Rakouskou severozápadní dráhou do údolí Dyje

2. listopadu 2017 v 22:07 | Vláďa
Není nic horšího než vstávání po čtvrté ráno. Opět se klube, jak se zdá pěkné, slunečné ráno, na cesty jako stvořené.
Již ve svých vzpomínkách na cestování českomoravskou vrchovinou v r. 2012 - "Křížem krážem Jihlavou k zajímavým tratím Českomoravské Vysočiny" jsem psal o trati tehdejší Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB) Vídeň - Znojmo - Jihlava - Havlíčkův Brod - Mělník - Děčín a o návštěvě Jaroměřic nad Rokytnou. Dnes mám možnost si projet zbytek trasy na našem území a to z Jaroměřic až na samý jih Moravy, do údolí Dyje - do Znojma, kde jsem se z nedávné reportáže v pořadu "Toulavá kamera" dozvěděl o jednom novém, zajímavém muzeu...

Brněnský rychlík přijíždí do Kolína

Nezvyklý interiér 2. třídy brněnského rychlíku

Dávno už jsou pryč časy rychlíků a spěšných vlaků Rumburk - Znojmo, takže mě čekají celkem čtyři přestupy. Jiný člověk by se zhrozil, ale vše proběhne bez komplikací a nebude třeba ani nikde dlouho čekat. V Kolíně po deseti minutách přesedám na rychlík Praha - Brno a mířím k Havlíčkovu Brodu. Rychlíků už tu moc také nejezdí - většina vlaků byla přetrasována přes Pardubice a Českou Třebovou. Ale i na trati 250 už probíhají rekonstrukční práce. Ze Světlé nad Sázavou přes Okrouhlici jedeme téměř krokem po "nesprávné" koleji - na naší se činí parta elektromontážního vozidla a podle ní stojí nové stožáry, kolej se bělá novým štěrkovým podložím i novými pražci.
Příjemně by se poklimbávalo v rychlíku, ale už vjíždíme do Havlíčkova Brodu, kde už čeká novinka v podobě nového motorového vozu Stadler řady 842.002 směr Jihlava - jak se asi pojede v něm?

Motorový vůz Stadler řady 842.002 v Havlíčkově Brodě

Inmteriér "Stadlera"

V Jihlavě, hned vedle našeho motoráku již čeká další rychlík, tentokrát "Junák" z Plzně do Brna. V dávných časech ho vozily motorové vozy M 262.0, zvané "loďák" či "kredenc", dnes ho vozí do Jihlavy střídavé lokomotivy Škoda řady 242, zvané "plecháč", dál na Brno, kam už trolej nevede, motoroví "brejlovci" ČKD řady 750. Po půlhodince ukolébávající malebné krajiny lesů a kopců přesedám v Okříškách na regionovu, která mě poveze celý zbytek cesty. Jak už jsem uvedl, dávno pominula sláva rychlíků a spěšňáků Česká Lípa - Znojmo a trať už je vedena spíše jako regionální a veškerá doprava tu patří regionovám či osmsetdesítkám.

"Junák" Plzeň - Brno dorazil do Okříšek. Na lepší snímek není čas, hned jede dál

V Okříškách už čeká také osobáček do Znojma

Dnes je krásný, slunečný den a cesta bude veselejší než v létě 2012 do Jaroměřic nad Rokytnou, kdy lilo jak z konve. Po půlhodině konečně vyjíždíme z Okříšek. Kopce vystřídaly mírné kopečky "jako když nafoukneš tvář" a pole, pole a zas pole, teď už většinou sklizená a občasné lesy na jejich okrajích jako by se do nich rozlévaly nebo zakusovaly. Úrodná krajina! Občas se dál od tratě objeví malebná vesnička.
Podél trati se zdvíhají ramena dnes již mizejících, mechanických návěstidel, ve stanicích lze ještě vidět drátovody k jejich dálkovému ovládání ze stavědel, chybějí už jen mechanické závory s předzváněči na přejezdech, dnes již chráněných závorami automatickými nebo ve většině případů jen výstražnými kříži se signalizací.
Za námi zůstaly Moravské Budějovice, Olbramkostel a po dlouhém protahování oblouky a zářezy v polích se noříme do lesa. Dlouhé minuty se protáčíme oblouky a zářezy. Tady musí být radost projíždět na podzim, kdy se vše kolem zbarví do žluta a oranžova. A je tu nová zastávka - Znojmo, nemocnice. Potom už se protahujeme zahradami, parky a kolem činžáků s řadami zaparkovaných aut, krátký tunel a v půl jedenácté dopoledne je tu konečná - Znojmo!


Obrovská, moderní stanice se dvěma nástupišti a moderní budovou, kde už nic nepřipomíná dávné časy Rakouské severozápadní dráhy. Jen dvě koleje jsou pod trolejí - aby sem mohly zajíždět osobní vlaky z rakouského Retzu, je do stanice přivedena z Rakouska střídavá napájecí soustava 15 kV 16,7 Hz, která je používána i v Německu, zatímco u nás (v jižních a západních Čechách a na jižní Moravě) je používána soustava 25 kV 50 Hz.

Už nic tu nepřipomíná zašlou slávu Rakouské severozápadní dráhy

Ruch před nádražím ukazuje i na velkou křižovatku silnic. Podle okolní zástavby nebude do centra města daleko, ale já mířím nejdříve podél nádraží a přes sousedící nádraží autobusové vyhledat sestup k řece Dyji. Objeví se rušná křižovatka s hustým provozem, nalevo od ní přechází silnici mohutný železný viadukt pokračování trati ÖNWB směr Šatov/Retz. Ten překračuje i dyjské údolí, ale jak jen dolů? Opačný směr mě zavede do městských ulic a po pár minutách se objeví ulička s lákavým ukazatelem "Muzeum motorismu" - to je to, co hledám! Ulička však sestupuje s kopce a vilky s předzahrádkami a dvorky ve svahu jako by neměly konce.
Trochu si připadám jako v Táboře, kde je podobný, ale ne tak dlouhý, sestup k Lužnici. Ještě pár serpentin a konečně jsem dole. Asi po kilometru se na břehu řeky objeví to, kvůli čemu jsem přijel - bývalá vodní elektrárna, přestavěná na "Muzeum motorismu", kvůli němuž jsem sem přijel.
V elektrárně se otáčela dvojice vertikálních Francisových turbín, ale po výstavbě přehrady elektrárna přišla o náhon se splavem a vodní přepad, tak se pro zachovalé budovy hledalo náhradní využití.
Značně zchátralé budovy byly opraveny a 1.6. 2008 zde soukromí sběratelé otevřeli rozsáhlou muzejní expozici, týkající se všeho, co jezdilo nejen po našich silnicích, ale vůbec všeho, co voní benzínem. Na ploše 1500 čtv. merů je vystaveno 40 automobilových veteránů a spousty motocyklů, kočárků, jízdních kol, no uvidím tu asi ještě víc věcí než včera v Kopřivnici. Ale nebudu přece předbíhat, raději otevřu železnou branku do dvora, před jehož plotem na mě čeká úzkorozchodná parní lokomotiva ze severočeských uhelných dolů a hned vedle ní vojenská stihačka MIG 15...

Celkový pohled na areál muzea


Vítá mě tu úzkorozchodná parní lokomotiva

...a letadlo MIG 15

Jak se ukáže jde spíše o jakési technické muzeum. Travnatý dvorek před budovou, kded kdysi bývalo vývařiště vody z turbín, otvírá pohled na přístřešek, ukrývající řadu parních lokomobil, používaných před nástupem traktorů k tažení vozů, ale i k pohonu mlátiček, řezaček, cirkulárek či dynam.
Příjemná paní pokladní mě však nasměruje dovnitř staré budovy, kde je uchovávána sbírka veteránů - aerovek. Nablýskané kabriolety a další vozy jsou vkusně doplněné i figurínami, na policích spousty olejniček či firemních kanystrů na různá maziva, nad nimi staré motocykly, u stropu visí obrovská sbírka jízdních kol. V rohu je jeden z exponátů ponechán ve stavu zuboženého vraku, aby se návštěvníkům přiblížilo, v jakém stavu jsou exponáty často nalézány a poté pracně, po několik měsíců či let, postupně uváděné do dnešního, výstavního, či dokonce provouzschopného stavu.

Sbírka Aerovek se mi do objektivu celá nevešla

Populární Aero 500

Populární Aerovky byly levné vozy, oblíbené hlavně u "střední třídy". Jednoduchá konstrukce s drátovými koly a "voštinovým" chladičem ukrývala pod ladnou kapotou jednoduchý motor o pouhém jednom válci!

I tohle je Aerovka!

Nálezový stav, v němž se veteráni dostávají do muzeí (kostra je jen dekorací)

Sbírka historických jízdních kol a motocyklů

Aero 30

Další místnosti ukazují veterány Škoda, Praga a jako včera v Kopřivnici, je tu bohatě zastoupena i značka Tatra, k tomu i historické benzínové pumpy a dokonce sbírka heverů, která je asi asi největší v Evropě. V podkroví se nachází místnost s historickými plakáty, motoristickými příručkami, historickými řidičskými a technickými průkazy. Hned vedle schodů objevuji i milé překvapení v podobě prosklené skříně se spoustou historických plechových vláčků.

Praga Alfa

Walter Lord

Skoda 1102 Tudor

"Bejbinka" - Praga Baby

Sbírka Tatrovek

Známá Tatra 57

Názorná ukázka, jak to na našich silnicích často vypadá i dnes

Nad sbírkou tatrovek se nalézá i půvabná sbírka kočárků

ČZ 500 "Vatikán"

Čechie (Böhmerland)

Legendární stroje našich kluků v 50. - 70. letech 20. století - populární "Pařez" a "Arab"


Ke své radosti tu nalézám i sbírku historických plechových vláčků

Šlapací autíčko 50. let představuje věrný model tehdejších škodovek

Na dalším dvorku za budovou se pod přístřeškem nacházejí historické traktory, jen vyjet na pole. Ze dvorku mě točité železné schodiště zavedlo do sklepení - bývalého náhonu, kde se kdysi točily turbíny, dnes mě tu překvapuje řada stacionárních motorů, které, stejně jako parní stroje z předního traktu, sloužily k pohonu mlátiček, řezaček, cirkulárek či dynam. Donedávna byly ojediněle k viděí i na březích Labe, kde poháněly vodní čerpadla k zalévání polí či zahradnictví. I Francisova turbína se tu najde, ovšem už jen vystavená, bez přívodu vody. Kolem ní leží hasičská přenosná motorová čerpadla, první motorové pily ke kácení stromů a vojenský přenosný elektroagregát, vedle se zas rozkládá rozměrný parní stroj, který utáhl i menší továrnu. Prohlížím, fotím a nevycházím z údivu, co všechno se majitelům podařilo nashromáždit. Na závěr mě paní pokladní posílá do nenápadného domku nad předním dvorkem s lokomobilami - v domku mě překvapuje nedávno nová, velká expozice starých hraček. Oči přecházejí nad barevnými, plechovými autíčky, vysokozdvižnými vozíky, jeřáby, vláčky a parními strojky na penvý líh, děvčata potěší plechové nádobíčko a miniatura sporáku v níž lze zatápět a vařit. Mezi hračkami nacházím i některé, s nimiž jsem prožil své dětství i já. Např. mechanický traktor s valníkem, vybavený funkčním volantem, ovládajícím přední nápravu a dokonce rychlostní pákou, který se nedávno vrátil do výroby.

Traktor Svoboda z roku 1946

Populární Zetor 25 A z počátků "kolektivizace" našeho zemědělství v 50. letech

Francisova vodní turbína, která dříve sloužila k pohonu mlýna

Plynosací stacionární motor, který také sloužil k pohonu mlýnů nebo menších továren

Stacionární parní stroj Zelsmann


Z expozice starých hraček



Nacházím zde i historickou modelovou železnici

Hračka mého dětství - mechanický traktor, se znovu vrací na hračkářské pulty

Moc se mi tu líbilo, ale ve Znojmě čekají i jiné věci, které bych neměl minout. Nad dyjským údolím se vypíná majestátní stavba kostela Sv. Mikuláše a také hrad či spíše zámek, zaujímající ostrožnu nad soutokem Dyje s Gránickým potokem, kterou si vyhlédl v 11. století moravský a později český kníže Konrád I.jako místo pro stavbu dřevěno - hlinitého hradu. V 1. polovině 12. století hrad trpěl častými spory mezi českými a moravskými Přemyslovci. V té době se zde nacházela mincovna, kde se razily mince znojemského údělného knížectví. Hrad byl rezidenčním sídlem Konráda Oty a Vladislava Jindřicha, kteří jej přestavěli do kamenné podoby a zpevnili silnými zdmi a osmibokou věží (která se však roku 1892 zřítila). V době husitských bouří byl hrad pevnou oporou krále a později císaře Zikmunda Lucemburského, který zde r. 1437 zemřel. V letech 1529 - 1530 zde pobývala vdova po Ludvíku Jagelonském. Dekretem císaře Josefa I. roku 1709 byla zadní část hradu věnována jako léno hrabatům z Deblína.

Pohled na znojemský hrad s rotundou sv. Kateřiny nad dyjskou přehradou

V 18. století byl hrad přestavěn na barokní zámek. V přední části hradu v roce 1720 znojemští měšťané založili pivovar, který svému účelu slouží dodnes. Po smrti posledního majitele, hraběte Josefa z Deblína v r. 1784 připadl zámek císaři. Inventář byl rozprodán a prázdná budova v 19. století sloužila jako kasárna. Od roku 1910 je objekt v majetku města a slouží muzejním účelům. Dominantou hradu je rotunda sv. Kateřiny v parčíku před vchodem.
Současné interiéry představují život raně novověké společnosti prezentací historického nábytku.

Dobová ložnice

Deblínská kaple s nástropními malbami Jana Michaela Fissého

Dnes zde zrovna probíhá také zajímavá výstava historických hraček, s nimiž si hrály hlavně děti ze šlechtických či líp situovaných rodin. Ve vitrínách lze obdivovat další skvosty - parní strojky na pevný líh, společenské hry, dokonce i stavebnici parní lodě, poháněné parním strojem na pevný líh, bohatě zdobené pokojíčky pro panenky a mnoho dalších pěkných věcí.

Parní stroje poháněly celou miniaturní dílnu se stroji

Tehdejší "bydlení" pro panenky

Hrad se mi také moc líbil, ale Znojmo nabízí řadu dalších věcí - před malou chvílí jsem objevil plakát, zvoucí do zdejšího Muzea jižní moravy na výstavu "Proměny modelové železnice", kterou si rozhodně nesmím nechat ujít. Další zajímavosti nabízí i kostel sv. Mikuláše a proslulé znojemské podzemí. Staré město na svazích nad Dyjí skýtá i dostatek motivů k fotografování. Na prohlídku pivovarské expozice už nezbyl čas.
Cestou do města pořizuji tedy i nějaké fotografie. Údolí Dyje překračuje trať bývalé ÖNWB směr Šatov a Retz elegantním železným mostem, za nímž se tyčí věže nějakého kláštera. Pod hradem se rozložila přehradn í hráz.

Trať Rakouské severozápadní dráhy směr Šatov - Retz překračuje údolí Dyje

Kostel sv. Mikuláše nad dyjským údolím

Moje další kroky vedou do Muzea jižní Moravy. Vycpaniny zvířat a ptáků, vykopávky jako všude jinde, ale nesmím nechat bez povšimnutí oddělení "Zbraně Orientu". V druhém patře nacházím již zmíněnou výstavu - moc toho tu není. Ve vitrínách modely H0 (há nula) a několik plechových modelů Merkur v měřítku 0 (nula), u zadní stěny krouží na oválu dvě "nulkové" parní soupravy - osobní a nákladní vlak. Podél oken je sestavena, leč nefunkční, modulová železnice v měřítku H0e, znázorňující úzkorozchodnou dráhu Jindřichův Hradec - Nová Bystřice.

Nádvoří muzea

Zbraně Orientu

Modely MERKUR (Police n.Metují 1952 - 68) v měřítku 0

Miniaturní železnice měřítka H0e

Přeprava nákladního vozu měřítka H0 na úzkorozchodném podvalníku H0e

Kouzlo starého Znojma - malebná ulička mě zavedla ke kostelu sv. Mikuláše

V kostele sv. Mikuláše

Procházím, fotím, užívám si krásného, slunného dne a najednou je tu poledne a hlásí se hlad. Centrum protíná dlouhá ulice pěší zóny. Plno krámků, restaurace a kavárny zvou k posezení. Mám sice něco jídla s sebou, ale přece jen není nad teplé jídlo. Hledám tedy něco co by uspokojilo můj žaludek i kapsu a vida! vietnamské bistro, šířící kolem lahodnou vůni. Nabídka činí asi dvacet druhů jídel, kuchyně je podobná čínské. Dávám si tedy hovězí ve sladkokyselé omáčce s hranolky. V asijských zemích je jídlo jakýmsi obřadem a tak se pokrm, vypadající pěkně i na pohled, snažím jíst co nejpomaleji. Tak si, teď mě čtenáři, omluvte, udělám kratší přestávku. Dobrou chuť!

Dobrou chuť!

Pěší zóna. Na výstup na věž už není čas

V centru starého Znojma se tyčí věž. Škoda že tu se mnou dnes není Zdenička! Ale na výstup již není čas, protože jsem nablízku objevil další lákadlo, kterým je - znojemské podzemí!
Jedná se o největší systém podzemních chodeb a sklepů v České republice, o délce až 27 km a čtyřech patrech.
Chodby se začaly razit na přelomu 14. a15. století. Protože v hloubce jedenácti metrů se drží stálá teplota, předpokládá se, že sloužily především jako sklepy na uchovávání zamědělských produktů, piva a vína. Dodnes udivují svým důmyslným větracím systémem. Nacházela se tu i řada studní, kde byla jímána voda, odváděná z podzemí tzv. Jezuitským vodovodem. Podzemní prostory využívalo také středověké soudnictví, což dokazuje dvoulodní sál pod radnicí, který sloužil jako mučírna.
Za třicetileté války sloužilo podzemí i jako úkryt obyvatel před Švédy, kteří v našich městech rabovali a pálili. V katakombách mohli dokonce vařit a topit, protože zbudovali kouřovody do komínů, takže ač zde Švédové nikoho nenašli, se z komínů kouřilo, z čehož asi vznikla přezdívka "město duchů".
Po 2. světové válce, při níž město utrpělo velké škody bombardováním, došlo, zejména v souvislosti s odklízením trosek, k postupnému zanášení podzemí a k narušení odvodňovacího systému a tím i počátkem 60. let k propadání vozovky a chodníků. V roce 1963 bylo započato s rozsáhlým průzkumem a opravami podzemí. Prohlídková trasa měří cca 1 kilometr. Místy se musí jít v předklonu nebo sestupovat po žebřících či šplhat po kramlích, takže o dobrodružství či adrenalin tu není nouze. Je zde nabízena i ochutnávka vín.

Znojemské podzemí

Po zdařilé prohlídce podzemního labyrintu, který byl tečkou za prohlídkou města, se ještě zastavuji v blízkém kostele sv. Kříže a pak už mi začíná šlapat na paty čas a sestupuji nejbližší ulicí k nádraží.


Kostel sv. Kříže



Už je čas na další cestu. Znojemské nádraží z ulice

A už je i čas jít do vlaku. Motorový vůz 854.013 už tu pobrumlává, ve vlečňáku jsme jen tři. A už vyrážíme. Propleteme se výhybkami, minene depo, kde se to ještě nedávno hemžilo dvěstědvaašedesátkami, podjíždíme silnici a jsme venku v polích. Původně jsem chtěl sjet jen úsek do Hrušovan nad Jevišovkou a dál pokračovat zkratkou na Brno, protože úsek Břeclav - Hrušovany jsem si projel už roku 2009, ale z Hrušovan se mi nepodařilo nalézt spojení. Zamávám tedy moderní stavbě hrušovanského cukrovaru a mířím známou tratí k Břeclavi. Tam kde dřív vedly podél trati jen pochůzky pohraničníků, najdeme teď síť kvalitních cyklostezek.
V teplém pozdním odpoledni zamávám známému zámku v Mikulově, který jsem navštívil roku 2009 a zámku ve Valticích a v půl páté přirážíme k prvnímu nástupišti železničního uzlu v Břeclavi.

Krásná zem je jižní Morava, cyklostezkami protkaná


Máváme zámku a kostelu ve Valticích

Motorový vůz 854.013 dorazil do Břeclavi

Odjezdová tabule ve vestibulu nabízí sice dva vlaky RailJet, ale ty jsou povinně místenkové, a dva soukromé vlaky RegioJet, ale jejich služeb se čtrnáctidenkou "Jízdenka na léto" využít nemůžu, navíc ani jeden z uvedených nestaví v Kolíně. Nezbývá tedy než se nalodit do vedlestojícího spěšného vlaku do Brna. Tam se uvidí, co dál.

Mě přijímá na svou palubu brněnský spěšňák

V půl šesté vpodvečer jsem na brněnském hlavním nádraží. Velká výluka dosud trvá a na nástupištích dosud probíhají stavební práce, dík nimž mezi osobáky na Jihlavu a Vyškov či Veselí na Moravě marně hledám cokoli na Prahu. Nakonec navštívím mezinárodní pokladnu, kde se dovídám, že na Prahu se jezdí z nákladového Dolního nádraží. Před nádražím staví náhradní autobus, který mě po necelých dvou kilometrech "vyplivne" před o něco menší budovou s rozlehlým kolejištěm a betonovým, provizorním nástupištěm. Odjezdová tabule nabízí poslední možnost - rychlík InterPanter do Pardubic. Tam se opět uvidí.
Nad údolím Svitavy se začíně šeřít. Moderní elektrická jednotka InterPanter na trati pro stošedesátikilometrovou rychlost jede sotva devadesátkou, občas dokonce jen sedmdesát!
Do Svitav přijíždíme už v úplné tmě. Zamávají nám světla České Třebové, vzad zmizí Ústí nad Orlicí a Choceň a před osmou večerní mě konečně vítají osvětlená nástupiště Pardubic. Čtvrt hodinku po příjezdu se na odjezdové tabuli objevuje vlak EC "Csárdás" z Budapešti, který také stavěl v Břeclavi a Brně, ale tam o něm nebyla ani zmínka! Tak jsem zachráněn.
Po chvíli už spějeme temnotou ke Kolínu, kde už čeká CityElefant a hurá konečně k domovu!
Honem do peřin a zítra opět na sever Moravy...

A známý obrázek - pod kopečkem září okno naší kuchyně
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama