Říjen 2016

Jihzápadem Čech za Jindřichem Šimonem Baarem

21. října 2016 v 15:21 | Vláďa

Jako mladý jsem měl možnost navštívit jihočeskou obec Putim, známou nejen z Haškova putování vojáka Švejka z Tábora do Budějovic, ale i letními pobyty studenta - bohoslovce Jindřicha Šimona Baara u strýce Josefa Baara a měl jsem i možnost si doma přečíst jeho romány "Jan Cimbura" (který byl i zfilmován) a "Pro kravičku", které se mi tehdy moc líbily.
V září 1989 jsem navštívil i jeho rodiště v Klenčí pod Čerchovem, ovšem jelo se autobusem, tedy po silnici, a z návštěvy si již mnoho nepamatuji, tak mě napadlo se sem podívat znovu a při té příležitosti si projet zbývající část tratě Domažlice - Planá u Mariánských Lázní, tedy její úsek Domažlice - Poběžovice, na který mi v červenci 2013 již nezbyl čas.
Tak ráno po osmé přijíždím na pražské hlavní nádraží, kde trávím nějakou chvíli pořizováním oblíbených fotek lokomotiv a vlaků, než mě v devět přijme na svou palubu vlak EC "Franz Kafka" směr Domažlice, Česká Kubice a Mnichov.
Nebe je zatažené, pofukuje chladný vítr, počasí mnoho dobrého neslibuje a klidná jízda moderního vozu po zrekonstruované trati mě po včerejším časném vstávání ukolébává k spánku a probouzím se až za Plzní, kde dvousystémové "Eso" Škoda řady 363 přenechalo své místo v čele vlaku těžké motorové lokomotivě řady 223 zvané "Herkules", německé společnosti ALEX. Teď jen se udržet a opět neusnout, protože další stanicí jsou už jen Domažlice.

Příjezd "Franze Kafky" do Domažlic


K mé radosti mě Šumava proti očekávání vítá teplem a objevuje se slunce. V nádražní čekárně objevuji výstavu fotografií a dokumentů o životě a činnosti čsl. legií za I. Světové války v tehdejším Rusku. Na kusé koleji v sousedství staniční budovy čeká další překvapení v podobě putovní výstavy zvané "Legiovlak".
Jde vlastně o věrnou repliku dobové vlakové soupravy, kde naši legionáři trávili svůj život během dlouhé cesty z ruské fronty oklikou přes Sibiř do Vladivostoku, kde se nalodili na loď aby poté přepluli do Itálie, odkud se, opět vlakem, teprve dostali domů, do vlasti. Jejich "obydlím" byly nákladní vagóny, zvané "Těplušky", vybavené palandami na spaní a kamny. Najdeme zde i vagón s krejčovskou dílnou na opravy uniforem, dílničku s nářadím a šlapacím soustruhem, kde se opravovala výzbroj, nemocniční vůz, kde byli ošetřováni ranění a zpravodajský vůz s mapami a psacími stroji.
K obraně vlaku sloužil vůz vybavený dělem a těžkými kulomety, na nízkostěnném voze je naložena i replika obrněného automobilu Austin - Putilov.

Legiovlak




Nemocniční vůz




Model lazaretního vlaku


Obytný vůz - "těpluška"

Kulometný vůz, sloužící k případné obraně vlaku


Těžký pěchotní kulomet "Maxim"

Vlak bránilo i obrněné vozidlo Austin - Putilov

Jako včera na Valašsku, i dnes na Šumavě čeká na mě regionova


Po zdařilé exkurzi do světa našich legionářů na mě, stejně jako včera na Valašsku, čeká žluťoučká regionova a po chvíli už si to šineme k jihu. Kousek za zastávkou Domažlice město míjíme strážní domek odbočky Pasečnice, kde se doleva odklání hlavní trať do České Kubice a k bavorské hranici. Stáčíme se obloukem vpravo a jsme na Chodsku.
Původně jsem měl v úmyslu vystoupit a navštívit také zámek v Trhanově, ale naštěstí jsem včas zjistil, že je v něm hotel.
Toužil jsem se podívat i na Kozinův statek v Újezdě u Domažlic, ale ten je, bohužel, kdesi mimo železniční trať.
Malebná nádražíčka i zastávky jen svítí do kraje novou, žlutou fasádou, novými střechami, k mému velkému údivu není nikde nic rozbito a dokonce ani počmáráno či posprejováno jako u nás.
Po necelé půlhodině jsem v Klenčí pod Čerchovem - vítá mě útulné venkovské nádražíčko s pestrými orchidejemi v oknech a malovanými talíři, vetknutými do žluté omítky.


Vítejte v Klenčí!


Klenčí bylo jednou z nejdůležitějších strážnic zemských. Průsmyk u Klenčí, který nazýval lid
"brankou do Čech" měl důležitý význam v ochraně hranic. Je pravděpodobné, že v dávných dobách založená strážnice vzrostla na vesnici, které její obyvatelé dali jméno podle množství tzv. klenového dřeva - Klenčí. Protože se zdejší lidé zabývali hlavně pochůzkami v lesích a po horách, které střežili, počali se, jako i jinde v Čechách nazývat Chody. Jejich zbraní byla sekyra, "čakan"
a k pomoci a obraně jim sloužili ovčáčtí psi zvláštního druhu. Z věrného poměru ke králi Chodům vzešly různé výsady, za jejichž udržení však později museli bojovat.Klenčí tvořilo pro hořejší díl domažlických Chodů hospodářské, duchovní a politické středisko.



Oblečení a "čakan" chodského strážce hranic

V roce 1680 bylo Klenčí císařem Leopoldem I. povýšeno na město


Výroba proslulé chodské keramiky





Chodská keramika


Klenčí je také rodištěm již zmíněného, známého spisovatele Jindřicha Šimona Baara.
J.Š. Baar se narodil 7. února 1869 a vystudoval bohoslovectví. Jako školák a pozdější student jezdil na prázdniny ke svému strýci Josefu Baarovi do jihočeské Putimi, kde se začal zajímat o život venkovského lidu a začal sbírat lidová vyprávění a psát příběhy z venkovského prostředí. Z Putimi pochází např. jeho později i zfilmovaný příběh "Jan Cimbura".

Baarův dům v Klenčí

Jindřich Šimon Baar s přáteli


Delší dobu působil J.Š. Baar jako kněz také v Klobukách na Slánsku, kde mu ve sbvěratelské činnosti pomáhala také jeho milovaná maminka.




Alespoň některé z titulních stran Baarových knížek


Literární dílo Baarovo, zvláště jeho chodská trilogie, povídky a pohádky z Chodska patřily k oblíbeným knihám a ještě dnes mají mnoho čtenářů, mezi něž počítám i sebe.
Kromě sběratelství lidové slovesnosti se Baar věnoval i činnosti společenské - až do září 1925 vedl klenečskou kroniku, přednášel chodské mládeži o tradicích kraje, organizoval národopisné slavnosti, podporoval práci malířů na Chodsku a držel ochrannou ruku nad klenečskými hrnčíři. Zasáhl i do sporu o chodské lesy.
I když práce sběratelská i veřejná zabírala Baarovi spoustu času, pilně psal a v posledních letech si nedopřál oddechu, jako by cítil blízkost konce. Vydal "Paní komisarku" a "Osmačtyřicátníky" a dokončil "Lůsy".
Bohužel, horlivá práce s minimem odpočinku se začala podepisovat na jeho zdraví a 24. října 1925 Jindřich Šimon Baar zemřel.

J.Š.Baar ve své pracovně, kde 24.10.1925 zemřel






Rád bych po dlouhé době navštívil i zdejší hřbitov, kde je mimo J.Š. Baara pochován také hudební skladatel Jindřich Jindřich a básník Jan Vrba a vystoupil i na vrch Výhledy, který získal své hméno podle krásné vyhlídky do kraje a jako zázrakem byl za minulého režimu vyjmut z tehdejší "země nikoho" - nepřístupného "hraničního pásma", které se táhlo přes celou Šumavu a dál podle hranic se Spolkovou republikou Německo a s Rakouskem.

V sousedství Baarova domu zve k prohlídce i pěkný kostel

Ale můj čas se bohužel krátí a tak mi zbývá už jen zajít si do protějšího penzionu na oběd a sestoupit stejnou ulicí dolů na nádraží, kam za chvíli "přisupí" osmsetdesítka s "bafíkem" (přívěšákem) a spějeme dál, mezi kopečky s loukami, pastvinami a klikatícími se okresními silničkami, k Poběžovicím, Bělé nad Radbuzou, Boru a Tachovu.



Pohled z okna vláčku na malebnou venkovskou krajinu


Planou u Mariánských Lázní se právě přehnal liják

Úsek Poběžovice - Bor jsem, ač v opačném směru, již popsal ve vyprávění z 22.7.2013 "Za Švamberky a Lövensteiny do Boru".
Když v pozdním odpoledni přijíždíme do úvraťové stanice v Tachově, kde mě čeká opět známá regionova z rána, je nad krajem dusno jako těžká poklice a obloha pojednou zčernala jako olovo. Do konečné stanice v Plané u Mariánských Lázní vjíždíme už v pořádném lijáku. Ještě štěstí, že ve zmodernizované stanici jsou krytá nástupiště.
Po půlhodině už ke druhému perónu přiráží rychlík "Karlštejn", mířící z Chebu do Prahy, a jako ráno "Franz Kafka", i on mě v ítá nezvyklým, novým interiérem velkoprostorových vozů. A sláva nazdar výletu, spějeme ku Praze. Nazítří si dám odpočinkovou pauzu a pozítří na mě čeká cesta do kraje vinic, vinných sklípků a folklóru, míst známých z lidových písní a to... - no, nebudu předbíhat, počkejte si se mnou pozítří v Kolíně na vlak.

Nový interiér velkoprostorových vozů rychlíku "Karlštejn"



















































































































Pomezím Moravy a Slovenska od dráhy Vlárské k dráze Masarykově

8. října 2016 v 13:25 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí

předem svého vyprávění se musím čtenářům omluvit, že jsem v loňském roce nepodnikl žádnou cestu z nedostatku příležitosti.
Ale je léto, svítí slunce a nějaké našetřené peníze jsou také k dispozici, tak proč jich nevyužít a po dlouhém "půstu" si nevylepšit náladu? Ale při pohledu na železniční mapu zjišťuji, že mi už mnoho neprojetých tras nezbývá a na cesty do zahraničí nejsou dostatečné finanční prostředky - co počít?
V červenci roku 2014 jsem projel téměř celou Vlárskou dráhu, ale po dalším pohledu do mapy se ukázalo, že ještě zbývá krátký, ale malebný kousek mezi Uherským Brodem a slovenskou hranicí, na němž se nachází nejen hezká krajina, ale i malebný zámek Nový Světlov a ze železničních zajímavostí např. "pitínská smyčka", téměř u konce Vlárské dráhy, na níž v nedaleké Bylnici navazuje "dráha Masarykova" směr Valašské Meziříčí, kterou jsem měl zatím možnost si projet několikrát pouze částečně při svých dřívějších cestách na Slovensko, a to v úseku Valašské Meziříčí - Horní Lideč.
Dnes se tedy naskýtá možnost si Masarykovu dráhu projet celou, tak neváhám a druhý den, 12.7.2016 vyrážím ranním osobním vlakem do Kolína, kde mě na svou palubu přibírá expres "Fatra" Praha - Žilina a svištíme stošedesátkou k Olomouci, kde už čeká rychlík 883 "Bouzov" směr Luhačovice, který mě za pár okamžiků unáší k Přerovu a po již známé "Ferdinandce" až do Starého Města u Uherského Hradiště, kde je "banán" Škoda řady 150 vystřídán "brejlovcem" ČKD řady 750.705, což je pro mě novinka, protože lokomotivy této řady jsou určeny pro vedení těžkých nákladních vlaků. Venku bylo pod mrakem, ale v Uherském Hradišti začíná dost pršet. To mi ještě scházelo! To bude tedy výlet!
Ale nebudu předbíhat a raději se jdu přichystat ke dveřím, protože už se blížíme k Uherskému Brodu.
Vedle pěkné staniční budovy byla nedávno vystavěna dvě nová, krytá autobusová nástupiště, z nichž jedno je společné pro silniční i železniční dopravu, takže z vlaku je možno za každého počasí přestoupit bez přecházení rovnou do autobusů. Jak se po chvíli dovídám, do Bojkovic se koná výluka. Čeká mě třičtvrtěhodina na dešti. Naštěstí je tu dost úkrytů - na autobusových nástupištích, pod lávkou přes kolejiště nebo v pěkné, nově opravené nádražní budově.

Nádraží v Uherském Brodě

R 883 "Bouzov" opouští žst. Uherský Brod

I z ulice vypadá uherskobrodské nádraží pěkně


Konečně je tu autobus. Vyjíždíme mezi vilky a do kopečků - okrajové čtvrti vypadají jako v Havlíčkově Brodě. Trať, kterou občas přejedeme, vede většinou souběžně se silnicí, takže jsem o mnoho nepřišel. Jen mě trochu zaráží, že na to, že je výluka, není nikde vidět žádná práce (?). A čím dál ujíždíme na východ, tím víc prší. A leje a leje...
Dvakrát přejíždíme říčku Olšavu. V Újezdci odbočuje krátká lokálka do Luhačovic. Potom projíždíme ulice Šumic a Záhorovic s typicky moravskými upravenými záhonky před domy a otáčíme se před nádražím v Bojkovicích. Konečná!
Tady mě čeká výstup na zalesněný kopec k zámku Nový Světlov. Podél silnice pod kopcem teče říčka Olšava, podle níž vede asfaltový chodník. Já stoupám po pěšince do lesa. Ta se však stáčí doleva a po vrstevnici mizí v křoví.
S větví crčí voda, a když se, celý zmáčený, dostanu z křoví, pěšinka končí u polorozpadlého schodiště, vedoucího - kam jinam než dolů a zpět na břeh Olšavy! Ale nachází se tu také vjezd do městečka a u silnice mapa, od níž je to pár kroků k další cestě, tentokrát dlážděné a vedoucí opravdu na zámek! Se stromů sice crčí voda, ale jak se ukázalo, už jen se stromů. Okolní kopce vydechují oblaka vodních par, mezi černými mraky se objevuje modrá obloha a - přestalo pršet!



Kraj se halí do závojů z páry, ale co hlavního - přestává pršet!

Zámek Nový Světlov vznikl na místě strážního hradu, bránícího zdejší kraj proti nájezdům pustošivých, loupeživých hord z Uher. V případě nebezpečí bylo rozžehnuto na hradě signální světlo, viditelné daleko z vnitrozemí, z čehož patrně pochází název Světlov. V polovině 15. století patřilo světlovské panství Landštejnům, kteří kolem roku 1480 starý hrad opustili, protože byl od česko-uherských válek dosti poničen. Proto si bratři Ctibor a Jaroslav z Landštejna vystavěli nad soutokem Olšavy a Koménky pozdně gotický hrad Nový Světlov, který převzal strategickou funkci Starého Světlova i bojkovické tvrze. V roce 1527 byl hrad prodán Burianu z Vlčnova. Ten se však po smrti Ludvíka Jagellonského v r. 1526 přiklonil na stranu Jana Zápolského, za což mu byl zámek zkonfiskován, ale byzy nato jej získal zpět. Burianem rod z Vlčnova vymřel po meči.
V 16. století hrad často střídal majitele. Po krátké držbě Bilíků z Konic jej Kateřina z Vlčnova dala přestavět.
Od roku 1563 přešel hrad do državy Tetourů z Tetova. Od r. 1594 jej získal Jan Jetřich z Kunovic. V r. 1610 získal panství Hanuš Petřvaldský z Petřvaldu, který je v r. 1613 prodal Františku Serenymu.
V roce 1633 byl hrad značně poškozen při útoku turecko - tatarských vojsk, ale dobyt nebyl.
Po smrti Františka Serenyiho převzal hrad jeho bratr Gabriel Serenyi, po jehož smrti roku 1664 se o panství rozdělili jeho
synové František a Jan Karel, jemuž připadl hrad.
V r. 1803 koupila hrad Žofie Haugvicová z Biskupic. Byla zde prováděna díla L.v. Beethovena a W.A.Mozarta a zajížděl sem i malíř Josef Mánes, který její dceru Jindřišku učil malířství. Jindřiška Haugvicová po svatbě s velkoprůmyslníkem Larischem - Mónichem hrad zdědila a Larisch-Mönich jej nechal přestavět na zámek ve styalu anglické tudorské gotiky.


Přestavbu provedl vídeňský architekt Eduard Kuscher. Její výsledek připomíná zámek Maxmiliána I. Habsburského poblíž Terstu. Italský architekt Vitalino Fumugalli přemenil část obory v anglický park se skleníky, v nichž byly pěstovány
tropické plody - pomeranče, banány, mandarinky apod. Z původního parku se dochovalo již jen několik soch.
V r. 1940 koupila zámek rodina Rolných, podnikajících ve výrobě oděvů a zřídila zde zotavovnu pro své zaměstnance a provozovala i hotel. V letech 1957 - 2008 zde sídlilo i muzeum Bojkovska, které bylo později přestěhováno do městečka.
Potomci Rolných počátkem 90. let zámek zrestituovali a pokračovali tu v podnikání. To se však nevedlo a firma Rolný skončila v obrovských dluzích a byla nucena nejprve okolní pozemky a přilehlý hřebčín, později i zámek, prodat.
Od roku 2003 je zámek vlastnictvím společnosti Bess Building, jejímž majitelem je ing. Josef Novotný a dále tu provozuje hotel. Při rekonstrukci v březnu 2011 došlo k zastřešení nádvoří, kde jsou dnes pořádány koncerty, divadelní představení i svatební hostiny. Nádvoří je v létě klimatizováno a v zimním období vytápěno podlahou. K vidění je zde zámecká kaple, do níž ještě zbývá po ukončení restaurátorských prací dosadit oltář, dále potom místnosti svatebního apartmá a obřadní síň. Do uvedených a přilehlých komnat byl dovezen nábytek vyrobený na zakázku v Thajsku a Indonésii. Prohlídka končí výhledem ze šestatřicetimetrové zámecké věže.

Zámek v plné kráse


Zastřešené nádvoří



Pohled s věže na parčík před vchodem



...a tam někde v dáli už je Slovensko




Dnešní zámecký park




Ke koukání toho v zámku tedy proti očekávání moc nebylo. Ale je hezky, tak proč si cestu dál neužít?
Slunce už docela slušně přikládá pod kotel a nebe je jako vymetené, člověku se ani nechce věřtt, že sem dorazil za hustého deště. Po trochu opožděném leč dobrém a cenově i přijatelném obědě v nedaleké restauraci, sestávajícím z pořádného steaku s bramborem a oblohou a coca-coly, se jdu projít po městečku. Podlouhlé náměstí s pestrou směsicí obchodů,jehož levou stranou protéká říčka Koménka, na kterou shlíží s kopečka kostel. Zprava centrum obtáčí i železniční trať, po níž budu pokračovat a poblíž náměstí se nachází i vlaková zastávka. Ale čas ubíhá pomalu a do odjezdu vlaku zbývá ještě víc než půlhodina, tak malá procházka neuškodí a jde se raději na nádraží.
Malá, žlutá budova se dvěma nástupišti, vše svítící novotou. Dvě nová ostrovní nástupiště a moderně řešený bezbariérový přechod. Ale také vše zavřené a jen nástupiště s jednou lavičkou jakžtakž poskytuje trochu stínu. U prvního nástupiště stojí motoráček řady 810.290 - pořád ještě populární osmsetdesítka, zatím čekající na nová, polostahovací okna a pohodlnější sedačky, ale také dosud úspěšně unikající jednotvárnému, modrobílému nátěru "najbrt". Čas jako by se zastavil na mrtvém bodě, tak aspoň pořizuji nějaké foto.


Bojkovický kostel


Novotou svítící bojkovické nádraží


...a odpočívající osmsetdesítka

Modernizované nádraží, leč od devadesátých let minulého století je úsek hlavní tratě Veselí nad Moravou -Vlárský Průsmyk jen tratí regionální, takže tu už jiné vlaky nejezdí, než zmíněné osmsetdesítky a motorové lokomotivy - "kocouři" ČKD řady 742 vozí občasné manipulační vlaky, obsluhující bojkovickou pilu, bylnickou skládku dřeva nebo vojenskou vlečku muničních skladů Vrbětice. Čas odvál elegantní "šlechtičny" Škoda řady 475.1, ale i legendární "brejlovce" ČKD řady 753 v čele rychlíků i nákladních vlaků mezi Brnem a Novým Mestem nad Váhom.
A zatímco já fotím a vzpomínám tu na historii vlárské dráhy, přiráží k druhému nástupišti jiný motoráček - 810.537 a hned obrací ke zpáteční jízdě směr Vlárský průsmyk. Je jen škoda, že osmsetdesítka nemá otvíratelná okna - nejen kvůli horku, ale přes sklo se nedá ani dobře fotografovat a krajina kopců, lesů a pastvin je tu obzvlášť krásná.
Nejprv zastavujeme v zastávce Bojkovice město, potom "orchestrion" se spokojeným předením začne stoupat do kopečků a hrát si mezi záhumenky a pastvinami na schovávanou se silnicí.
Blížíme se k zastávce Pitín. Vysoko na protější straně údolí shlíží na obec kostelík, který, jak se vzápětí ukáže, je nejen zdejší dominantou, ale i součástí největší železniční zajímavosti, kterou je tzv. "pitínská smyčka". Trať zde tvoří ostrý, levotočivý oblouk ve stoupání s převýšením až 50 promile. Parní vlaky tu dostávaly pořádně zabrat. Nákladní vlaky se muselky dělit na dvě části a ty být vytahovány postupně. Veselské "šlechtičny" Škoda řady 475.1 v čele rychlíků i osobních vlaků tu dostávaly co proto. Malý, osamocený "orchestrion" 810.537 stoupání hravě zvládá a za několik okamnžiků těsně míjíme druhou stranu kostelíka, který jsme před chvílí viděli z opačné strany, vysoko nad námi. A zas lesy, kopce, zahrady...
Pitín zastávka, Slavičín, Bohuslavice nad Vláří - nádraží stejná, jedno jako druhé, podobná jako vejce vejci. Všechna ale také zavřená, bez personálu, bez života.
V Bohuslavicích nad Vláří se zleva napojuje vlečka nechvalně známého muničního skladu ve Vrběticích, kde počátkem roku došlo k sérii ničivých výbuchů. Zahynuli čtyři lidé a okolnosti neštěstí se dodnes vyšetřují. Ale raději už zpátky do osluněné krajiny - noříme se do zářezu, kterým podjíždíme trať Bylnice - Horní Lideč a jsme v poslední stanici - v Bylnici.
Teď už vláček čeká jen kousek - do pohraniční stanice Vlárský Průsmyk je to "co by kamenem dohodil". Já teď musím přestoupit - v Bylnici totiž končí tzv. "dráha T.G. Masaryka" od Vsetína, otevřená 21.10.1927, tedy devět let po vzniku "první republiky", proto pojmenovaná po našem prvním presidentovi.
Pořizuji pár fotek a co s volným časem? Před nádražím je jen jakási okrajová ulice, pár vilek, jinak kolem jen kopce a pastviny. Motoráček 810.537 se k mému překvapení už vrací zpět. Jaká škoda, že jsem nevěděl, že pojede hned zpět! Byl bych jel až do Vlárského Průsmyku a udělal si fotku dosažení nejvýchodnějšího bodu Vlárské dráhy a našich železnic. Můj nejvýchodnější bod tedy zůstává v Bylnici, škoda.

Nejvýchodnější bod vlakového putování dosažen!




Žst. Bylnice





Motorový vůz řady 810.537 směr Vlárský Průsmyk opouští žst. Bylnice



Mě přijímá na svou palubu regionova řady 814.093

Jak jsem zde již uvedl, Masarykovu dráhu znám jen z dřívějších cest na Slovensko, a to jen v úseku Vsetín - Horní Lideč.
Trasování započalo v květnu 1926. Trať je 38 km dlouhá a úsek Vsetín - Horní Lideč je od r. 1937 dvoukolejný a dnes také elektrifikovaný.
V úseku Bylnice - Horní Lideč se nacházejí i dva tunely. Jeden z tunelů (brumovský) i nadjezdy přes trať jsou vystavěné také pro dvě koleje, ač tento úsek zůstal jednokolejný a je dodnes tratí regionální.
A už je čas opět nasednout do dalšího vláčku. Po železném příhradovém mostě přejedeme bojkovickou trať a noříme se pravotočivým obloukem do 22,5 metru hlubokého a téměř kilometr dlouhého, Štítenského zářezu. Při stavbě tratě zde muselo být přemístěno až 310 000 kubíků zeminy, přičemž veškerou "mechanizací" byly jen krumpáče, lopaty a výklopné úzkorozchodné vozíky - tzv. "kiplory".
Poté kola zabubnují po viaduktu přes říčku Brumovku, protáhneme se 250 m dlouhým brumovským tunelem a poté už máváme zdejšímu kostelu sv. Václava.
V obci Brumov žilo dříve 1400 obyvatel. Dnes je, podobně jako Brandýs nad Labem se Starou Boleslaví, Brumov spojen s Bylnicí. V místním muzeu lze mj. nalézt i expozici historie Masarykovy dráhy, kterou doplňuje i hradlový blok a mechanické návěstidlo.
Za zastávkou Návojná se noříme do dalšího, tentokrát 888 mdlouhého tunelu a černou tmou jedeme téměř dvě minuty.
Poté se vnoříme do prosluněného lesa, kde překonáme další dvou viadukty - Deštná, dlouhý 166 metrů a Steklín, dlouhý 140 metrů a vysoký 25 metrů a už nás věží barokního kostela Nalezení sv. Kříže zdraví městečko Valašské Klobouky.
V době výstavby tratě měly Valašské Klobouky 500 domů a asi 2700 obyvatel, což byla zhruba polovina dnešního stavu.


Potom už následují jen vylidněné zastávky Poteč a Valašské Příkazy, po posledním viaduktu přejíždíme říčku Senica a jsme na konečné, v nejvýše položené stanici dráhy - v Horní Lidči.
Tady už jsem ve známých místech, kudy jsem často projížděl na svých dřívějších cestách na Slovensko.
V době výstavby dráhy zde žilo 500 obyvatel. Dnes je Horní Lideč především důležitou pohraniční rychlíkovou stanicí.





Příměstská jednotka řady 460.008/007 jako osobní vlak Hranice na Moravě - Střelná

A tady také končí můj dnešní výlet. Ze slovenské Žiliny přiváží nová třísystémová lokomotiva Škoda řady 380.006 vlak EC "Fatra" a za pár okamžilů už máváme Čertovým skalám, kostelu v Lidečku a s třináctimetrové výšky 92 metrů dlouhého viaduktu shlížíme na obec Lužná u Vsetína. V Ústí u Vsetína přejíždíme příhradový most přes Senicu a k trati Masarykovy dráhy se přimyká trať lokálky od Velkých Karlovic. Potom už následuje Vsetín, Valašské Meziříčí a míříme teplým podvečerem k Hranicím na Moravě, Olomouci, České Třebové, Kolínu a - k domovu.
V půl desáté večer se konečně ubírám od jiřinské zastávky k domovu a v hlavě si přehrávám celou dalekou cestu a všechny prožitky a poznatky z dnešního, krásného dne. Ale teď už rychle do peřin, ráno čeká, další "vlakopouť", tentokrát směrem opačným - na jihozápad Čech, a to...

"Messerschmitt" Škoda řady 380.006 s EC vlakem "Fatra" přijíždí do Horní Lidče

Tady se to pojede!

A sláva nazdar výletu - jede se domů!