Novohradskými horami za Janem Žižkou.

12. října 2014 v 12:14 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008


Novohradskými horami za Janem Žižkou.

Druhý den ,brzy ráno, už mě opět unáší linecký rychlík k Českým Budějovicím, kde ze všeho nejdřív zavítám navštívit svého kamaráda Jirku Šturmu. Cestou z nádraží také navštívím modelářskou prodejnu Ž+Ž, ovšem nekoupím si tu nic - zaskočila mě drahota. Okouknu tedy jen novinky a spěchám za roh k Jirkovi.
Nejen modelařina, ale asi všechno je tu v obchodech dražší než v Praze.
"Chcete raději smažený sýr,nebo smažený květák?" zve mě paní Radka na oběd. Nakonec si dám obojí.
Po dobrém obědě ještě chvíli sedíme a povídáme s Jirkou a už je čas na další cestu, tentokrát po padesátikilometrové jednokolejce do Českých Velenic, která je pokračováním tratě od Plzně.
Trať prochází malebnou, nepříliš poničenou krajinou Novohradských hor a v provozu jsou většinou jen motorové "orchestriony" řady 810, motoroví "kocouři" ČKDřady 742 a trať čas od času poslouží také českovelenickým železničním dílnám ke zkušebním jízdám opravených muzejních parních lokomotiv.


Slunce opět pere co to dá, tak zaujímám pohodlné místo na plošině vlečňáku řady 010, jediného místa, kde lze stahovat okno. Na trati lze dosud vidět mechanická návěstidla, předzvěsti, drátovody i ručně stahované závory s předzváněči.
Ale i tady se již blíží čas, kdy stará technika zmizí a nad kolejemi se natáhne měděná pavučina troleje.
Po půlhodině vystupuji v malé staničce, dnes již jen zastávce, v Trocnově.


Jak zjišťuji z turistického rozcestníku, k rodišti Jana Žižky je to 3,5 km.
Kousek po kraji lesa, potom polní cestou mezi loukami a pak opět přes les. Slunce žhne co to dá a celý kraj sálá jako pec. Už nechladí ani stín v lese. Konečně vejdu do listnatého lesa, kde se objeví velký, obdélníkový palouk, kterému vévodí vysoká socha slavného vojevůdce. Tady se konají různé koncerty a divadelní výstupy. Kolem vede naučná stezka, na níž se nalézá i dub, pod nímž se údajně Žižka narodil.
Po pravé straně cesty se objevují základy dvorce, kde Jan Žižka trávil mládí a opodál se bělají zdi malého muzea. Interiér skýtá kromě mnoha zajímavostí i příjemný chládek. Jsou zde obrázky, kachlíky i malby na skle, zpodobňující Jana Žižku i různé písemnosti o Husitech. Dozvídám se tu např. , že jak se Žižka jmenoval za mlada, neví nikdo - příjmení Žižka, stojí zde, je odvozeno od názvu "žížek" tj. člověk s "vyžíhnutým" (vypáleným) okem.

Trocnovský památník - pomník Janu Žižkovi

V sousedství muzea je otevřena útulná hospůdka, sláva! Příjemná hostinská přede mě staví orosený půllitr vychlazeného Budvaru. Moc se mi po něm do vedra nechce, ale co naplat, vlak nečeká. Objevil jsem další cestu, která mě po žluté značce dovedla k pouhý kilokilometr vzdálené zastávce Radostice u Trocnova, o níž jsem dosud nevěděl a dodnes nechápu, proč se o Žižkovi mluví jako o Janu Žižkovi z Trocnova, když do Radostic to měl mbnohem blíž.
50 km uběhlo kupodivu jako kousek a vjíždíme do "brány do Rakouska"- rozlehlého, pohraničního nádraží v Českých Velenicích. Tři nástupiště, kde dříve měla Vindobona na své 745 km dlouhé trase Vídeň - Berlín první zastávku na našem území. Široké kolejiště, zarůstající nyní trávou a za ním haly železničních dílen, o nichž ještě bude řeč.
Původní nádraží bylo za 2. světové války rozmetáno bombardováním. V 50. letech byla vystavěna nová budova, ale ta zeje prázdnotou, jakoby bez života, protože v té době se Velenice ocitly v tzv. "hraničním pásmu" a nikdo (vyjma místních obyvatel) nebyl puštěn ani z nádraží do města. Dnes se z Českých Velenic pomalu začíná stávat trochu rušnější hraniční přechod. Zatím spíš pro turisty, protože nákladní doprava poněkud skomírá. Hlavním zdrojem příjmů je velký podnik Železniční opravny a strojírny a.s. , kde se opravují motorové i střídavé elektrické lokomotivy a osobní vagóny.
Podnik je proslaven také tím, že dnes jako jediný u nás dosud opravuje parní lokomotivy. Naše i cizí. V bývalém depu na severním zhlaví se dříve nacházel také depozitář parních lokomotiv pražského Národního technického muzea. Tady se v 80. letech 20.století deponovaly, zatápěly a zbrojily provozuschopné lokomotivy a vyjížděly na slavnostní jízdy po celé republice. Dnes v prázdné rotundě stojí jen jedna nepojízdná-"štokr" Škoda řady 556.0304, který dosloužil roku 1981 v Sokolově a nyní slouží jako zásobárna náhradních dílů pro svého českobudějovického bratra řady 556.0506.
Další cesta vede rovinatou tratí směr Veselí nad Lužnicí. Kraj téměř jako u nás nebo kolem Pardubic - rovina jako stůl, lužní nebo borové lesy, spousta rybníků. V lázeňském městě Třeboni se nachází zámek s expozicí rybníkářství.
Nemáte na cestu kolem světa za 80 dní? Nevadí, zajeďte si do Třeboně a na procházku nebo projížďku na kole po hrázi rybníka Svět vám postačí jediný den a k vidění toho tu je dost. V lesích kolem Majdalény a Lomnice nad Lužnicí je opravdový houbařský ráj. A pak už vjíždíme pod trolej ve Veselí nad Lužnicí. Vedro a dusno nepolevuje.
I když se slunce už kloní k západu, rychlík Č. Budějovice - Praha je rozpálený jako pec. Nepomáhají ani pozotvíraná okna, protože sálá i okolí tratě. Ze všech cestujících se jen leje. Navečer konečně zavane trochu příjemného chládku v prvním chladnějším místě - pražském vinohradském tunelu. Vedra dnes už máme dost, sláva, chládek! Dobrou noc!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama