Listopad 2017

Za vodní energií do Písku.

24. listopadu 2017 v 18:15 | Vláďa
Moje dovolená pomalu ale jistě končí, ale moje čtrnáctidenka ještě zdaleka ne, tak na mě otec naléhá, abych si ještě vyjel. Ale kam? Republika už je projetá křížem krážem, moc tratí nezbylo. Některé jsou dokonce zrušené. Ale jak jsem tu již naznačil, budu se věnovat kromě železnice i jiným zajímavým místům, na která zatím nezbyl čas a zrovna nedávno jsem shlédl zajímavý dokument o jedné unikátní technické památce v podobě vodní elektrárny na řece Otavě v Písku.
Dnes je sobota 26.8. a venku je hezky, tak hajdy na nádraží a v sedm hodin do Prahy, tentokrát přímo na Hlavní nádraží, kde už čeká budějovický rychlík, sestavený tentokrát z ještě "najbrtem" nezkaženého, modernizovaného motorového vozu řady 854.033 a dvou, také modernizovaných, vlečných vozů. Však také se tentokrát nepojede po koridoru přes Tábor, ale přes Beroun a Zdice a odtud po malebné, "koridorizací" nepokažené, podbrdské trati přes Příbram a Březnici do Protivína, kde vlak najede na trať Plzeň - České Budějovice. A je půl deváté ráno, slunce už stojí vysoko nad Prahou, když nový motor Caterpillar zabere a po chvíli už se na chvíli setmí ve vinohradském tunelu, zaduní most přes Vltavu a zakrátko už ubíhá dozadu malebné údolí Berounky, potom podbrdské údolí říčky Litavky a kolem hald hlušiny z uranových dolů za Příbramí spějeme k jihu...
A je deset hodin dopoledne, když zastavujeme v Písku. Jentaktak stačím pořídit fotku vlaku a hurá do města.

Písecké nádraží

Budějovický rychlík na nádraží v Písku

V malebném městě jsem již párkrát byl - na školním výletě po jižních Čechách v květnu 1976, později na svých prvních "vlakotoulkách" z Votic na dovolené v srpnu 1982, později jsem si sem párkrát zajel během dovolené v nedaleké Putimi koncem srpna 1989 a vždy se mi tu moc líbilo. Všechny zdejší tratě mám už projeté. Zmíněná podbrdská trať od Zdic se tu napojuje na "Českomoravskou transverzálku" z Tábora do Putimi, kde se rozvětvuje na směr Ražice a Protivín - v obou jmenovaných ústí do tratě České Budějovice - Plzeň.
V malebném městě se mnoho nezměnilo. Jen mezi nádražím a městem vyrostla frekventovaná silniční křižovatka s kruhovým objezdem a nájezdem na obchvat města a z ostrova na řece Otavě zmizelo torzo vyhořelé vodácké klubovny a místo něj se objevují cyklostezky a dokonce je tu i výletní restaurace. Trochu to tu připomíná labský Kmochův ostrov v Kolíně. Hodně se změnily k lepšímu i domy na nábřeží. Nejprve zamířím na ostrov a odtud na levý břeh, kde objevuji nové lákadlo - město totiž dostalo své jméno podle místa, kde se kdysi dávno těžil písek pro stavební účely. Na vytěženém prostranství později vyrostlo město a na památku dnes vytvářejí umělci na nábřeží pěkná umělecká díla - sochy z písku.

Umělecká díla z písku na otavském nábřeží

Pořídím pár fotek a přecházím na pravý břeh přes známý kamenný most.
Jde o nejstarší kamenný most v Čechách, vystavěný pravděpodobně ještě před koncem 13. století. Je dlouhý 111 metrů a na obou březích stávaly obranné věže - ty se ovšem nedochovaly.
Most je vyzdoben plastikami Jana Nepomuckého, Kalvárie, sv. Anny a sv. Antonína Paduánského. Dnes je národní kulturní památkou.

Nejstarší kamenný most v Čechách

Tady už je pamětihodností víc, ale mě nejvíc láká světle zelená budova kousek proti proudu, ve stínu mohutné budovy bývalé sladovny, v níž se dnes nachází výstavní galerie a expozice prácheňského muzea.
Zníněná budova na břehu, před níž neznámý tvůrce umně vysochal z písku Rumcajsovic rodinu z pohádek Václava Čtvrtka, nezapře svoje původní určení - jde o bývalý mlýn, zvaný též Podskalský.

Elektrárna - muzeum. Před budovou odpočívají Rumcajsovi

Česle náhonu - tudy proudí voda na turbíny

Původní dynamo poháněla parní lokomobila

Původní mlýn byl roku 1887 přestavěn ing. Františkem Křižíkem na vodní elektrárnu, která ještě téhož roku začala napájet proudem městské veřejné osvětlení, instalované fr. Křižíkem 23.6.1887. Tím se Písek stal prvním městem s s elektrickým osvětlením u nás a elektrárna je nejstarší činnou vodní elektrárnou u nás. Původní dynamo poháněla nejprve parní lokomobila, kterou později nahradilo vodní kolo, které v roce 1901 nahradily dvě Francisovy turbíny, které zde fungují dodnes. Po jejich rekonstrukci roku 1994 se začalo s úpravami prostor elektrárny na muzejní expozici, která byla o tři roky později slavnostně otevřena. Ve vstupní hale se nachází původní parní lokomobila, oběžné kolo Francisovy turbíny, spousta svítidel a dokumentů o historii svícení a také vzácnost - unikátní Girardova turbína, zachráněná nejspíš před likvidací odněkud ze mlýna. Další podobná se ještě nachází v bývalém mlýně na Ohři v Terezíně.
Vedle ve strojovně dosud běží generátor střídavého proudu, poháněný plochým řemenem od obrovské řemenice, který dodává proud do veřejné sítě a v čele místnosti stojí dosud funkční, původní rozvodný panel s "budíky".
Hřídel obří řemenice, která pohání generátor, vede skrz zeď do sousední haly - turbinárny, která je "srdcem" elektrárny. Tady se dole pod podlahou nacházejí kašny, v nichž se od roku 1901 otáčejí již zmíněné Francisovy turbíny. Dřevěný kryt ukrývá "paleční" kola, pohánějící hnací hřídel kuželovým převodem přes pastorky.

Strojní zařízení elektrárny - obří řemenice pohání generátor, v pozadí původní rozvodný panel

Turbinárna - dřevěný kryt ukrývá paleční kola turbín, pod sítěmi se nacházejí vrchní ložiska

Výrobní štítek turbín

Oběžné kolo Francisovy turbíny

Technický unikát - oběžné a rozváděcí kolo turbíny Girardovy

Expozice se mi moc líbila, všechna čest, jen se tu nebylo koho zeptat na některé technické věci kolem turbín a dynam. A co s pěkným, slunečným dnem teď? Času je ještě dost, tak se jdu projít náměstím a podívat se po nějakém pohostinském zařízení. Objevil jsem jen pivnici a nějaký hotel, kde je sice pěkná restaurace, ale ne moc vhodná pro mou penženku. Ale brzy nacházím dobře zásobené čínské bistro, šířící kolem lákavou vůni a nabízející krom příjemného chládku snad dvacet druhů jídel. Jen je problém si vybrat - všechna vypadají lákavě. Dám si tedy maso dvou barev s pikantní omáčkou a rýží - teď, jako nedávno ve Znojmě, omluvte malou přestávku. Dobrou chuť!

Dobrou chuť!

Snažím se jíst vábně vypadající jídlo co nejpomaleji. Oběd je opravdu vynikající. Číňané jsou mistři ve vaření, ale i v estetické úpravě jídel.
Kousek pod náměstím je zachovalá část hradeb a příkopu, u něhož se kdysi nacházela Putimská brána, o níž existuje i lidová písnička.

"Když jsem já šel tou Putimskou branou"... která stávala někde v těchto místech

Teď už mě čeká jen asi jedenapůlkilometrová procházka stinnou alejí kolem moderního sídliště a parku zpět k nádraží. Tady mám dvě možnosti - v půl druhé jede osobní vlak do Tábora, před druhou jede zpáteční rychlík z Budějovic do Prahy. Je pěkně, dám přednost Táboru.
Půlhodina se počíná vléci donekonečna. Nedá se tu ani zajít na kávu, ukázalo se, že zdejší jídelna je zavřena.
Ve stanici stojí také soukromá, historická motorová lokomotiva ČKD řady T 435.097, přezdívaná "hektor", se soupravou historických osobních vozů bez popisků, zakopupených nejspíš odněkud z ciziny, s nimiž vyjíždí o víkendech na nostalgické jízdy do Číčenic a Horažďdovic. Tak pořídím aspoň nějaké foto.

Historická souprava "Hektora" T 435.097 a starých osobních vozů

Konečně je tu žlutá regionova a vyrážíme do prosluněné, malebné krajiny jihu Čech. Poblíž Červené nad Vltavou přejíždíme po 253 metrů dlouhém mostě přes vodní nádrž Orlík. Most vystavěný v letech 1886 - 1889, byl otevřen jako druhý největší svého druhu v tehd. Rakousko-Uhersku 20.listopadu 1889. Kromě délky 253 metrů je 68 metrů vysoký, váží 940 tun a bylo na něm použito 329 000 nýtů. Pod ním se kdysi nacházel Šejharův mlýn, ten však padl za oběť orlické přehradě. Po dlouhotrvajících vedrech je voda, plná sinic, zelená jako brčál, tady bych se koupat nechtěl.

Cestou k Táboru přejíždíme orlickou přehradní nádrž u Červené nad Vltavou

Když před třetí dorazím do Tábora, za dvě minuty, už u druhého nástupiště skřípou brzdy pražského rychlíku. Modernizované německé "honekry" jsou rozpálené jako pec.
O koridoru do Prahy se není třeba rozepisovat, protože krom ohavných, "protihlukových" stěn není mezi Benešovem a Prahou z okna vlaku vidět téměř nic.
Už se zvolna blížím k domovu a další cestu podnikneme, tentokrát ve dvou, až v září a povede až na sever, do Šluknovského výběžku.































Z Českého Těšína do Frýdku-Místku

16. listopadu 2017 v 0:08 | Vláďa
A je tu třetí den a moje cesta vede, jako předevčírem, do Kolína k vlaku EC 113 "Porta Moravica", takže o cestě po koridoru se není třeba rozepisovat. Tentokrát moje cesta vedeaž do Slezska - jak se ukazuje, nových, neprojetých tras valem ubývá a republikaje z 98 % projetá. Takže dnešní "vlakopouť" povede z Českého Těšína do Frýdku - Místku. V 10 hodin jsem na hlavním nádraží v Ostravě a nezbývá než tu přešlapovat do jedenácti. V 11 hodin přijíždí "Elefant" z Ostravy Svinova směr Jablunkov. Z Ostravy přes Bohumín a Jablunkov vedly dřív také moje cesty z Prahy na Slovensko, ale nikdy bych nevěřil, jak je to z Ostravy do Českého Těšína daleko. Cesta se mi zdá delší než při dřívějších cestách na Slovensko. Nákladové nádraží Ostrava Hrušov, velký železniční uzel Bohumín, Karviná...
Protáhneme se mezi rybníky Čerpák a Mělčina a chvíli jedeme podle hraniční řeky Olše, jejíž druhý břeh už patří Polsku. V poledne mě konečně vítá dvojjazyčným nápisem nádraží Český Těšín - Cieszyn Czeski. Tady se totiž nachází hraniční přechod. Na dlouhé prohlížení, ale už není čas - u vedlejšího nástupiště už pokojně přede žlutá regionova a ve čtvrt na jednu odrážíme.

Regionova v Českém Těšíně

Všude zeleň, lužní lesy, kopečky, zahrady, nádraží zdobená pestrými květinami. Pěkný kus cesty
máváme autům na nějaké nové dálnici, vedoucí souběžně po pravé straně. V jedno po poledni komečně brzdíme v již známé stanici ve Frýdku-Místku, kde jsem se zastavil v létě 2013 na cestě "Od ostravskych mlynařu do údolí Bečvy", ale tehdy jsem se jen občerstvil v nádražní restauraci a spěl jsem dál do "Valmezu". Dnes je na programu prohlídka zdejšího zámku. Ale už dost povídání a hurá do města, nacházejícího se na soutoku Ostravice s Morávkou a čítajícího 59 807 obyvatel. Je hezky, den plný slunce a můj žaludek se už taky hlásí o svoje.
Ocitám se na rušné hlavní třídě, připomínající vysokými, výstavními budovami a provozem spíš Prahu (až na absenci tramvají) a hledám nějaké pohostinství, když tu se objeví obchod s textilem a u něj prosklená chodbička, nad níž dřevěná tabule zve do stylové restaurace "Středověk".
Suterénní místnost s nízkým stropem, těžké, dubové stoly a lavice, evokující středověké vybavení dávné krčmy, ale také výčepní pult, za ním dvě mladé dívky a na stolech jídelní lístek, nabízející asi deset druhů jídel v cenově příznivých relacích. Dávám přednost daňčí kýtě s hranolky. Výborný, trochu opožděný oběd.
Potom ně čeká ještě necelý kilometr, ale brzy objevuji po levé straně frekventované ulice příjemný park a v něm se bělá stavba pozdně renesančního kostela sv. Jošta. Po chvilce už se přede mnou otvírá obrovská křižovatka a nalevo od ní mě klidnější ulice přivádí na pěkné, prostranné náměstí, kterému vévodí zámek.

Kostel svatého Jošta

Frýdecké náměstí se zámkem

Frýdecký zámek

Ač je Frýdek-Místek dvojměstím (stejně tak jako Brandýs nad Labem - Stará Boleslav), má jen jeden zámek. Ten byl původně gotickým hradem, o němž pocházejí první zmínky z roku 1327.
Byl vystavěn na hranici těšínského území Piastovci. Dlouho sloužil jako kasárna nebo byty, takže z původního mobiliáře se téměř nic nedochovalo. V současné době zde sídlí muzeum Beskyd s rozsáhlou expozicí a interiéry jsou vybaveny jiným dobovým nábytkem než byl původní. Kromě nich vede prohlídková trasa také přes vyhlídkovou věž (gloriet), kapli sv. Barbory a rytířský sál.


Dva pohledy do zámeckých komnat



Jídelna. U tohoto stolu byl před lety pohoštěn i tehdejší president Václav Havel

Muzejní expozice "Beskydy, příroda a lidé" čítá přes 800 předmětů, dokumentujících běžný život v kraji. V kapli svaté Barbory se nacházejí informace o Frýdku coby poutnímu místu.

Kaple svaté Barbory - patronky horníků

Když následujeme hezkou slečnu průvodkyni do zámeckého parku, objevuje se tu další, tentokrát technická vymoženost tehdejší doby - bílá okrouhlá stavba s kuželovitou, šindelovou střechou, kterou nejprve považujeme za studnu, ale později se ukáže, že jde o důmyslnou ledárnu, kde byla po celý rok nízká teplota, takže se v prostorné komoře pod úrovní terénu mohly dobře uchovávat ryby, maso i zelešnina.
Zámecký park, nad nímž se tyčí dvojice věží majestátní baziliky Navštívení panny Marie, není sice dnes již příliš rozlehlý, ale kromě něj jsou kolem zámku vybudované další parky, které jsou dobrým místem k pdpočinku i konání kulturních akcí.

Zámecký park s bazilikou Navštívení panny Marie v pozadí

Bazilika Navštívení panny Marie, navržená stavitelem Bartolomějem Wittwerem, byla vystavěna roku 1759 a v letech 1876 - 1877 k ní přibyla ještě Křížová cesta o čtrnácti kapličkách. Ale jak se po chvíli ukázalo, na tu už nezbývá čas. Ještě se projdu příjemným náměstím, dám si zmrzlinu a už mě čeká zas rušná hlavní třída a svižný, dvoukilometrový pochod dolů k nádraží.
Kam se pustit nyní? Dolů do Valašského Meziříčí, kudy jsem již párkrát (třeba zrovna předvčírem z Veřovic) jel nebo nahoru do Ostravy, kudy jsem jel jen jednou - v létě 2014? Los padá na Ostravu, zrovna přijíždí osobní vlak od Frenštátu pod Radhoštěm. Každou novou trať je občas dobré projet víckrát (aspoň 2x - 3x), aby si ji člověk zažil a pokusil se zapamatovat něco z ní a z okolí.
Populární "brejlovec" ČKD řady 754.047, zatím nezkažený "najbrtem" táhne soupravu vozů řady Btm s červenými koženkovými sedadly, které už na mnoha tratích nejsou vidět. Většinu "klasických" souprav (vozů s lokomotivou) nahradily všude moderní motorové vozy s jedním nebo dvěma vozy přívěsnými. S jedním takovým vlakem křižujeme v Lískovci u Frýdku. Copak mě asi čeká v Ostravě?

Osobní vlak Frenštát p.Radh.- Ostrava hl.n. přijíždí do Frýdku - Místku

V budově nádraží Ostrava střed sídlí nové železniční muzeum

Na nádraží Ostrava střed, kde jsem minule cestou "Od ostravskych mlynařu do údolí Bečvy" zahlédl příjemnou výletní hospodu, mě upoutává jiné lákadlo - nápis na oknech v patře zve do nové expozice železničního muzea. Musím někdy zavítat i sem. Dnes už je pozdě. Potkáváme tu i projíždějící Jančurův vlak "RegioJet" z Prahy - kampak tudy asi pokračuje?
Na ostravském hlavním nádraží mě však čeká velké rozčarování. Od vedlejšího nástupiště právě odráží vlak SuperCity Pendolino a kromě rychlíku na Brno tu nenacházím žádný jiný vlak. Je půl šesté, večer na krku, co počít? Vydávám se tedy brněnským rychlíkem do Hranic na Moravě, kde bych dle informace od slečny průvodčí měl stihnout "Fatru" ze Žiliny do Prahy.
Do Hranic však po půlhodině přijíždí vlak IC "Landek", o němž v Ostravě nebyla ani zmínka, ale to už je teď jedno, protože se konečně blížím k domovu. Tři dny na cestách už mě začínají zmáhat a ač se v pohodlí nových velkoprostorových vozů dobře cestuje a moc jsem se dnes nenaběhal, hlásí se únava. Pozítří vyrazím na jih Čech. Tam už nic nového k projíždění není, ale navštívím unikátní technickou památku v podobě vodní elektrárny. Tak zatím dobrou noc!

Večerní CityElefant Kolín - Praha Mas.n. opouští Jiřinu

A jako tradičně po pěkném dni na cestách - dobrou noc!

Rakouskou severozápadní dráhou do údolí Dyje

2. listopadu 2017 v 22:07 | Vláďa
Není nic horšího než vstávání po čtvrté ráno. Opět se klube, jak se zdá pěkné, slunečné ráno, na cesty jako stvořené.
Již ve svých vzpomínkách na cestování českomoravskou vrchovinou v r. 2012 - "Křížem krážem Jihlavou k zajímavým tratím Českomoravské Vysočiny" jsem psal o trati tehdejší Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB) Vídeň - Znojmo - Jihlava - Havlíčkův Brod - Mělník - Děčín a o návštěvě Jaroměřic nad Rokytnou. Dnes mám možnost si projet zbytek trasy na našem území a to z Jaroměřic až na samý jih Moravy, do údolí Dyje - do Znojma, kde jsem se z nedávné reportáže v pořadu "Toulavá kamera" dozvěděl o jednom novém, zajímavém muzeu...

Brněnský rychlík přijíždí do Kolína

Nezvyklý interiér 2. třídy brněnského rychlíku

Dávno už jsou pryč časy rychlíků a spěšných vlaků Rumburk - Znojmo, takže mě čekají celkem čtyři přestupy. Jiný člověk by se zhrozil, ale vše proběhne bez komplikací a nebude třeba ani nikde dlouho čekat. V Kolíně po deseti minutách přesedám na rychlík Praha - Brno a mířím k Havlíčkovu Brodu. Rychlíků už tu moc také nejezdí - většina vlaků byla přetrasována přes Pardubice a Českou Třebovou. Ale i na trati 250 už probíhají rekonstrukční práce. Ze Světlé nad Sázavou přes Okrouhlici jedeme téměř krokem po "nesprávné" koleji - na naší se činí parta elektromontážního vozidla a podle ní stojí nové stožáry, kolej se bělá novým štěrkovým podložím i novými pražci.
Příjemně by se poklimbávalo v rychlíku, ale už vjíždíme do Havlíčkova Brodu, kde už čeká novinka v podobě nového motorového vozu Stadler řady 842.002 směr Jihlava - jak se asi pojede v něm?

Motorový vůz Stadler řady 842.002 v Havlíčkově Brodě

Inmteriér "Stadlera"

V Jihlavě, hned vedle našeho motoráku již čeká další rychlík, tentokrát "Junák" z Plzně do Brna. V dávných časech ho vozily motorové vozy M 262.0, zvané "loďák" či "kredenc", dnes ho vozí do Jihlavy střídavé lokomotivy Škoda řady 242, zvané "plecháč", dál na Brno, kam už trolej nevede, motoroví "brejlovci" ČKD řady 750. Po půlhodince ukolébávající malebné krajiny lesů a kopců přesedám v Okříškách na regionovu, která mě poveze celý zbytek cesty. Jak už jsem uvedl, dávno pominula sláva rychlíků a spěšňáků Česká Lípa - Znojmo a trať už je vedena spíše jako regionální a veškerá doprava tu patří regionovám či osmsetdesítkám.

"Junák" Plzeň - Brno dorazil do Okříšek. Na lepší snímek není čas, hned jede dál

V Okříškách už čeká také osobáček do Znojma

Dnes je krásný, slunečný den a cesta bude veselejší než v létě 2012 do Jaroměřic nad Rokytnou, kdy lilo jak z konve. Po půlhodině konečně vyjíždíme z Okříšek. Kopce vystřídaly mírné kopečky "jako když nafoukneš tvář" a pole, pole a zas pole, teď už většinou sklizená a občasné lesy na jejich okrajích jako by se do nich rozlévaly nebo zakusovaly. Úrodná krajina! Občas se dál od tratě objeví malebná vesnička.
Podél trati se zdvíhají ramena dnes již mizejících, mechanických návěstidel, ve stanicích lze ještě vidět drátovody k jejich dálkovému ovládání ze stavědel, chybějí už jen mechanické závory s předzváněči na přejezdech, dnes již chráněných závorami automatickými nebo ve většině případů jen výstražnými kříži se signalizací.
Za námi zůstaly Moravské Budějovice, Olbramkostel a po dlouhém protahování oblouky a zářezy v polích se noříme do lesa. Dlouhé minuty se protáčíme oblouky a zářezy. Tady musí být radost projíždět na podzim, kdy se vše kolem zbarví do žluta a oranžova. A je tu nová zastávka - Znojmo, nemocnice. Potom už se protahujeme zahradami, parky a kolem činžáků s řadami zaparkovaných aut, krátký tunel a v půl jedenácté dopoledne je tu konečná - Znojmo!


Obrovská, moderní stanice se dvěma nástupišti a moderní budovou, kde už nic nepřipomíná dávné časy Rakouské severozápadní dráhy. Jen dvě koleje jsou pod trolejí - aby sem mohly zajíždět osobní vlaky z rakouského Retzu, je do stanice přivedena z Rakouska střídavá napájecí soustava 15 kV 16,7 Hz, která je používána i v Německu, zatímco u nás (v jižních a západních Čechách a na jižní Moravě) je používána soustava 25 kV 50 Hz.

Už nic tu nepřipomíná zašlou slávu Rakouské severozápadní dráhy

Ruch před nádražím ukazuje i na velkou křižovatku silnic. Podle okolní zástavby do centra nebude daleko, ale já mířím nejdříve podél nádraží a přes sousedící nádraží autobusové vhledat sestup k řece Dyji. Objeví se rušná křižovatka s hustým provozem, nalevo od ní přechází silnici mohutný železný viadukt pokračování trati ÖNWB směr Šatov/Retz. Ten překračuje i dyjské údolí, ale jak jen dolů? Opačný směr mě zavede do městských ulic a po pár minutách se objeví uličla s lákavým ukazatelem "Muzeum motorismu" - to je to, co hledám! Ulička však sestupuje s kopce a vilky s předzahrádkami a dvorky ve svahu jako by neměly konce.
Trochu si připadám jako v Táboře, kde je podobný, ale ne tak dlouhý, sestup k Lužnici. Ještě pár serpentin a konečně jsem dole. Asi po kilometru se na břehu řeky objeví to, kvůli čemu jsem přijel - bývalá vodní elektrárna, přestavěná na "Muzeum motorismu", kvůli němuž jsem sem přijel.
V elektrárně se otáčela dvojice vertikálních Francisových turbín, ale po výstavbě přehrady elektrárna přišla o náhon se splavem a vodní přepad, tak se pro zachovalé budovy hledalo náhradní využití.
Značně zchátralé budovy byly opraveny a 1.6. 2008 zde soukromí sběratelé otevřeli rozsáhlou muzejní expozici, týkající se všeho, co jezdilo nejen po našich silnicích, ale vůbec všeho, co voní benzínem. Na ploše 1500 čtv. merů je vystaveno 40 automobilových veteránů a spousty motocyklů, kočárků, jízdních kol, no uvidím tu asi ještě víc věcí než včera v Kopřivnici. Ale nebudu přece předbíhat, raději otevřu železnou branku do dvora, před jehož plotem na mě čeká úzkorozchodná parní lokomotiva ze severočeských uhelných dolů a hned vedle ní vojenská stihačka MIG 15...

Celkový pohled na areál muzea


Vítá mě tu úzkorozchodná parní lokomotiva

...a letadlo MIG 15

Jak se ukáže jde spíše o jakési technické muzeum. Travnatý dvorek před budovou, kded kdysi bývalo vývařiště vody z turbín, otvírá pohled na přístřešek, ukrývající řadu parních lokomobil, používaných před nástupem traktorů k tažení vozů, ale i k pohonu mlátiček, řezaček, cirkulárek či dynam.
Příjemná paní pokladní mě však nasměruje dovnitř staré budovy, kde je uchovávána sbírka veteránů - aerovek. Nablýskané kabriolety a další vozy jsou vkusně doplněné i figurínami, na policích spousty olejniček či firemních kanystrů na různá maziva, nad nimi staré motocykly, u stropu visí obrovská sbírka jízdních kol. V rohu je jeden z exponátů ponechán ve stavu zuboženého vraku, aby se návštěvníkům přiblížilo, v jakém stavu jsou exponáty často nalézány a poté pracně, po několik měsíců či let, postupně uváděné do dnešního, výstavního, či dokonce provouzschopného stavu.

Sbírka Aerovek se mi do objektivu celá nevešla

Populární Aero 500

Populární Aerovky byly levné vozy, oblíbené hlavně u "střední třídy". Jednoduchá konstrukce s drátovými koly a "voštinovým" chladičem ukrývala pod ladnou kapotou jednoduchý motor o pouhém jednom válci!

I tohle je Aerovka!

Nálezový stav, v němž se veteráni dostávají do muzeí (kostra je jen dekorací)

Sbírka historických jízdních kol a motocyklů

Aero 30

Další místnosti ukazují veterány Škoda, Praga a jako včera v Kopřivnici, je tu bohatě zastoupena i značka Tatra, k tomu i historické benzínové pumpy a dokonce sbírka heverů, která je asi asi největší v Evropě. V podkroví se nachází místnost s historickými plakáty, motoristickými příručkami, historickými řidičskými a technickými průkazy. Hned vedle schodů objevuji i milé překvapení v podobě prosklené skříně se spoustou historických plechových vláčků.

Praga Alfa

Walter Lord

Skoda 1102 Tudor

"Bejbinka" - Praga Baby

Sbírka Tatrovek

Známá Tatra 57

Názorná ukázka, jak to na našich silnicích často vypadá i dnes

Nad sbírkou tatrovek se nalézá i půvabná sbírka kočárků

ČZ 500 "Vatikán"

Čechie (Böhmerland)

Legendární stroje našich kluků v 50. - 70. letech 20. století - populární "Pařez" a "Arab"


Ke své radosti tu nalézám i sbírku historických plechových vláčků

Šlapací autíčko 50. let představuje věrný model tehdejších škodovek

Na dalším dvorku za budovou se pod přístřečkem nacházejí historické traktory,jen vyjet na pole. Ze dvorku mě točité železné schodiště zavedlo do sklepení - bývalého náhonu, kde se kdysi točily turbíny, dnes mě tu překvapuje řada stacionárních motorů, které, stejně jako parní stroje z předního traktu, sloužily k pohonu mlátiček, řezaček, cirkulárek či dynam. Donedávna byly ojediněle k viděí i na březích Labe, kde poháněly vodní čerpadla k zalévání polí či zahradnictví. I Francisova turbína se tu najde, ovšem už jen vystavená, bez přívodu vody. Kolem ní leží hasičská přenosná motorová čerpadla, první motorové pily ke kácení stromů a vojenský přenosný elektroagregát, vedle se zas rozkládá rozměrný parní stroj, který utáhl i menší továrnu. Prohlížím, fotím a nevycházím z údivu, co všechno se podařilo nashromáždit. Na závěr mě paní pokladní posílá do nenápadného domku nad předním dvorkem s lokomobilami - v domku mě překvapuje nedávno nová, velká expozice starých hraček. Oči přecházejí nad barevnými, plechovými autíčky, vysokozdvižnými vozíky, jeřáby, vláčky a parními strojky na penvý líh, děvčata potěší plechové nádobíčko a miniatura sporáku v níž lze zatápět a vařit. Mezi hračkami nacházím i některé, s nimiž jsem prožil své dětství i já. Např. mechanický traktor s valníkem, vybavený funkčním volantem, ovládajícím přední nápravu a dokonce rychlostní pákou, který se nedávno vrátil do výroby.

Traktor Svoboda z roku 1946

Populární Zetor 25 A z počátků "kolektivizace" našeho zemědělství v 50. letech

Francisova vodní turbína, která dříve sloužila k pohonu mlýna

Plynosací stacionární motor, který také sloužil k pohonu mlýnů nebo menších továren

Stacionární parní stroj Zelsmann


Z expozice starých hraček



Nacházím zde i historickou modelovou železnici

Hračka mého dětství - mechanický traktor, se znovu vrací na hračkářské pulty

Moc se mi tu líbilo, ale ve Znojmě čekají i jiné věci, které bych neměl minout. Nad dyjským údolím se vypíná majestátní stavba kostela Sv. Mikuláše a také hrad či spíše zámek, zaujímající ostrožnu nad soutokem Dyje s Gránickým potokem, kterou si vyhlédl v 11. století moravský a později český kníže Konrád I.jako místo pro stavbu dřevěno - hlinitého hradu. V 1. polovině 12. století hrad trpěl častými spory mezi českými a moravskými Přemyslovci. V té době se zde nacházela mincovna, kde se razily mince znojemského údělného knížectví. Hrad byl rezidenčním sídlem Konráda Oty a Vladislava Jindřicha, kteří jej přestavěli do kamenné podoby a zpevnili silnými zdmi a osmibokou věží (která se však roku 1892 zřítila). V době husitských bouří byl hrad pevnou oporou krále a později císaře Zikmunda Lucemburského, který zde r. 1437 zemřel. V letech 1529 - 1530 zde pobývala vdova po Ludvíku Jagelonském. Dekretem císaře Josefa I. roku 1709 byla zadní část hradu věnována jako léno hrabatům z Deblína.

Pohled na znojemský hrad s rotundou sv. Kateřiny nad dyjskou přehradou

V 18. století byl hrad přestavěn na barokní zámek. V přední části hradu v roce 1720 znojemští měšťané založili pivovar, který svému účelu slouží dodnes. Po smrti posledního majitele, hraběte Josefa z Deblína v r. 1784 připadl zámek císaři. Inventář byl rozprodán a prázdná budova v 19. století sloužila jako kasárna. Od roku 1910 je objekt v majetku města a slouží muzejním účelům. Dominantou hradu je rotunda sv. Kateřiny v parčíku před vchodem.
Současné interiéry představují život raně novověké společnosti prezentací historického nábytku.

Dobová ložnice

Deblínská kaple s nástropními malbami Jana Michaela Fissého

Dnes zde zrovna probíhá také zajímavá výstava historických hraček, s nimiž si hrály hlavně děti ze šlechtických či líp situovaných rodin. Ve vitrínách lze obdivovat další skvosty - parní strojky na pevný líh, společenské hry, dokonce i stavebnici parní lodě, poháněné parním strojem na pevný líh, bohatě zdobené pokojíčky pro panenky a mnoho dalších pěkných věcí.

Parní stroje poháněly celou miniaturní dílnu se stroji

Tehdejší "bydlení" pro panenky

Hrad se mi také moc líbil, ale Vnojmo nabízí řadu dalších věcí - před malou chvílí jsem objevil plakát, zvoucí do zdejšího Muzea jižní moravy na výstavu "Proměny modelové železnice", kterou si rozhodně nesmím nechat ujít. Další zajímavosti nabízí i koostel sv. Mikuláše a proslulé znojemské podzemí. Staré město na svazích nad Dyjí skýtá i dostatek motivů k fotografování. Na prohlídku pivovarské expozice už nezbyl čas.
Cestou do města pořizuji tedy i nějaké fotografie. Údolí Dyje překračuje trať bývalé ÖNWB směr Šatov a Retz elegantním železným mostem, za nímž se tyčí věže nějakého kláštera. Pod hradem se rozložila přehradn í hráz.

Trať Rakouské severozápadní dráhy směr Šatov - Retz překračuje údolí Dyje

Kostel sv. Mikuláše nad dyjským údolím

Moje další kroky vedou do Muzea jižní Moravy. Vycpaniny zvířat a ptáků, vykopávky jako všude jinde, ale nesmím nechat bez povšimnutí oddělení "Zbraně Orientu". V druhém patře nacházím již zmíněnou výstavu - moc toho tu není. Ve vitrínách modely H0 (há nula) a někoílik plechových modelů Merkur v měřítku 0 (nula), u zadní stěny krouží na oválu dvě "nulkové" parní soupravy - osobní a nákladní vlak. Podél oken je sestavena, leč nefunkční, modulová železnice v měřítku H0e, znázorňující úzkorozchodnou dráhu Jindřichův Hradec - Nová Bystřice.

Nádvoří muzea

Zbraně Orientu

Modely MERKUR (Police n.Metují 1952 - 68) v měřítku 0

Miniaturní železnice měřítka H0e

Přeprava nákladního vozu měřítka H0 na úzkorozchodném podvalníku H0e

Kouzlo starého Znojma - malebná ulička mě zavedla ke kostelu sv. Mikuláše

V kostele sv. Mikuláše

Procházím, fotím, užívám si krásného, slunného dne a najednou je tu poledne a hlásí se hlad. Centrum protíná dlouhá ulice pěší zóny. Plno krámků, restaurace a kavárny zvou k posezení. Mám sice něco jídla s sebou, ale přece jen není nad teplé jídlo. Hledám tedy něco co by uspokojilo můj žaludek i kapsu a vida! vietnamské bistro, šířící kolem lahodnou vůni. Nabídka činí asi dvacet druhů jídel, kuchyně je podobná čínské. Dávám si tedy hovězí ve sladkokyselé omáčce s hranolky. V asijských zemích je jídlo jakýmsi obřadem a tak se pokrm, vypadající pěkně i na pohled, snažím jíst co nejpomaleji. Tak si, teď mě čtenáři, omluvte, udělám kratší přestávku. Dobrou chuť!

Dobrou chuť!

Pěší zóna. Na výstup na věž už není čas

V centru starého Znojma se tyčí věž. Škoda že tu se mnou dnes není Zdenička! Ale na výstup již není čas, protože jsem nablízku objevil další lákadlo, kterým je - Znojemské podzemí!
Jedná se o největčíi systém podzemních chodeb a sklepů v České republice, o délce až 27 km a čtyřech patrech.
Chodby se začaly razit na přelomu 14. a15. století. Protože v hloubce jedenácti metrů se drží stálá teplota, předpokládá se, že sloužily především jako sklepy na uchovávání zamědělských produktů, piva a vína. Dodnes udivují svým důmyslným větracím systémem. Nacházela se tu i řada studní, kde byla jímána voda, odváděná z podzemí tzv. Jezuitským vodovodem. Podzemní prostory využívalo také středověké soudnictví, což dokazuje dvoulodní sál pod radnicí, který sloužil jako mučírna.
Za třicetileté války sloužilo podzemí i jako úkryt obyvatel před Švédy, kteří v našich městech rabovali a pálili. V katakombách mohli dokonce vařit a topit, protože zbudovali kouřovody do komínů, takže ač zde Švédové nikoho nenašli, se z komínů kouřilo, z čehož asi vznikla přezdívka "město duchů".
Po 2. světové válce, při níž město utrpělo velké škody bombardováním, došlo, zejména v souvislosti s odklízením trosek, k postupnému zanášení podzemí a k narušení odvodňovacího systému a tím i počátkem 60. let k propadání vozovky a chodníků. V roce 1963 bylo započato s rozsáhlým průzkumem a opravami podzemí. Prohlídková trasa měří cca 1 kilometr. Místy se musí jít v předklonu nebo sestupovat po žebřících či šplhat po kramlích, takže o dobrodružství či adrenalin tu není nouze. Je zde nabízena i ochutnávka vín.

Znojemské podzemí

Po zdařilé prohlídce podzemního labyrintu, který byl tečkou za prohlídkou města, se ještě zastavuji v blízkém kostele sv. Kříže a pak už mi začíná šlapat na paty čas a sestupuji nejbližší ulicí k nádraží.


Kostel sv. Kříže



Už je čas na další cestu. Znojemské nádraží z ulice

A už je i čas jít do vlaku. Motorový vůz 854.013 už tu pobrumlává, ve vlečňáku jsme jen tři. A už vyrážíme. Propleteme se výhybkami, minene depo, kde se to ještě nedávno hemžilo dvěstědvaašedesátkami, podjíždíme silnici a jsme venku v polích. Původně jsem chtěl sjet jen úsek do Hrušovan nad Jevišovkou a dál pokračovat zkratkou na Brno, protože úsek Břeclav - Hrušovany jsem si projel už roku 2009, ale z Hrušovan se mi nepodařilo nalézt spojení. Zamávám tedy moderní stavbě hrušovanského cukrovaru a mířím známou tratí k Břeclavi. Tam kde dřív vedly podél trati jen pochůzky pohraničníků, najdeme teď síť kvalitních cyklostezek.
V teplém pozdním odpoledni zamávám známému zámku v Mikulově, který jsem navštívil roku 2009 a zámku ve Valticích a v půl páté přirážíme k prvnímu nástupišti železničního uzlu v Břeclavi.

Krásná zem je jižní Morava, cyklostezkami protkaná


Máváme zámku a kostelu ve Valticích

Motorový vůz 854.013 dorazil do Břeclavi

Odjezdová tabule ve vestibulu nabízí sice dva vlaky RailJet, ale ty jsou povinně místenkové, a dva soukromé vlaky RegioJet, ale jejich služeb se čtrnáctidenkou "Jízdenka na léto" využít nemůžu, navíc ani jeden z uvedených nestaví v Kolíně. Nezbývá tedy než se nalodit do vedlestojícího spěšného vlaku do Brna. Tam se uvidí, co dál.

Mě přijímá na svou palubu brněnský spěšňák

v půl šesté vpodvečer na brněnském hlavním nádraží. Velká výluka dosud trvá a na nástupištích dosud probíhají stavební práce, dík nimž mezi osobáky na Jihlavu a Vyškov či Veselí na Moravě marně hledám cokoli na Prahu. Nakonec navštívím mezinárodní pokladnu, kde se dovídám, že na Prahu se jezdí z nákladového Dolního nádraží. Před nádražím staví náhradní autobus, který mě po necelých dvou kilometrech "vyplivne" před o něco menší budovou s rozlehlým kolejištěm a betonovým, provizorním nástupištěm. Odjezdová tabule nabízí poslední možnost - rychlík do Pardubic. Tam se opět uvidí.
Nad údolím Svitavy se začíně šeřít. Moderní elektrická jednotka InterPanter na trati pro stošedesátikilometrovou rychglost jede sotva devadesátkou, občas dokonce jen sedmdesát!
Do Svitav přijíždíme už v úplné tmě. Zamávají nám světla České Třebové, vzad zmizí Ústí nad Orlicí a Choceň a před osmou večerní mě konečně vítají osvětlená nástupiště Pardubic. Čtvrt hodinku po příjezdu se na odjezdové tabuli objevuje vlak EC"Csárdás" z Budapešti, který také stavěl v Břeclavi a Brně, ale tam o něm nebyla ani zmínka! Tak jsem zachráněn.
Po chvíli už spějeme temnotou ke Kolínu, kde už čeká CityElefant a hurá konečně k domovu!
Honem do peřin a zítra opět na sever Moravy...

A známý obrázek - pod kopečkem září okno naší kuchyně