Jihem Čech z Tábora do Budějovic kolem Temelína.

22. října 2014 v 10:57 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Je pošmourné, nevlídné ráno 11.8. , když vyjíždím budějovickým rychlíkem z pražského hlavního nádraží. Dnes mám v úmyslu navštívit Šturmovy, ale před tím si ještě udělat malou okliku za účelem projetí další nové trasy, a to z Týna nad Vltavou do Čičenic a při té příležitosti navštívit i pěkné, malebné město Týn nad Vltavou, kde jsem v roce 1974 prožil se svým otcem pěkný poslední týden letních prázdnin.
Cesta příliš neubíhá. Počasí moc dobrého neslibuje a navíc se trať přestavuje na další koridor a přibývá tedy pomalých jízd, místy se jezdí jen po jedné koleji, některé stanice (např. Senohraby, Benešov) jsou zcela rozkopané a o spoustu pěkných výhledů z okna nás již nadobro připravily kilometry fádních betonových (údajně protihlukových) zdí.
Půl hodiny stojíme u vjezdové "mechaniky" ve Voticích kvůli vykřižování s protijedoucím osobním vlakem. Po průjezdu stanicí Střezimíř zůstáváme trčet na jižním zhlaví kvůli vykřižování protijedoucího rychlíku. Je s podivem, že nás nenechali trčet ještě v Chotovinách! A je půl desáté, do Tábora přijíždíme s půlhodinovým zpožděním. To by ani tak nevadilo, protože historický Křižíkův elektrický vůz do Bechyně, odkud budu pokračovat dál po silnici, jede až za půl hodiny. Tratě Tábor - Bechyně a Týn nad Vltavou - Číčenice jsou pozůstatkem velkolepého plánu spojení Zruče nad Sázavou, Vlašimi, Mladé Vožice a Českých Budějovic, které nakonec nebylo vystavěno a z něhož kromě jmenovaných jihočeských lokálek zbyla ještě trať Benešov u Prahy - Dolní Kralovice, dnes zkrácená do Trhového Štěpánova.


Bechyňská trať je naší první elektrifikovanou tratí. Provoz byl zahájen v roce 1903 a dnes (po přestavbě lipenské tratě na střídavou soustavu 25 kV 50 hz ) se jedná o poslední trať u nás, elektrifikovanou stejnosměrnou soustavou 1,5 kV.
Provoz zajišťují "hepety" Škoda řady 113, vozbu občasných historických vlaků zas elektrický vůz Křižík řady EM 400.003, lokomotiva ADAST řady E 423.001 a poslední provozní "kapesní bobinka"- lokomotiva Škoda řady E 422.001.
Ale "Křižík", jezdící pravidelně o sobotách a nedělích, dnes k mému zklamání veze jakousi uzavřenou společnost , takže si mohu udělat jen snímek. Osobní vlak jede až v poledne, to už by mohlo být pozdě, protože vzhledem k absenci železnice musím úsek Bechyně - Týn nad Vltavou absolvovat po silnici a jelikož je sobota, moc autobusů k dispozici není. Volám tedy Jirkovi. Ten nalézá na internetu zrychlený autobus Praha - Č. Budějovice o půl dvanácté. Výborně! Pojedu tedy rovnou z Tábora. Zatím vyrazím do známých ulic a obchodů. V pěkné cukrárně si dávám kávu a kupuji paní Radce aspoň bonboniéru, potom objevuji nějaký nový obchodní dům a v něm množství kovových automobilových modelů. Nakonec kupuji dva modely "SPEEEDY CARS" - lokomotivy ve velikosti N.

Křižíkův vůz řady EM 400.003 před odjezdem z Tábora


"Angličáky" SPEEEDY CARS

Objevil jsem také, kde se zde nachází botanická zahrada, kam bychom se někdy rádi vydali se Zdeničkou i se Šturmovými. Konečně se blíží půl dvanácté, procházky po známém městě už mám dost, hajdy na nové autobusové nádraží.
Na to, že je sobota, tu moc lidí není, autobusů asi moc nejezdí. Od Prahy jede sice lidí víc, ale nakonec se pro každého místo našlo, tak se dobře pojede. Vyjíždíme z rušných ulic na most přes Lužnici a jsme venku v polích. Tady nás čeká 24 kilometrů pěkné silnice, z velké části souběžné s Křižíkovou železniční tratí. Začíná poprchávat.
Malšice, Sudoměřice u Bechyně a opět se blížíme k Lužnici. Projedeme kouskem lesa a sjíždíme rovnou na most, známý jako "bechyňská duha". Nad vozovkou vede trolej a přímo ve vozovce je zadlážděna i kolej. Společná jízda aut i vlaků tu nebývá ničím neobvyklým. Hluboko pod námi se leskne hladina Lužnice a pění splav s mlýnem, upraveným na výletní hospůdku. Pod mostem byla natočena i komedie s Vlastou Burianem "Ryba na suchu". Jinak se v Bechyni nacházejí také lázně, keramická škola, zámek s muzeem turistiky a hasičské muzeum.
Na zdejším autobusovém nádraží se autobus jen otočí, vystoupí pár lidí a už se jede dál. Pršet na chvíli přestává. Mineme lázeňský park, opět se přes most kousek vracíme a míjíme bývalé bechyňské nádraží se dvěma kolejemi, pamatující počátky provozu v roce 1903 a dnes sloužící jako nákladiště dřeva. Na budově lze ještě dnes spatřit původní nápisy. Po šestnácti kilometrech poklidné jízdy se objeví vilky se zahrádkami, opodál zpod kopce vykukuje červenobíle pruhovaný teplárenský komín a klesající serpentinou sjíždíme do Týna nad Vltavou.
Jsem tedy u cíle. Ale z města je dnes doprava již vyloučena a autobus staví v jakési malé zastávce a míří po novém mostě přes Vltavu kamsi na druhý břeh. Nepřejel jsem? Ale všecko, tedy i další etapa mojí pouti jihem Čech dobře dopadá. Na druhém břehu Vltavy vyrostlo nové autobusové nádraží. Brzy se zorientuji a nejprve hledám přístup k vlakovému nádraží. Přejdu moderní sídliště a ocitám se mezi vilkami se zahrádkami, kde zjišťuji, že za těch 34 let se tu mnoho nezměnilo a cestu se mi podařilo zapamatovat. Dosud existuje i hotýlek Vltava, kam jsme s otcem chodili tehdy jíst, když jsme pobývali v nedalekém chatovém kempu Vltavín.

Hotýlek VLTAVA

Týn leží na samém okraji vzdutí orlické přehradní nádrže. Malebné centrum s úzkými uličkami i široká železná lávka přes řeku, vše je jako dřív.Z řeky však zmizel splav a mlýn na levém břehu. Nábřeží jsou osázena stromky a vkusně upravena jako parky s lavičkami, u pravého břehu se nacházejí dokonce i přístavní stání pro osobní lodě.
V sezóně, je-li hezky, je možno plout na Orlík či do Purkarce nebo i Českých Budějovic.
V Týně nad Vltavou byla mj. také nafilmována legendární komediální trilogie Zdeňka Trošky, zvaná "Kameňák".
Opět začíná trochu pršet.
V týnském muzeu nacházím kromě modelů vorů a nákladních člunů i fotografie a dokumenty, pamatující lodní dopravu po Vltavě mezi Českými Budějovicemi a hlavním městem. Lodní doprava byla výnosným podnikem. Byla zde rozvinutá nákladní doprava. Nejvíce se do Prahy i dál do Saska vozila sůl a dřevo, díky němuž vzkvétalo vorařství.
Za první republiky se začala rozvíjet i osobní doprava, ale vše zaniklo v 50. letech 20. století s výstavbou přehrad (Orlík, Slapy, Štěchovice) .Po prohlídce muzea se jdu ještě projít po náměstí. Pršet zatím přestalo, tak pořizuji pár snímků.
Rád bych navštívil i kostel, ale tam zrovna probíhá čísi pohřeb. Ohlížím se tedy aspoň po nějaké dobré hospůdce.


Dominanta Týna nad Vltavou - kostel na náměstí


Vltavské nábřeží

Na nábřeží poblíž nového mostu se objevuje parkoviště a u něj slunečníky restaurační zahrádky. Dávám si výbornou zelňačku s klobásou. Po ač skromnějším, leč dobrém obědě už je čas na další cestu a spěchám tedy na nádraží.


Vltavotýnské nádraží - sbohem Týne!

Čisťounká, žlutá, typicky česká lokálková budova s nástupištěm, obrostlým břečťanem působí přívětivě.
Je pro mě záhadou, jak je možné, že je zde tak pěkně čisto a nic rozbito či počmáráno jako u nás v Čelákovicích? Nahlížím okénkem i do přízemí staré, zachovalé vodárny, ale ta naopak zeje prázdnotou, staré strojní zařízení již kdysi dávno zmizelo.
Přívětivě vypadá nejen stanice, ale i čekající motoráček řady 810. Jízdenky kontroluje strojvedoucí před odjezdem sám. A pak už konečně jedeme. Z vltavského údolí chvíli šplháme serpentinami přes les, potom vyjedeme do polí, kde je již, jako ostatně z většiny míst v kraji, vidět čtveřice rozkročených, pářících chladicích věží temelínské jaderné elektrárny.
Po nějaké chvíli je na dohled celý rozlehlý objekt, mineme i odbočku vlečky.
Jedná se o největší elektrárnu u nás. Nainstalovaný výkon je až 2000 MW.
Stavba trvala 15 let (1987-2002) a v důsledku zřízení tzv. "bezpečnostní zóny" jí padlo za oběť i několik okolních vesnic, nacházejících se mimo areál. Nacházejí se tu dva reaktory VVER 1000, typ V 320. Po letošní výměně rotorů parních turbín vyvíjí nyní generátor výkon 1013 Mwe. V bezprostřední blízkosti elektrárny se nachází renesanční zámeček Vysoký Hrádek, v němž je umístěno elektrárenské informační centrum. Během stavby elektrárny byla načas uzavřena i železniční trať, po níž nyní jedu, položeny těžší kolejnice, zesíleno podloží, narovnány některé oblouky a v Temelíně postaveno nové nádraží. Vlečka slouží k návozu jaderného paliva a nových technologických celků a k odvozu vyhořelého paliva.

Železniční stanice Číčenice - přestup směr České Budějovice, Plzeň či Volary

Když na nádraží v Čičenicích pořídím pár dalších fotografií, opět začíná krápat. Rychlík od Plzně do Českých Budějovic přijíždí právě včas. V Budějovicích už čekají u vlaku Šturmovi i se synem Radkem. Koupili si zrovna nedávno digitální fotoaparát a protože tady zatím ještě neprší, cestou z nádraží se fotografujeme a je legrace.
Povídat je pořád co. Protože Jirka pracuje jako řidič trolejbusu a já mám kousek do Prahy k tramvajím, je naším největším společným tématem městská doprava a také zážitky z Londýna, který jsme já, Jirka i Radek měli možnost navštívit. Přidá se i paní Radka, která nám mezitím přinesla kávu. Potom Jirka otevřel ještě pivo a protože rád pracuje se dřevem, předvedl svůj nový výrobek - dřevěnou železnici! Jedná se vlastně o jakousi kombinaci dětské hračky a modelové železnice, kdy je dřevěný vláček veden po lepenkové trati kolíčkem, vedeným v drážce uprostřed tratě a taženým zespodu nití, poháněnou ručně kličkou přes soustavu kladek. Potom už stačilo jen domalovat koleje a zhotovit terén, stejný jako na klasické modelové železnici a výsledek (hezké) stál za to!


Radek, paní Radka a já před budějovickým nádražím


Já a Jirka


Jeden z Jirkových výrobků-souprava slovenských lesních železnic


Do budějovického nádraží bičuje liják

U přátel se, jako ostatně vždycky, dobře sedí a povídá o všem možném, ale dvě hodiny nepozorovaně utečou jako voda a opět je čas se zvednout. Na nádraží je to kousek, ale Šturmovi jinak nedají, než že mě doprovodí až do Veselí nad Lužnicí. "Co tam chcete dělat?" divím se, protože sotva jsme vyšli na nástupiště, spustil se velký liják. "Coby," na to Jirka. "Uděláme si aspoň malý výlet i tak, a ve Veselí si zajdem ještě na jednu kávu", usazujeme se v prázdném kupé.
Za námi zůstala Hluboká-Zámostí a Jirka mi přes clonu deště ukazuje oblíbená místa v lese, kam rád chodí na houby.
Jsou tu podobné lesy, jako u nás, kolem Staré Boleslavi, ale když je zamračeno a všude mokro, vypadá i jindy přívětivé prostředí lesa šedivě a nevlídně. Za necelou půlhodinu se loučíme ve Veselí a mě čeká dlouhá, vleklá série pomalých jízd a proplétání přes rozkopaná nádraží, mezi betonářským bedněním, stavebními stroji, haldami rozblácené hlíny a podle ohavných "protihlukových" zdí, vhánějících venkovní hluk dovnitř vozu. Je vidět, že jejich stavitelé asi nikdy nejeli tunelem nebo kolem skal. Poblíž Plané nad Lužnicí zeď dokonce oddělila trať od frekventované hlavní silnice, kterou nedělí od rodinných domků a zahrádek nic. Před Táborem je rozestavěn most a násep pro druhou kolej. Za Benešovem už se stmívá a přestává pršet..
Výlet se i přes nepřízeň počasí skvěle povedl, ale já se přece jen už moc těším jen na svůj pokoj, čaj, televizi a sucho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama