Za králem Ječmínkem a brněnskými Kapucíny.

23. října 2014 v 11:30 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Zámek Chropyně

Po dvou dnech doma se brzy ráno vydávám do Kolína, kde opět přesedám na vlak IC "Jan Perner" a mířím do Olomouce, ovšem tentokrát bude moje cesta delší. Dnes je na programu průjezd Hanou z Přerova až dolů do Brna, se zastávkami v Chropyni a Vyškově. V 6.55 h. ráno vyrážím z Kolína, ale ač neprší, opět zatažená obloha nic dobrého nevěstí. Malebná, zalesněná údolí Tiché Orlice a Moravské Sázavy, obvykle hrající všemi možnými odstíny a tóny zeleně, teď vypadají jako potažené jednotvárným závojem šedi. Vzdálené vrcholky Jeseníků se halí do mlh z vodních par. Jak mě asi přivítá jih Moravy?

V Olomouci brzdíme u třetího nástupiště, kde už čeká rychlík Jeseník - Břeclav, s nímž popojedu do Přerova k osobnímu vlaku směr Brno. U prvního nástupiště postává dnes již vzácná "jedničková bobina" Škoda řady 141 s osobním vlakem směr Nezamyslice. Tyto lokomotivy již dožívají, ale na focení nemůže kvůli tabuli, sloupům a neustále přecházejícím lidem na druhém nástupišti být ani pomyšlení. Po půlhodině se konečně dáváme do pohybu.
Přerov. Osobní vlak na Brno stojí až vzadu u čtvrtého nástupiště, za nímž se nachází velké depo, proslulé provozem zelené parní "Šlechtičny" Škoda řady 475.1142, která až do roku 1980 vozila brněnské osobní vlaky a po skončení parního provozu sloužila k vozbě občasných nostalgických vlaků až do roku 2000, kdy na další opravy kotle již nezbyly peníze a lokomotiva (nejspíše nadobro) ukončila svou slavnou kariéru v depozitáři pražského Technického muzea v Chomutově. Dnes zde stojí spousta vraků těžkých elektrických "šestikoláků" Škoda řady 181, určených pro vozbu těžkých nákladních vlaků. Dnes jsou vybrané stroje renovovány a upravovány pro polského zákazníka. Ostatní, v různém stádiu rozkladu, poslouží k vyzískání náhradních dílů. Co z nich zbude, bude v České Třebové sešrotováno.
V bývalé vodárenské věži se také nachází klubovna modelářského kroužku s pěkným modelovým kolejištěm H0.
V Přerově mám 20 minut, pořídím tedy aspoň nějaké snímky.

Vraky "šestikoláků" řady 181 v Přerově

Stroje řady 181 při úpravě pro polského zákazníka

Za depem míjíme raritu - dva německé vodní jeřáby, pak následuje dlouhý ranžír, zvaný "Pravé přednádraží" a potom sjíždíme s tratě "Severní dráhy císaře Ferdinanda" směr Břeclav do rozlehlých, zlátnoucích lánů obilí a lužních lesů a míříme k mojí první zastávce - Chropyni. Okolní krajina s poli a stromořadími vypadá jako u nás doma kolem Labe a dolního toku Jizery. Chropyně mě vítá útulným nádražím na samotě v polích, o kousek dál začíná jakási vilko-zahrádková čtvrť a panelové sídliště. Jinak přívětivé městečko vypadá spíš jako Mochov, protože kromě zmíněného sídliště zde nalézám jen přízemní domky, jako na venkově. V jakési drogerii se příjemné prodavačky doptávám na cestu a konečně nacházím dlouhé náměstí s parkem, na jehož konci se objevuje výstavný kostel a to, co jsem hledal - park se zámkem. V pozadí parku se leskne hladina rybníku, v jehož místech se kdysi nalézalo pole, na němž se podle legendy narodil král Ječmínek. Na rybníce roste vzácná vodní rostlina, která se již jinde nevyskytuje - kotvice plovoucí.

Pohled na chropyňský zámek z parku

Do zámku ale pouštějí jen větší skupiny po minimálně pěti lidech a já jsem sám.
Nemám čas čekat, zda někdo ještě dorazí. Jedu tolik kilometrů a teď neuvidím nic? Průvodkyně mě tedy zatím pouští do sálů s jakousi soukromou sbírkou zvířecích rohů a parohů všech možných zvířat z celého světa. Jedná se o největší sbírku svého druhu v Evropě. Po její prohlídce mě průvodkyně nakonec posílá za kastelánkou. "Dohodněte si s ní, jestli Vás provede, když jste sám". "Beze všeho", slibuje příjemná mladá žena asi mého věku, která zatím prodávala vstupenky a pohledy, "jen musíte chvilku počkat, jen co to tu zavřu". Po malé chvíli už vycházíme do prvního patra.
Renesanční zámek na místě starší tvrze, spjatý s legendou o hanáckém králi Ječmínkovi, byl přestavěný v 17. století pro olomouckého biskupa Františka Ditrichštejna a v 19. století ještě upravován. Za komunismu sloužil k různým účelům-byla zde kasárna, od roku 1973 dokonce družstevní sýpka. Dnes zde jsou k vidění opět historické interiéry ( Ječmínkova síň, Rytířský sál, obrazová galerie Emila Filly a památník hudebníka E. Axmana). V Ječmínkově síni se nachází např. Ječmínkův jídelní stůl s intarzií jeho jídelního příboru. V sousedních místnostech jsou vystaveny kroje a výšivky, zemědělské nářadí a všechno, co patřilo k životu na hanáckém venkově. V Rytířském sále, kde se dnes odbývají svatby a společenské události, visí po stěnách velká sbírka zbraní z třicetileté války. Když zámek opouštěla v 70. letech naše armáda, palné i chladné zbraně se tu válely bez ladu a skladu, každý mohl sebrat, co se mu líbilo. Dnes je již vše zachráněno a pečlivě zdokumentováno. Po vojácích přišli družstevníci a do sálu nejen nafoukali hromady zrní, ale odvezli do sběru i zachovalá brnění, z nichž se podařilo zachránit již jen dvě. Paní kastelánku dost udivilo, když jsem na její dotaz, kde jsem na dovolené ubytován, pověděl o svém putování.
Po prohlídce zámku si jdu prohlédnout ještě jednu zajímavost - v Chropyni se nacházely také malé lázně, asi jako v Toušeni, ale ty padly za oběť ničivé povodni v létě roku 1997. Na konci městečka objevuji ještě plechový poutač u silnice, který mě dovede polní cestou k potoku, do něhož z plechové věžičky za křovím dosud vyvěrá pramen dobré minerálky.


Po půlhodině už nasedám do osobního vlaku směr Vyškov na Moravě a sjíždím ke Kojetínu, kde jsem v létě 1994 strávil pěkný týden dovolené s přáteli z pražského "Studentského hlasu pro Krista". Kojetín se nejen okolní krajinou, ale i jako město, podobá Čelákovicím, dokonce má i podobnou radnici. Z nádraží, velkého asi jako čelákovické, odbočuje další trať podle řeky Moravy do nedaleké Kroměříže a již zrušená lokálka do Tovačova.
Za kolejištěm se donedávna nacházel i obrovský cukrovar, vyrábějící snad všechny druhy rafinád. Dnes po cukrovaru nezůstala ani stopa, stejně jako v sousedních Němčicích nad Hanou. Hanácké cukrovarnictví potkal stejný smutný osud jako naše - polabské. Ale brzy se ocitáme v Nezamyslicích, kde se zprava setkáváme s přijíždějícím osobákem od .Olomouce, s "jedničkovou bobinou" řady 141.059, kterou jsem v Olomouci shlédl ráno. Konečně si tedy mohu veteránku vyfotit. Z Nezamyslic odbočuje další zrušená lokálka, asi čtyřkilometrová - trať do Morkovic, něco jako naše "mochovka".


Nezamyslice. "Bobina" řady 141.059 přivezla osobní vlak z Olomouce

Za Nezamyslicemi vjíždíme pod střídavou soustavu. Všechny vlaky z Přerova do Brna vozí dvousystémová "esa". Drobně prší, když vjíždíme do Vyškova. Tady chci navštívit malé železniční muzeum ve staré nádražní vodárně, o němž se píše ve všech možných časopisech a přílohách Expresu. Když se ptám paní pokladní na nádraží, kdo má na starosti otvírání muzea, je mi s lítostí sděleno, že muzeum je v rekonstrukci a tudíž zavřené (o čemž nikde nic napsáno nebylo).
Pokouším se dovnitř nahlédnout aspoň špinavými okny, ale vidět je jen pár starých lamp a hromada naházených židlí.
Nezdá se, že by zde probíhala nějaká činnost. A začíná víc pršet. Střecha perónu je krátká a lidí dost. Nejraději bych si šel sednout do nádražní restaurace, ale času je již málo. Ale za několik minut je tu záchrana v podobě příjezdu poloprázdného rychlíku z Bohumína do Brna.

Malé železniční muzeum ve Vyškově mi své dveře neotevřelo

Jihomoravskou metropoli jsem měl vždycky rád. Byl jsem zde již mockrát a vždycky tu bylo co objevovat.
Před chvilkou jsem si projel další novou trasu a konečně je čas na oběd. V restauraci se starými fotografiemi známých nádraží a parních lokomotiv
si dám menu - hovězí polévku s nudlemi a svíčkovou s knedlíkem, k tomu desítku Starobrno. Po obědě hledám přestup na Kolín. Přijíždí zrovna rychlík z Břeclavi, ale ten staví jen v Pardubicích, po něm Pendolino, které taky Kolínem jen projíždí a navíc v něm neplatí KMB.
Co počít? Podívám se tedy do suterénu, kde se nachází jedna velká asijská tržnice. Textil, obuv, cédéčka... Raději se jdu podívat do obchodního domu TESCO za nádražím, ale nic zajímavého nenalézám, tak posléze zamířím radši do úzkých uliček kolem Zelného Trhu. Na dešti se ale nikde moc chodit nedá a tak opět navštívím známý "Modelový svět". Na kolejišti je právě "noc" a vše svítí. Pokusím se udělat nějaký snímek a obhlížím, co je tu nového. Ve vedlejší místnosti se prodávají stavebnice budov a modely vozů a lokomotiv velikosti H0,
děti mají možnost vyzkoušet si autodráhu. Ke své radosti objevuji i kovové miniatury aut, na něž stačí i dnešní obsah mojí kapsy a kupuji si modýlek známého terénního vozu "Jeep-Willys" americké armády, který se osvědčil za 2. světové války.


Centrum Brna


Z " Modelového světa"


Ale venku už zas leje jako z konve, kam by se ještě dalo jít? Pojednou mě u jakéhosi kostela upoutává šipka: "Kapucínská hrobka". Uzoučká ulička mě zavedla do chladného, vybíleného sklepení, kde podobně jako v klatovských katakombách, leží vedle sebe mumifikované tělesné pozůstatky řeholníků řádu Kapucínů, ale i některých šlechticů. Sucho i stálá nižší teplota umožnily dochování těl až do dnešní doby v téměř neporušeném stavu.
A je pět hodin odpoledne a čas se vrátit na nádraží. K prvnímu nástupišti zrovna přiváží nejmodernější rakouská elektrická lokomotiva TAURUS řady 1116 rychlík z Vídně. Honem pořizuji snímek obracejícího stroje a po pár minutách už u třetího nástupiště brzdí rychlík od Olomouce, směr Praha. Pak už konečně přestalo pršet a kolem oken zvolna uplývá vzad "kraj lišky Bystroušky" podle řeky Svitavy, po něm místa, kudy jsem ráno vyjížděl - údolí Tiché Orlice a pak konečně i vrby a stromořadí podle Labe, upozorňující, že se konečně blížíme ke Kolínu.

Brno je proslulé také flotilou pestrobarevných "brejlovců" ČKD řady 754

"Taurus" odstupuje od vídeňského rychlíku
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama