Zpod Radhoště na Hostýn. Část II.

4. října 2014 v 19:02 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Hlavní silnice, rušné křižovatky. Zleva ústí silnice od Ostravy, napravo se pracuje na opravě mostu přes řeku. Ale za ním už se objevují první obchody - centrum města, proslaveného kromě již zmíněné výroby televizních obrazovek také valašským skanzenem a známé též jako rodné město nedávno zesnulé zpěvačky Ivety Bartošové.
První, nač se musím doptat, je cesta ke známému skanzenu, kvůli němuž jsem přijel. Dřevěné městečko jsem navštívil s otcem a sestrou někdy roku 1966, když jsme se trabantem vraceli z prázdnin v kempu Horní Bečva. Vrchol Radhoště jsem navštívil s kolegy na tiskárenském zájezdě roku 1983, kdy jsme vyjeli podnikovým autobusem na Pustevny a poté sešli pěšky 11 km sem do Rožnova, zpět k autobusu. Potom jsem se dozvěděl o výstavbě novějšího skanzenu, kde by se měly nacházet technické památky, které mě nejvíc zajímají, tj. mlýn, pila, hamr a valcha.



Konečná! "Žralok" řady 844.021 na nádraží v Rožnově pod Radhoštěm



Minu rozlehlý park (nebo spíš kus lesa s upravenými cestami), hudební školu a jsem zas v ulici, směřující někam ven z města. Cestou bylo trochu pod mrakem, ale teď dostává beskydská obloha nějaký tmavý potah, nezmoknu?
Po levé straně silnice dřevěný kostel, který jako by už patřil ke skanzenu, ale jde jen o místní kostel. Ale o pár kroků dál už vidím pod stromy dřevěný plot a za ním se ukrývají chaloupky jako z pohádek. Tady jsem tedy byl před řadou let s otcem a sestrou. Ale po pravé straně, naproti přes silnici, stojí vybílená, nízká budova jakési bývalé továrničky. Jak se vzápětí ukáže, jde o bývalý objekt někdejší textilky, zvaný "sušák", kde se nyní nachází místní muzeum, výstavní galerie, ředitelství Valašského muzea a co hlavního - pokladna skanzenu a vchod do skanzenu nového - jsem u cíle! Dovnitř, kde nacházím mj. pěknou prodejnu suvenýrů, vcházím právě včas - je poledne a venku se spouští liják. To nám dnešní vlakovýlet dopadl!
Kupuji si lístek do nového skanzenu "Mlýnská dolina", kde by se dle mapy na zdi měly nacházet technické objekty, na něž jsem se těšil. Místo toho však s několika dalšími lidmi jen postáváme u dveří, vedoucích k pískem sypané pěšině do mírné stráně nad silnicí a smutně koukáme na provazce deště. Lidé posedávají na lavicích podle stěn. Děti okukují krámek se suvenýry, rodiče jim z batohů vybalují svačiny nebo si z automatu v koutě kupují kávu. Po čtvrthodině přicházejí dva studenti - brigádníci. Štíhlý kluk nám utrhne lístky, pohledná dívka se ujímá role průvodkyně. Sotva se hneme ze dveří, spadne ještě pár kapek a déšť jak na objednávku přestává, jen z lesa se páří a ač slunce někde zmizelo, dělá se teplo! Jeden z návštěvníků se sune do kopečka na vozíku, jiný na akumulátorové tříkolce, jakou doma používá i Zdenička - cesty i většina objektů jsou bezbariérově upravené i pro ně. Slečna průvodkyně nás zahrnuje zajímavostmi o historii skanzenu a objektů.
Prvním a také největším objektem je vozovna. Prostorná, dřevěná stavba ukrývá selské povozy, žebřiňák, voznici na močůvku, formanský vůz s plachtou, v němž se vozívalo zboží z venkova do měst na trhy nebo do obchodů, pohodlné, čalouněné saně a pérovaný kočár, v němž se vozilo zámecké panstvo, bryčku z leštěného dřeva, s níž cestovali zámožnější sedláci, ale i nářadí a stroje - - pluh, brány, řezačku na píci, secí stroj, jaký vyráběla i bývalá brandýská firma Melichar a mlátičku na pohon transmisí od stacionárního benzínového motoru nebo parní lokomobily. Na slávu dobrovolných rožnovských hasičů upomíná ruční stříkačka a vozík na hadice.
Uprostřed vozovny svítí stříbrnými ozdobami i vůz pohřební.
Rodiče ukazují exponáty dětem a popisují, co k čemu sloužilo, větší děti zahrnují průvodkyni dotazy. Vzniká příjemná atmosféra našich školních výletů.


Vozovna



Bohatým stříbrným zdobením svítí do příšeří vozovny pohřební vůz

Za vozovnou se objevuje můstek přes potok, u něhož se nachází obílená budova hamru. Jde o kovářskou dílnu, kde se kromě kování koní a oprav zemědělského nářadí vyráběly i lopaty, motyky, hřebíky či radlice k pluhům. Ve výhni hoří dřevěné uhlí a kovář pro potěšení návštěvníků vyrábí na kovadlině a prodává ozdobné podkovy k zavěšení nad dveře, věšáky na klíče nebo kovové růže. Na opracování větších výkovků sloužila dvojice obřích kladiv, zvedaných výstupky na masívní hřídeli ,otáčené vodním kolem. Kovář pomocí bidla zvedne klapku ve vantrokách (dřevěné koryto nad koly) a spouští vodu na druhé kolo, které uvede pomocí táhla do pohybu měch, rozdmychávající oheň ve výhni. Třetí vodní kolo pohání brusný kotouč. Po stěnách visí sady kleští a jiného nářadí.



Budova vodního hamru


Dílna v hamru. Hřídel vodního kola k pohonu kladiv, v pozadí výheň a kovadlina

Vantroky hamru, pod nimiž se nacházejí vodní kola.

Poblíž hamru se nachází i stará kovárna, jaká bývala na každé návsi. Tady se dělalo všechno ručně. Ač tu práce nebyla lehká ani příliš výnosná, byl kovář na vsi osobou váženou. Kromě kování koní a oprav nářadí ale lidem občas musel i trhat bolavé zuby.

Stará kovárna

Dalším zajímavým objektem ja lisovna oleje. Slunečnicová semena se roztloukla na hrubou drť, která se po uvaření dala do nádoby a utěsnila dřevěnou zátkou a mačkala mezi dvěma masívními trámy pomocí dřevěného šroubu. Na kolo šroubu se muselo někdy zavěsit až pět lidí a výsledkem celodenní nadlidské dřiny bylo dvě až tři deci oleje. Práci dělali často i trestanci. To co po lisování zbylo, se zkrmovalo a v dobách největšího hladu a bídy dokonce i jedlo. Olej se používal jako mazací prostředek na kola vozů nebo k výrobě parfémů pro panstvo. Ale teď už honem k něčemu lepšímu, nač jsem se už dlouho těšil - valše, pile a mlýnu!


Lis na olej

V malém srubu u potoka se valchovalo sukno. Sukno (látka) se složilo do vydlabané prohlubně v dřevěném hranolu, polévalo se horkou vodou a na látku dopadala dřevěná kladiva, zvedaná výstupky na hřídelí vodního kola. Bylo tu horko a plno páry.


Valcha - prohlubeň se suknem a kladiva

Na kraji lesa nahlédneme do roubené horské chalupy, kde se nachází "černá" kuchyň a jedna velká místnost s dubovým stolem, postelí a tkalcovským stavem, u stropu petrolejka, po stěnách svaté obrázky. Tady žila celá rodina, často až s deseti dětmi. V posteli spali rodiče, menší děti na peci, starší děti na zemi nebo na lavici pod oknem. K chalupě byl přistavěn i chlév pro drůbež, vepře a kozu či krávu. Jedly se nejčastěji brambory, občas nějaká zelenina, pekl se domácí chléb. Na maso většinou nebylo dost peněz.
V sousedství valchy se nachází i roubené stavení mlýna. U stavidel vykukuje z vysoké trávy dřevěná, zelená busta vodníka.
Ve mlýně nacházíme dosud fungující, strojní zařízení, také celé ze dřeva. Tady už je mechaniky víc.
Otáčky vodního kola přenáší dřevěné kolo paleční (opatřené ozubením z dubových palců) přes pastorek zvaný "cévník" na svislou hřídel mlecího složení, sestávajícího z násypného koše, zvaného "špičák" ( nebo též "korčák") a dvou rýhovaných mlecích kamenů - otáčejícího se "běhounu" a pevného "ležáku", uložených v plášti, tzv. "lubu". Z násypného koše se zrní sypalo do otvoru v horním kameni (běhounu) a odstředivou silou se dostávalo mezi něj a "ležák", čímž se drtilo. Drť byla odstředivou silou vyhrnována do lubu, odkud se sypala "rukávem" z hrubého plátna, procházejícího dřevěnou moučnicí. Rukávem klepala součástka zvaná lidově "hasačert" (hasati = dělati rámus, hlučeti, horní část pak tvarem připomínala čertovské růžky) a jemnější mouka propadala do moučnice. Drť z rukávu se dál sypala na síto zvané "žíbro", odkud propadala další mouka do moučné truhly, zbytek byl ručně vysypáván do truhly šrotové. Pokud bylo víc šrotu než mouky, byla drť znovu přemílána, třeba i čtyřikrát po sobě. Vodní kola a strojní zařízení stavěli a opravovali sekerníci. Objevuje se starší pán v bílé haleně, vpouští vodu do vantrok a za chvíli se ozve rachot a všecko se na ukázku rozběhne a rozklepe.
Nošení pytlů se zrním nahoru k násypnému koši a nakládka pytlů s moukou na vozy nebyla ničím lehkým. Navíc se tu dost prášilo a mlynáři i jejich děti byli často nemocní nebo umírali na tuberkulózu. Z mlýnice se procházelo do místnosti zvané "šalanda", kde se svačilo a odpočívalo někdy tu i přespávali krajánci. K mlýnu patřily i polnosti, takže před ním najdeme i chlév a kůlnu s vozem a zemědělským nářadím. Mlynáři často chovali koně a krávy a povinně museli i vykrmovat vepře pro zámecké panstvo.



Strojní zařízení mlýna - nahoře mlecí složení, vpravo moučnice, vzadu paleční kolo


Přední část moučnice. Ústí rukávu nad "žíbrem", pod ním moučná truhla, vzadu šrotová truhla

K mnoha mlýnům patřila při dobrém vodním toku i pila. Pilu pohánějí dvě vodní kola. Kolo o malém průměru pohání "vozinu" s kládou a rám s jedním nebo více svislými řezacími listy, zvaný "šráky.", pohybující se jako dnešní "katr". Vozina je po kolejničkách pomalu sunuta pod šráky a po projetí celé klády pilař přestaví vantroky na vodní kolo o větším průměru, které vozinu vrátí zpět do výchozí polohy a pilař může připravit další řez. Zdejší pila se nazývá "jednuška, protože kvůli slabšímu náhonu má jen jeden list.
V koutě stojí dřevěná lavice s nohou ovládaným svěrákem - tzv. "dědek", na němž při nedostatku vody pilaři pomocí dvouručního nože vyráběli z odřezků dřeva šindele na střechy.

Pila "jednuška"

Vantroky a vodní kola pily. Spodní kolo pohání šráky, větší kolo nahoře vrací zpět vozinu se dřevem

V Mlýnské dolině se mi moc líbilo. Je tu ještě jeden skanzen ,ale ten je rozlehlejší, než dovoluje můj časový plán. Ale nějaká časová rezerva ještě zbývá, co s ní? Vydávám se tedy přes silnici do menšího, starého skanzenu, zvaného "Dřevěné městečko", oživit si vzpomínky z dětství. Nejvíc si pamatuji na zahrádku s dřevěnými úly, tady se nic nezměnilo. Nahlédnu do budovy fojtství, kde na stole leží "frgál" (valašský koláč) jako kolo od vozu, potom do dřevěného kostela a nakonec objevím i něco nového - řeznický krámek a dílnu. Nad pultem visí lákavě vypadající (umělé) salámy a věnce špekáčků, kolem dveří si lze přečíst zajímavosti o českých zabíjačkách a o historii řeznických cechů na Valašsku. Nahlédnu i dovnitř malebného dřevěného kostela a potom se ohlížím po něčem teplém k jídlu.

V "Dřevěném městečku"

Interiér kostela

Valašské fojtství

Expozice starého řeznictví


Valašské včelí úly

V areálu se nacházejí dvě stylové restaurace, ale já nakonec dávám přednost malému, nenápadnému samoobslužnému bistru. Pár stolů pod střechou a krámek, nabízející typicky valašské speciality: bramborák se zelím, klobásu se zelím, chléb se sádlem a cibulí, halušky a polévku "kyselicu"- valašskou verzi polévky zelňačky. Dávám si tedy horkou kyselicu s krajícem čerstvého chleba - mňam!
Nejraději bych otci koupil aspoň frgál, ale ten by se mi šířkou nevešel do báglu, kupuji tedy aspoň pečivo zvané "ˇŠtramberské uši".
Po skromnějším, ale dobrém obědě se pomalu ubírám do města. Projdu se náměstím, v malé kavárničce si dávám zmrzlinu a mířím k nádraží. Čas se nachýlil. Do odjezdu však nečekaně zbývá půlhodina - vedle budovy se nachází malý bufet, tak si dávám ještě oroseného, vychlazeného "Radegasta".
Potom už přihrčí "žralok" a sjíždíme k Valašskému Meziříčí. Podle jízdního řádu by tento vlak měl jet až do Kroměříže. Motor je ale nějak hlučný, zvuk se podobá túrování motoru auta a vůz se klepe. Kam dál? Stejnou tratí do Hranic se mi moc nechce. Že bych si zajel do Štramberka a Kopřivnice? Ale na to by asi už nebyl dostatek času. Zůstanu tedy ve vlaku a projedu se po jiné nové trase - po zbývajícím úseku tratě Ostrava - Kojetín, kterou jsem "načal" loňského roku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama