Přes Lužické hory do Šluknovského výběžku

13. prosince 2017 v 20:53 | Vláďa


Krom zájmu o železnici a vodní motory se věnuji také dalšímu velkému koníčku, kterým je sbírání kovových modelů aut. Jako asi každého kluka, i moje dětství provázelo pár "angličáků" a když mi bylo 8 let, asi roku 1969, jsem při jedné z návštěv u známých v Lysé nad Labem spatřil větší množství "autíček" a zjistil jsem, že krom hraní se s nimi dá dělat i jiná věc a tou je sbírání - a na novou zálibu bylo "založeno". Nedávno jsem se na internetu dočetl o jedné zajímavé výstavě v našem nejsevernějším městě - Šluknově. Ještě však netuším, že se z původní výpravy stane docela zajímavý výlet. Ale nebudu předbíhat a raději honem do Jiřiny na zastávku a v sedm ráno hajdy do Nymburka, kde před osmou ranní přesedám na rychlík Kolín - Rumburk. Na palubě jeho motorového vozu řady 854 už mě čeká Zdenička a kolébáme se úrodnou rovinou k Mladé Boleslavi. Od Dobrovického cukrovaru se už valí oblaka páry - začíná řepná kampaň. Údolí Jizery v Mladé Boleslavi už se počíná "rozsvěcet" podzimní žlutí.
V borových lesích ukrytá trať z Bakova nad Jizerou do České Lípy slaví letos 150 let od zahájení provozu, za dva týdny se sem na dva dny vrátí aspoň malý kousek slavných, starých časů páry v podobě muzejního tříválce - luženského "papouška" ČKD řady 477.043, který zde pod nymburským depem vozil se svými českolipskými bratry až do roku 1978 spěšné vlaky a rychlíky Kolín - Česká Lípa. Nemám odtud žádné dobové fotografie, tak snad se laskavý čtenář spokojí aspoň s fotkou stroje 477.013, který kdysi také sloužil v České Lípě, než se stal provozuschopným exponátem Rušňového depa v Popradě. Promiňte nevalnou kvalitu snímku z kinofilmu, který nebylo čím oskenovat.

Popradský "papagáj" 477.013 před zprovozněním vystavený ve Vrútkách v srpnu 1998

V Srní potkáváme německý turistický vlak z dob bývalé Německé říšské dráhy (DR) - mohutná, červená motorová lokomotiva řady V 100 táhne dva čtyřnápravové velkoprostorové vozy řady Bghwe, odpovídající našim vozům Bt.
V České Lípě nás dnes překvapuje nové nádraží s moderní halou a dvěma ostrovními nástupišti. Stará budova sice ještě stojí, ale už slouží jiným účelům. Je jen škoda, že s otevřením nového nádraží zanikla i hojně využívaná restaurace v přístavku staré budovy - v nové hale není pro cestující nic.
Do zastávky Česká Lípa Střelnice ústila až do roku 1979 lokálka z Kamenického Šenova, z níž dnes už zbyla jen zarostlá kusá kolej. Traťové těleso bylo nedávno přestavěno na cyklostezku. Potom už stoupáme do kopců k Novému Boru a kolem tratě se tu a tam začínají objevovat i typicky severočeská, roubená stavení.
Ze Svoru odbvočovala do počátku 70. let další trať a to přes Cvikov do Jablonného v Podještědí. I z ní dnes zbyla jen zarostlá kusá kolej. Potom už se na dlouhé minuty noříme do lesů a začíná dlouhé stoupání k Jedlové. Když přivřu oči, v duchu slyším dutý zvuk dyšny "němek" Škoda (nebo i Borsig) řady 555.0 či "mazutek" Škoda řady 555.3, ozvěnu ostrých výfuků mohutných "štokrů" Škoda řady 556.0, kterým s nákladními vlaky pomáhaly na postrku "pětikoláky" ČKD řady 524.1, hluboké výdechy majestátních "ušatých "ČKD řady 464.0 či rychlý takt tříválcového parního stroje elegantních "papoušků" ČKD řady 477.0 a lituji, že jsem se sem nedostal o pár desítek let dřív. "Šlechtičny" Škoda řady 475.1, "papoušci" 477.0 a "štokry" 556.0 byly již vybavené mechanickým přikladačem uhlí, zato však na "čtyřkolácích" ČKD řady 434.2, "ušatých" 464.0 a "pětikolácích" 524.1 dostávali v tomhle úseku topiči pořádně zabrat. I dnes zde má nový motor Caterpillar co dělat.
A už je tu Jedlová - útulná stanice, ukrytá v hloubi lesů pod stejnojmennou horou a také nejvyšší bod trati - 545 metrů nad mořem. Lze tu nalézt i útulnou nádražní hospůdku, kde se i dnes lze dobře najíst nebo si tu vylepšit čekání na přípoj posezením při kávě. Do samotné obce je to tři kilometry po lesní cestě. Zleva se sem napojuje trať od Benešova nad Ploučnicí.
Ve stanici a jejím okolí bylo v časech páry nafoceno množství krásných snímků a natáčeny zvuky parních lokomotiv pro tehdy vznikající LP desku "Rytmus páry" vydanou počátkem 80. let pražským Klubem železničních modelářů na Smíchově.
A zas lesy, kopce, občas louka s pasoucími se kravami nebo typická, severočeská roubenka...
V Rybništi odbočuje vpravo trať do Varnsdorfu a Liberce o níž jsem psal ve svém dřívějším vyprávění "Za párou do Saska". Ta totiž mezi Varnsdorfem a Hrádkem nad Nisou tvoří tzv. "peáž" (průchod cizím územím) přes německou Žitavu a malý kousek Polska.
Po jedenácté dopoledne konečně přijíždíme do konečné stanice v Rumburku. Dál už pokračuje trať jen přes hranici, do německého Ebersbachu. Z českolipského zhlaví, kudy jsme přijeli, odbočuje ještě krátká trať směr Šluknov. Na českolipském zhlaví se nachází také depo. Časy páry připomíná už jen začouzená budova remízy a nově natřený vodní jeřáb ke zbrojení parních lokomotiv vodou. V místech, kde stávaly "figury" uhlí, se dnes nachází přístřešek s nádrží na naftu a výdejním stojanem ke zbrojení motorových lokomotiv. Před remízou stojí elegantní, červená německá dvoudílná motorová jednotka pro příměstskou osobní dopravu, zvaná "desiro".
Míříme hlavní ulicí do centra města. První, co nás upoutává, je asi nejznámější zdejší památka a tou je rumburská "Loreta".


Jedním z chahakteristických prvků nastupujícího baroka v českých zemích bylo stavění tzv. "Loret" podle vzoru "Svaté chýše" v italském městečku Loreto poblíž Ancony, kde se nachází středověká kopie domu, v němž bydlela panna Marie se svatým Josefem a Ježíšem. Nad tímto stavením byl vystavěn poutní chrám, dokončený roku 1587.
Rumburskou Loretu, která je vzácným uměleckým dílem stavitele Johana Lukase Hildebrandta a sochaře Franze Bienera, dal postavit v letech 1704 - 1709 kníže Antonín Florián Lichtenštejn. Do roku 1950 byla Loreta majetkem řádu Kapucínů a dnes patří Římskokatolické farnosti - děkanství Rumburk. Nejprve se však zastavujeme v ambitu, obklopujícím vzácnou stavbu, kde nalézáme přístup do sousedního kostela sv. Vavřince a po stěnách a stropech barevné výjevy ze Života Panny Marie a Ježíše Krista.

Chrám svatého Vavřince

Ambit s nástropními malbami ze života panny Marie a Ježíše Krista

V ambitu se nachází také zajímavost v podobě rokokové "kaple Svatých schodů" - jedná se o jakési dřevěné schodiště, lemované výklenky s polychromovanými dřevěnými sochami, představujícími biblický výjev - výsměch Židů zajatému Ježíšovi. Výjev připomíná Ježíšovo odsouzení na smrt a utrpení. Jedná se o nejmladší kapli Sv. schodů v českých zemích.

Kaple Svatých schodů se zajatým Ježíšem a posmívajícími se Židy


Pán Ježíš s vojáky

Vysmívající se Židé

Venku se zatím udělalo hezky a vysvitlo slunce, jdeme se tedy projít příjemným nádvořím, kde zahradník seče trávu a obdivujeme bohatě zdobenou stavbu uprostřed, na jejíchž zdech zhotovili italští sochařští mistři reliéfní výjevy na motivy života Panny Marie a sochy deseti Sibyl a deseti starozákonních proroků. Pohanské věštkyně Sibyly byly údajně první, které pronesly zastřené výroky o Panně Marii a Ježíši Kristu a předpověděly tak křesťanskou epochu. Zřetelnější svědectví o nich podali starozákonní proroci. Vedle biblických reliéfů a soch obohacují exteriér Lorety také dvojice korintských polosloupů s bohatými hlavicemi. K vidění jsou zde i figurální motivy andělů s girlandami či znaky Lichtenštejnů. Interiéru, kde se dosud slouží bohoslužby a pořádají koncerty, vévodí soška černé Panny Marie s Jezulátkem.

Bohatá výzdoba od italských mistrů

Král David s hlavou poraženého obra Goliáše u nohou

Interiér se soškou černé Panny Marie místo oltáře

Po prohlídce památky máme ještě dost času, tak se jdeme projít centrem města a Zdenička mapuje a fotografuje, kde kdysi bydlila a chodila do školy její nejlepší kamarádka Jana Šarounová. Projdeme se náměstím a přilehlými uličkami a v pěkné restauraci si dáváme oběd. Zdenička dala přednost pěkné svíčkové a já si dám vepřové nudličky s bramboráčky, tak snad laskavý čtenář omluví malou pauzu, protože jídlo je vynikající!

Rumburské náměstí



Dobrou chuť!


A po dobrém obědě zas hurá na nádraží, kde už přede "orchestrion" řady 810.165 a zas se noříme do hloubi lesů, tentokrát ale nás čeká jen malý kousek cesty a po deseti minutách jsme z lesů venku a přijíždíme do v našeho nejseverněji položeného města - Šluknova. Dál už pokračuje trať, stejně jako v Rumburku, do německého Bad Schandau, ke trati z Děčína do Drážďan.

Obracející "orchestrion" řady 810.165 na nádraží ve Šluknově

Zcela vylidněná stanice, všude zavřeno, útulek před nepohodou poskytne náhodnému cestujícímu jen zastřešené nástupiště, kde fouká jak na Vidrholci. Před nádražím tichá ulice a řady vilek se zahradami. Za chvíli přicházíme k velké, výstavné budově Vysoké školy lesnické, naproti níž se táhne zeď nějaké zahrady. Jak se ukazuje, jde o zámecký park. Přes ulici povlává transparent, zvoucí sběratele a fandy na výstavu modelů aut - to je to, za čím jsme přijeli. Ale když už jsme vážili takový kus cesty, bylo by velkým prohřeškem nechat si tu ujít i jiné zajímavé věci, tak vcházíme do parku, kde už se tu a tam objevuje na slunci podzimní žluť a dopřáváme si procházku pod vysokými stromy až k nově opravené, výstavné budově zdejšího zámku. V prostorném vestibulu nás k našemu překvapení vítá krom velkého modelu stavby zámku také mohutný, německý vojenský motocykl se sajdkárou z druhé světové války.

Šluknovský zámek

V zámeckém parku

Historie šluknovského zámku započíná někdy kolem roku 1565, kdy Jiří ze Schleinitz odkázal tvrz Šluknov a poplužní dvůr s vesnicemi synům Haugoldovi, Janovi, Arnoštovi a Jindřichovi a roku 1566 si bratři dědictví rozdělili. Šluknov obdržel Arnošt ze Schleinitz. Bylo to město s dřevěným panským sídlem, pivovarem, sladovnou a zahradou, kde se pěstoval chmel. V místech původní tvrze vystavěl v letech 1566 - 1573 sídlo ve stylu saské renesance.
Po velkém požáru města roku 1577 se Arnošt ze Schleinitz dostal do těžké finanční situace a zámek vystřídal mnoho majitelů, ale na bližší historii tu bohužel není dostatek místa. Posledním majitelem byl hrabě Ervín Leopold Nostitz - Rieneck a v roce 1945 bylo v zámku zřízeno muzeum, knihovna, stavební úřad a archiv národního výboru. V roice 1986 došlo při poruše na elektrickém topení k velkému požáru, který zničil všechna okna, dveře i stropy a celé třetí patro.
V 90. letech byl zhotoven nový krov, ale další renovační práce zastavil nedostatek finančních prostředků a zámek i s parkem začal chátrat.
V roce 2005 konečně započaly další renovační práce a roku 2007 byl zámek slavnostně otevřen a zpřístupněn. Příjemná paní průvodkyně nám ukazuje pěkné, nové dřevěné stropy, parketové podlahy a nové lustry. Nábytek, krášlící obnovené komnaty je zapůjčen z jiných muzeí a depozitářů a nikdo by nevěřil, že tu ještě nedávno bylo spáleniště a ruina. Zámek se nám moc líbí, fotografovat se tu však přece jen neodvažujeme. Výstavu modelů si nechávám na konec. K obdivování je tu hodně, tak snad se vám budou líbit aspoň fotografie toho nejlepšího.

Moje největší záliba - miniatury Matchbox

Abrex - modely vozů Škoda

Atlas - Modely autobusů a tramvají

Oxford - modely presidentských vozů

Oxford - presidentský vůz Škoda Superb je doplněn i figurkou Miloše Zemana

Ač se nám zámek moc líbil a je hezky, na prohlídku našeho nejsevernějšího města a na odpolední kávu už nám čas nezbývá. Stačíme sotva dojít na nádraží a už je tu motorový rychlík od Kolína a hned obrací ke zpáteční cestě. Opět se protáhneme lesem, zamáváme Rumburku a dalšími lesními houštinami sjíždíme s Jedlové k Novému Boru a České Lípě, kde potkáváme německý turistický vlak, s nímž jsme se dopoledne míjeli v Srní. Nad Hradem Bezdězem už se snáší soumrak a Mladá Boleslav už tone ve tmě. Pomalu ale jistě spějeme tmou k Nymburku - a k domovu. A to je také tečka za časem "vlakovandrů" 2017.

Zpáteční cesta. V Rybništi potkáváme tento pěkný motorový vůz Stadler

Čas letošních "vlakovandrů" je u konce, ale jezdit se bude dál...tady












 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama