Přes Žďárské vrchy (nejen) za Bohuslavem Martinů.

24. října 2014 v 11:13 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008


Ráno přesedám v Kolíně do kupodivu poloprázdného, brněnského rychlíku, který mě vzápětí unáší k České Třebové a Svitavám. Jako zázrakem konečně vysvitlo slunce a jak se zdá, počasí vydrží (nejen dnes).
Na dnešním programu je projetí hezké trati Svitavy - Polička - Žďárec u Skutče, a při té příležitosti I prohlídka neméně pěkného městečka ve Žďárských vrších a rodiště známého hudebního skladatele Bohuslava Martinů - Poličky.
V půl deváté ráno přesedám ve Svitavách. Motorový vůz řady 810 je kupodivu slušně zaplněn - ač se žádná zvláštní akce nekoná, všichni, jak se vzápětí ukáže, jedou do Poličky. Po půlhodině už sjíždíme obvodem Svitav, kolem zahrad do zádumčivého, malebného kraje mírných vršků, luk a lesů. Hezká, přívětivá krajina trochu připomíná Českou Sibiř.
Průmyslu je tu málo, čeká mě 53 km hezké přírody. Většinu trasy tvoří malé zastávky. Kde nikdo nečeká, je třeba zazvonit na strojvedoucího, že chcete vystoupit, jinak vůz prázdné zastávky projíždí. Po půlhodině se objeví moderní sídliště, opodál se tyčí kostelní věž a vjíždíme do první z jediných dvou větších stanic na trati - Poličky.
Původně sem měla ústit i lokálka z Chocně, ale ta nakonec skončila v Litomyšli a k dostavbě nikdy nedošlo.
Jinak je Polička docela pěkným městem. Největším zdrojem příjmů je a. s. Poličské strojírny (býv. Pobočka ADASTu), kde se vyrábí zařízení benzínových pump.
Polička byla založena na pomezí Čech a Moravy Přemyslem Otakarem II. Hlavním úkolem města bylo střežit obchodní stezku, spojující Prahu s moravskými městy.
Pomalu se proplétám úzkými, slušně přelidněnými uličkami, plnými krámků, koupím si pár pohledů a na náměstí fotím pěknou barokní radnici, postavenou v letech 1739-1744. Od roku 1994 je zde umístěna expozice městského muzea a galerie. V centru města je dochována iI velká část městského opevnění s devíti baštami a původní ulička, zvaná "Na bídě", kde kdysi bydlela místní chudina.
Přestože jsem od rána nic nepil, pojednou se akutně hlásí "malá", nezbývá než vyhledat nějaký park. Ten brzy nacházím za hradbami a v něm se nalézá 100 druhů dřevin. K parku přiléhá rozlehlý Synský rybník.
V uličkách kolem náměstí objevuji budovu muzea. Expozice jsou však zavřené, muzeum se opravuje.
Přístupný je však přednáškový sálek, kde je možno promítat filmy. Nabídka činí asi 7 videokazet dokumentárních filmů o Bohuslavu Martinů, Poličce a jiných místech. Nakonec si vybírám film o Žďárských vrších. Po skončení promítání se marně dobývám z místnosti, nacházející se v prvním patře. Snad mě tu správce nezamkl? Ale kdepak, po nějaké chvíli klepání na dveře mě vysvobozuje jeden ze zaměstnanců a směje se: "Dveře jsou otevřené, jen trochu drhnou, stačilo jen víc zabrat!". Trapas. Ale nikdo z něj nic nedělá, ještě mi paní pokladní nabízí výstavu "Co je to?", umístěnou v sousedním domě. Jedná se o různé dávné i nedávné předměty denní potřeby. Každý dostane od zaměstnankyň seznam předmětů, ale pozor, u každého tři názvy a hádej návštěvníku, oč jde? Nacházím tu zouvák na boty, medomet, starý dřevěný záchod, past na krysy a menší zvířata, elektrická kamínka, mlýnek na mák a spoustu dalších věcí. Někdo si možná pomyslí, že výstava je svým pojetím určena spíše školní mládeži, ovšem nad spoustou vystavených věcí, které používali naši dědové a z velké části i moje generace, si dnes lámou hlavy i odborníci! Po prohlídce počkám s několika dalšími lidmi na slečnu průvodkyni a jde se k nedalekému novogotickému kostelu svatého Jakuba, tvořícímu dominantu města a stoupáme na věž, kde koncem 19. století pobývala rodina ševce Ferdinanda Martinů, který si přivydělával jako pověžný. Jeho úkolem bylo natahovat věžní hodiny, zvonit klekání a ohlašovat požáry.
Po obhlídce města a okolí s ochozu věže nahlížíme do útulné světničky. Dvě postele, prádelník, kulatý stůl a čtyři židle a obuvnický šicí stroj, po stěnách pár obrázků. V téhle světničce, vysoko nad ulicemi města, se 8. prosince 1890 narodil jako třetí dítě, syn Bohuslav. Když bylo Bohuslavovi Martinů 12 let, přestěhoval se s rodiči do domu na náměstí. To se již učil na housle u krejčího a amatérského muzikanta Josefa Černovského.V patnácti letech měl v sále bývalého Jílkova hotelu své první vystoupení. V roce 1906 nastoupil na pražskou konzervatoř, ale tam po dvou letech studia hry na housle byl přeložen na varhanní oddělení, odkud byl brzy propuštěn pro "nenapravitelnou nedbalost". Často však navštěvoval koncerty a divadla, což ovlivnilo jeho další kariéru rozhodnutím, že se stane hudebním skladatelem. Za 1. světové války se vrátil do Poličky, kde vyučoval hru na housle na chlapecké měšťanské škole a dával soukromé hodiny.
Po válce se vrátil do Prahy a složil kantátu "Česká rapsodie" k baletu "Istar". V roce 1923 získal stipendium na tříměsíční pobyt v Paříži, který se nakonec protáhl na 18 let. Zde napsal skladby "Half-time"a "La bagarre"(vřava). V roce 1938 složil Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. V roce 1940 odjel s manželkou do USA a domů se po válce již vrátit nemohl, protože byl komunistickou diktaturou označen nežádoucím "reakcionářským " skladatelem.
V letech 1954-55 napsal své nejzávažnější dílo-"Epos o Gilgamešovi".
Bohuslav Martinů zemřel u svých přátel poblíž Basileje v roce 1959.


Věž kostela svatého Jakuba ukrývá rodnou světničku Bohuslava Martinů




Pohled na město z ochozu věže

Tolik asi o slavném poličském rodákovi. Ale do odjezdu zbývá ještě hodina a půl. V jedné z uliček, obkružujících střed města, jsem objevil trochu zastrčené, velké hračkářství a v něm pěkný kovový modýlek nové Škody Octavia od firmy WELLY. To bude přírůstek do sbírky!



Potom hledám nějaké pohostinství. Našel jsem hned dvě - v jednom se nevaří, druhé je od půl dvanácté zadáno.
Nakonec jsem objevil na autobusovém nádraží, přímo naproti vlakovému, malé thajské bistro, šířící kolem lákavou vůni. Výběr je z dvaceti lákavě vyhlížejících jídel. Dávám si tedy kuřecí kung-pao s rýží, voňavou omáčkou a zeleninou a pivo. Snažím se vábně vyhlížející pokrm jíst co nejpomaleji. Pivo také přišlo vhod, protože slunce pěkně připaluje.

Až se zima zeptá..

Hodina se vleče, jako by neměla konce. Konečně je půl jedné a pokračování cesty. Po mezích se pasou kozy a ovce, na lukách a okrajích lesů se občas objevují srnky, u potoka hned pod náspem, postává volavka. Kdybych mohl, hned bych vyskočil, jen abych si ptáka vyfotografoval, to by byl snímek!
Druhou větší stanicí je Skuteč. Poté už přijíždíme do Žďárce u Skutče. Na vedlejší kolej přihrčela od Havlíčkova Brodu
nová motorová jednotka "Regionova" řady 814, přestavěná z motoráku řady 810 a vlečňáku. Je sice trochu hlučnější a nemá klimatizaci, ale uvnitř mě čekají pohodlná sedadla a dvoudílná okna se také dají stahovat. Nízkopodlažní oddíl poskytuje dost místa pro kola, kočárky i invalidy na vozíčcích. Potom už za okny ubíhají Slatiňany, Chrudim, most přes Labe s úvratí v Rosicích nad Labem a další přestup v Pardubicích. Tady už jsou davy lidí. Expres "DETVAN" ze Zvolena do Prahy je přeplněný téměř po střechy-samozřejmě, Ostravsko a Olomouc! Ještě že do Kolína je to už jen kousek!
Dva starší manželé, s nimiž se mi podařilo nalézt jakés takés stání u dveří, se pokusili přesunout aspoň na plošinu sousedního vozu 1. třídy, ale průvodčí jim v tom zabránil: "Já vím, je to blbý, ale to víte, předpisy!" Zřejmě se již připlácí tučný příplatek i za stání na chodbičce! Nějaká banda polských chuligánů z jednoho kupé zkraje, čtyři vyholení kluci v černých kožených bundách a zmalovaná holka s "čírem" (kohoutí hřeben) uprostřed po stranách vyholené hlavy, chodí kouřit na záchod. Nejraději bych upozornil průvodčího, který si v Pardubicích s hubováním povšiml zápachu kouře, linoucího se okénkem, ale průvodčí je už bůhvíkde a přecpanou chodbičkou nelze prolézt.
Sláva, Kolín! Stanice je v přestavbě, takže vlak staví u pátého perónu, kam jindy zajíždějí jen vlaky od Havlíčkova Brodu.
Honem do pohodlného, hned vedle stojícího poloprázdného pražského osobáku (přes Nymburk) a na čistý vzduch!
V půl páté odpoledne jsem konečně doma. A hned nazítří...no, teď si otevřete druhou rubriku...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama