ale tady je dost draho, raději se posuneme kousek dál. Do nádraží zrovna vjíždí motorová jednotka RegioShark ("Žralok"). Ač je venku říjemné teplo, spolucestující sedí všichni v bundách a svetrech - klimatizace běží na doraz a ve vlaku je hrozná zima. Divím se, že lidem nejde od úst pára.

RegioShark přijíždí do Slatiňan

Následuje Chrast u Chrudimě, kam ústila lokálka z Hrochova Týnce, zrušená roku 1978 a snesená během 1. poloviny 80.let 20. století. Původní odbočení připomíná už jen asfaltový pruh přes jakousi silnici a sousedící můstek přes potok.
další důležitou stanicí je Žďárec u Skutče, kam je zaústěna již zmíněná lokálka z Poličky.

Do Chrasti u Chrudimě ústila do roku 1985 lokálka od Hrochova Týnce

Motor monotónně přede, jeden oblouk střídá druhý, pole, pole a zas pole. Ale už se tu a tam zvedají kopečky a občas se objeví i kus lesa. Tady začíná Českomoravská vysočina. A jak se ukazuje na displeji u stropu, vlak svou jízdu končí v Hlinsku v Čechách. Venku je tepleji než v jinak pěkném a pohodlném vlaku. Vlak do Havlíčkova Brodu jede za čtvrt hodiny. A vida, proti nádraží je bistro! Co si jít na dobrý oběd? Gulášová polévka a maďarský guláš s knedlíkem, k tomu orosený pardubický Porter, to je dobrá "tečka" za výletem! Jaké je ale moje roizčarování, když po návratu na nádraží zjistím, že vlak mezitím ujel! Ale co, je tu ještě hodina času na další vlak, tak si výlet zpestřím návštěvou města, známého nejčastěji bývalou výrobou vysavačů a kuchyňských robotů "Elektro Praga".

Moje další zastávka - Hlinsko v Čechách

Hlinecký "Betlém"

Dlouhá ulice se táhne s kopce od nádraží, provoz jako někde na periférii Prahy nebo v Poděbradech či Voticích. Ale v centru města, na pravém břehu Chrudimky, nacházím jakousi "oázu klidu", sestávající z jakési "vesnice ve městě", a tou je - v centru trochu neobvyklé, uskupení roubených chalup, které by se hodilo spíš do skanzenu na Veselém kopci - hlinecký "Betlém", vyhlášený dnes památkovou rezervací. Roubenky si začali stavět od poloviny 18. století drobní řemeslníci. Původním převažujícím řemeslem tu bývalo hrnčířství, na konci 19. století převládlo tkalcovství. Od konce 19. století po první třetinu 20. století se Betlém stal domovem továrních dělníků a jejich rodin. Roku 1987 se podařilo alespoň část staveb zachránit a od roku 1989 je Betlém součástí Souboru lidových staveb Vysočina.


Chaloupky jako z pohádky


Ve zpřístupněných roubenkách je možno shlédnout dobovou dílnu ševce, hračkáře, tkalce, pilníkáře či bydlení tehdejšího továrního dělníka. V jednom z domků se nachází i expozice vesnických masopustních obchůzek a masek z hlinecka. Ale na nějaké prohlídky už přece jen není tolik času. Nakouknu do jedné, ale tam najdu, pravý, nefalšovaný, škoda jen, že současný - krámek s hudebními nástroji. Hned za dveřmi stojí a aspoň částečně přibližuje dobovou atmosféru krásný, ručně malovaný orchestrion, který kdysi obveseloval hosty v hospodách nebo návštěvníky poutí.. Jestlipak ještě funguje?

Atmosféru starých časů dokresluje tenhle krásný orchestrion


Po půlhodince příjemné procházky starobylou "oázou klidu" se opět blížím k nádraží. Ta pár minut je tu regionova a vyrážíme na závěrečný úsek dnešní cesty. Teď už se trať stále častěji zakusuje do hloubek malebných lesů a protahuje zářezy. Na podzim, který mj. už klepe na dveře, tu musí být pěkně a cesta ještě poutavější, když kraj začne hrát všemi barvami. Jsme teď v severozápadním cípu Českomoravské Vysočiny a sjíždíme do údolí říčky Doubravy, kterou jsem ráno, poblíž jejího ústí do Labe, cestou do Pardubic, kousek za Kolínem přejížděl.
Vyjedeme z lesa a na kopečku po pravé straně tratě se rozkládají prostorné, moderní průmyslové haly, na rozlehlém prostranství kolem nich stojí úhledně srovnané stohy prken, latí, hranolů a fošen. Vjíždíme totiž do Ždírce nad Doubravou, který je vstupní bránou do CHKO Železné Hhory na pravé straně a nalevo do CHKO Žďárské vrchy na straně levé. Dnešní tříapůltisícové městečko v nadmořské výšce 624 m vzniklo na středověké "Liběcké" stezce tzv. "ždířením", jak se kdysi nazývalo vypalování tehdejšího bukojedlového pralesa, které dalo městečku jeho jméno. Dík již zmíněnému, velkému podniku na zpracování dřeva lze Ždírec nazvat "hlavním městem dřevařského průmyslu v České republice". Kromě polotovarů (prkna, trámy, fošny) pro stavebnictví a truhlářství se zde z odpadu při výrobě či z méně kvalitního dřeva vyrábí i sypká hmota - tzv. dřevní štěpka, která je důležitou surovinou k výrobě papíru. Závod jako jeden z mála u nás dodnes využívá i železniční vlečku, po níž dopravuje klády z jiných krajů a opačným směrem se zas vozí dřevní štěpka, jejíž největším odběratelem je asi papírenský závod ve Štětí.
Po Ždírci následuje Chotěboř, kde se na naši trať původně měla napojit nerealizovaná trať z Třemošnice. V těchto místech byla i odbočka z "Liběcké" stezky směrem na Smilův Brod.
Původní osada s kostelíkem se zde nacházela již ve 12. století a její název je pravděpodobně odvozen od názvu tehdejšího "Chotěborova" dvorce. S největší pravděpodobností šlo o Chotěbora ze Vchynic. Dnešní město čítá 9560 obyvatel a největším zdrojem příjmů jsou Chotěbořské strojírny, proslulé výrobou chladicích zařízení pro mlékárny a pivovary.
Od roku 2009 je v provozu také pivovar. Z památek tu najdeme zámek, který je dnes sídlem městského muzea a židovský hřbitov.
Zastavíme ještě pod vysokou budovou staré sýpky v Rozsochatci, projedeme ještě kousek prosluněného lesa a nad tratí se klene silniční nadjezd poblíž Pohledských Dvořáků - vjíždíme do údolí Sázavy. Přibývá zahrad, vilek a ulic s auty a jsme u konce dnešního "vlakovandru" - v Havlíčkově Brodě. Do odjezdu rychlíku na Prahu zbývá ještě hodina, ale za necelou půlhodinu je tu osobní vlak Žďár nad Sázavou - Kolín. Střídavý "plecháč" Škoda řady 242.229 přenechá své místo v čele dvouproudovému "esu" Škoda řady 363 a po dalších dvaceti minutách už spějeme prosluněným Posázavím vstříc Kolínu, kde mě čeká přestup na rychlík směr Ústí nad Labem, kterým popojedu do Lysé, kde hned přesednu na osobák Milovice - Praha a v půl sedmé večer jsem šťastně doma.

"Plecháč" Škoda řady 242.229 přivezl do Havlíčkova Brodu osobní vlak Žďár nad Sázavou - Kolín


































































 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama