Za vodní energií do Písku.

24. listopadu 2017 v 18:15 | Vláďa
Moje dovolená pomalu ale jistě končí, ale moje čtrnáctidenka ještě zdaleka ne, tak na mě otec naléhá, abych si ještě vyjel. Ale kam? Republika už je projetá křížem krážem, moc tratí nezbylo. Některé jsou dokonce zrušené. Ale jak jsem tu již naznačil, budu se věnovat kromě železnice i jiným zajímavým místům, na která zatím nezbyl čas a zrovna nedávno jsem shlédl zajímavý dokument o jedné unikátní technické památce v podobě vodní elektrárny na řece Otavě v Písku.
Dnes je sobota 26.8. a venku je hezky, tak hajdy na nádraží a v sedm hodin do Prahy, tentokrát přímo na Hlavní nádraží, kde už čeká budějovický rychlík, sestavený tentokrát z ještě "najbrtem" nezkaženého, modernizovaného motorového vozu řady 854.033 a dvou, také modernizovaných, vlečných vozů. Však také se tentokrát nepojede po koridoru přes Tábor, ale přes Beroun a Zdice a odtud po malebné, "koridorizací" nepokažené, podbrdské trati přes Příbram a Březnici do Protivína, kde vlak najede na trať Plzeň - České Budějovice. A je půl deváté ráno, slunce už stojí vysoko nad Prahou, když nový motor Caterpillar zabere a po chvíli už se na chvíli setmí ve vinohradském tunelu, zaduní most přes Vltavu a zakrátko už ubíhá dozadu malebné údolí Berounky, potom podbrdské údolí říčky Litavky a kolem hald hlušiny z uranových dolů za Příbramí spějeme k jihu...
A je deset hodin dopoledne, když zastavujeme v Písku. Jentaktak stačím pořídit fotku vlaku a hurá do města.

Písecké nádraží

Budějovický rychlík na nádraží v Písku

V malebném městě jsem již párkrát byl - na školním výletě po jižních Čechách v květnu 1976, později na svých prvních "vlakotoulkách" z Votic na dovolené v srpnu 1982, později jsem si sem párkrát zajel během dovolené v nedaleké Putimi koncem srpna 1989 a vždy se mi tu moc líbilo. Všechny zdejší tratě mám už projeté. Zmíněná podbrdská trať od Zdic se tu napojuje na "Českomoravskou transverzálku" z Tábora do Putimi, kde se rozvětvuje na směr Ražice a Protivín - v obou jmenovaných ústí do tratě České Budějovice - Plzeň.
V malebném městě se mnoho nezměnilo. Jen mezi nádražím a městem vyrostla frekventovaná silniční křižovatka s kruhovým objezdem a nájezdem na obchvat města a z ostrova na řece Otavě zmizelo torzo vyhořelé vodácké klubovny a místo něj se objevují cyklostezky a dokonce je tu i výletní restaurace. Trochu to tu připomíná labský Kmochův ostrov v Kolíně. Hodně se změnily k lepšímu i domy na nábřeží. Nejprve zamířím na ostrov a odtud na levý břeh, kde objevuji nové lákadlo - město totiž dostalo své jméno podle místa, kde se kdysi dávno těžil písek pro stavební účely. Na vytěženém prostranství později vyrostlo město a na památku dnes vytvářejí umělci na nábřeží pěkná umělecká díla - sochy z písku.

Umělecká díla z písku na otavském nábřeží

Pořídím pár fotek a přecházím na pravý břeh přes známý kamenný most.
Jde o nejstarší kamenný most v Čechách, vystavěný pravděpodobně ještě před koncem 13. století. Je dlouhý 111 metrů a na obou březích stávaly obranné věže - ty se ovšem nedochovaly.
Most je vyzdoben plastikami Jana Nepomuckého, Kalvárie, sv. Anny a sv. Antonína Paduánského. Dnes je národní kulturní památkou.

Nejstarší kamenný most v Čechách

Tady už je pamětihodností víc, ale mě nejvíc láká světle zelená budova kousek proti proudu, ve stínu mohutné budovy bývalé sladovny, v níž se dnes nachází výstavní galerie a expozice prácheňského muzea.
Zníněná budova na břehu, před níž neznámý tvůrce umně vysochal z písku Rumcajsovic rodinu z pohádek Václava Čtvrtka, nezapře svoje původní určení - jde o bývalý mlýn, zvaný též Podskalský.

Elektrárna - muzeum. Před budovou odpočívají Rumcajsovi

Česle náhonu - tudy proudí voda na turbíny

Původní dynamo poháněla parní lokomobila

Původní mlýn byl roku 1887 přestavěn ing. Františkem Křižíkem na vodní elektrárnu, která ještě téhož roku začala napájet proudem městské veřejné osvětlení, instalované fr. Křižíkem 23.6.1887. Tím se Písek stal prvním městem s s elektrickým osvětlením u nás a elektrárna je nejstarší činnou vodní elektrárnou u nás. Původní dynamo poháněla nejprve parní lokomobila, kterou později nahradilo vodní kolo, které v roce 1901 nahradily dvě Francisovy turbíny, které zde fungují dodnes. Po jejich rekonstrukci roku 1994 se začalo s úpravami prostor elektrárny na muzejní expozici, která byla o tři roky později slavnostně otevřena. Ve vstupní hale se nachází původní parní lokomobila, oběžné kolo Francisovy turbíny, spousta svítidel a dokumentů o historii svícení a také vzácnost - unikátní Girardova turbína, zachráněná nejspíš před likvidací odněkud ze mlýna. Další podobná se ještě nachází v bývalém mlýně na Ohři v Terezíně.
Vedle ve strojovně dosud běží generátor střídavého proudu, poháněný plochým řemenem od obrovské řemenice, který dodává proud do veřejné sítě a v čele místnosti stojí dosud funkční, původní rozvodný panel s "budíky".
Hřídel obří řemenice, která pohání generátor, vede skrz zeď do sousední haly - turbinárny, která je "srdcem" elektrárny. Tady se dole pod podlahou nacházejí kašny, v nichž se od roku 1901 otáčejí již zmíněné Francisovy turbíny. Dřevěný kryt ukrývá "paleční" kola, pohánějící hnací hřídel kuželovým převodem přes pastorky.

Strojní zařízení elektrárny - obří řemenice pohání generátor, v pozadí původní rozvodný panel

Turbinárna - dřevěný kryt ukrývá paleční kola turbín, pod sítěmi se nacházejí vrchní ložiska

Výrobní štítek turbín

Oběžné kolo Francisovy turbíny

Technický unikát - oběžné a rozváděcí kolo turbíny Girardovy

Expozice se mi moc líbila, všechna čest, jen se tu nebylo koho zeptat na některé technické věci kolem turbín a dynam. A co s pěkným, slunečným dnem teď? Času je ještě dost, tak se jdu projít náměstím a podívat se po nějakém pohostinském zařízení. Objevil jsem jen pivnici a nějaký hotel, kde je sice pěkná restaurace, ale ne moc vhodná pro mou penženku. Ale brzy nacházím dobře zásobené čínské bistro, šířící kolem lákavou vůni a nabízející krom příjemného chládku snad dvacet druhů jídel. Jen je problém si vybrat - všechna vypadají lákavě. Dám si tedy maso dvou barev s pikantní omáčkou a rýží - teď, jako nedávno ve Znojmě, omluvte malou přestávku. Dobrou chuť!

Dobrou chuť!

Snažím se jíst vábně vypadající jídlo co nejpomaleji. Oběd je opravdu vynikající. Číňané jsou mistři ve vaření, ale i v estetické úpravě jídel.
Kousek pod náměstím je zachovalá část hradeb a příkopu, u něhož se kdysi nacházela Putimská brána, o níž existuje i lidová písnička.

"Když jsem já šel tou Putimskou branou"... která stávala někde v těchto místech

Teď už mě čeká jen asi jedenapůlkilometrová procházka stinnou alejí kolem moderního sídliště a parku zpět k nádraží. Tady mám dvě možnosti - v půl druhé jede osobní vlak do Tábora, před druhou jede zpáteční rychlík z Budějovic do Prahy. Je pěkně, dám přednost Táboru.
Půlhodina se počíná vléci donekonečna. Nedá se tu ani zajít na kávu, ukázalo se, že zdejší jídelna je zavřena.
Ve stanici stojí také soukromá, historická motorová lokomotiva ČKD řady T 435.097, přezdívaná "hektor", se soupravou historických osobních vozů bez popisků, zakopupených nejspíš odněkud z ciziny, s nimiž vyjíždí o víkendech na nostalgické jízdy do Číčenic a Horažďdovic. Tak pořídím aspoň nějaké foto.

Historická souprava "Hektora" T 435.097 a starých osobních vozů

Konečně je tu žlutá regionova a vyrážíme do prosluněné, malebné krajiny jihu Čech. Poblíž Červené nad Vltavou přejíždíme po 253 metrů dlouhém mostě přes vodní nádrž Orlík. Most vystavěný v letech 1886 - 1889, byl otevřen jako druhý největší svého druhu v tehd. Rakousko-Uhersku 20.listopadu 1889. Kromě délky 253 metrů je 68 metrů vysoký, váží 940 tun a bylo na něm použito 329 000 nýtů. Pod ním se kdysi nacházel Šejharův mlýn, ten však padl za oběť orlické přehradě. Po dlouhotrvajících vedrech je voda, plná sinic, zelená jako brčál, tady bych se koupat nechtěl.

Cestou k Táboru přejíždíme orlickou přehradní nádrž u Červené nad Vltavou

Když před třetí dorazím do Tábora, za dvě minuty, už u druhého nástupiště skřípou brzdy pražského rychlíku. Modernizované německé "honekry" jsou rozpálené jako pec.
O koridoru do Prahy se není třeba rozepisovat, protože krom ohavných, "protihlukových" stěn není mezi Benešovem a Prahou z okna vlaku vidět téměř nic.
Už se zvolna blížím k domovu a další cestu podnikneme, tentokrát ve dvou, až v září a povede až na sever, do Šluknovského výběžku.






























 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama