Říjen 2014

Přes Žďárské vrchy (nejen) za Bohuslavem Martinů.

24. října 2014 v 11:13 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008


Ráno přesedám v Kolíně do kupodivu poloprázdného, brněnského rychlíku, který mě vzápětí unáší k České Třebové a Svitavám. Jako zázrakem konečně vysvitlo slunce a jak se zdá, počasí vydrží (nejen dnes).
Na dnešním programu je projetí hezké trati Svitavy - Polička - Žďárec u Skutče, a při té příležitosti I prohlídka neméně pěkného městečka ve Žďárských vrších a rodiště známého hudebního skladatele Bohuslava Martinů - Poličky.
V půl deváté ráno přesedám ve Svitavách. Motorový vůz řady 810 je kupodivu slušně zaplněn - ač se žádná zvláštní akce nekoná, všichni, jak se vzápětí ukáže, jedou do Poličky. Po půlhodině už sjíždíme obvodem Svitav, kolem zahrad do zádumčivého, malebného kraje mírných vršků, luk a lesů. Hezká, přívětivá krajina trochu připomíná Českou Sibiř.
Průmyslu je tu málo, čeká mě 53 km hezké přírody. Většinu trasy tvoří malé zastávky. Kde nikdo nečeká, je třeba zazvonit na strojvedoucího, že chcete vystoupit, jinak vůz prázdné zastávky projíždí. Po půlhodině se objeví moderní sídliště, opodál se tyčí kostelní věž a vjíždíme do první z jediných dvou větších stanic na trati - Poličky.
Původně sem měla ústit i lokálka z Chocně, ale ta nakonec skončila v Litomyšli a k dostavbě nikdy nedošlo.
Jinak je Polička docela pěkným městem. Největším zdrojem příjmů je a. s. Poličské strojírny (býv. Pobočka ADASTu), kde se vyrábí zařízení benzínových pump.
Polička byla založena na pomezí Čech a Moravy Přemyslem Otakarem II. Hlavním úkolem města bylo střežit obchodní stezku, spojující Prahu s moravskými městy.
Pomalu se proplétám úzkými, slušně přelidněnými uličkami, plnými krámků, koupím si pár pohledů a na náměstí fotím pěknou barokní radnici, postavenou v letech 1739-1744. Od roku 1994 je zde umístěna expozice městského muzea a galerie. V centru města je dochována iI velká část městského opevnění s devíti baštami a původní ulička, zvaná "Na bídě", kde kdysi bydlela místní chudina.
Přestože jsem od rána nic nepil, pojednou se akutně hlásí "malá", nezbývá než vyhledat nějaký park. Ten brzy nacházím za hradbami a v něm se nalézá 100 druhů dřevin. K parku přiléhá rozlehlý Synský rybník.
V uličkách kolem náměstí objevuji budovu muzea. Expozice jsou však zavřené, muzeum se opravuje.
Přístupný je však přednáškový sálek, kde je možno promítat filmy. Nabídka činí asi 7 videokazet dokumentárních filmů o Bohuslavu Martinů, Poličce a jiných místech. Nakonec si vybírám film o Žďárských vrších. Po skončení promítání se marně dobývám z místnosti, nacházející se v prvním patře. Snad mě tu správce nezamkl? Ale kdepak, po nějaké chvíli klepání na dveře mě vysvobozuje jeden ze zaměstnanců a směje se: "Dveře jsou otevřené, jen trochu drhnou, stačilo jen víc zabrat!". Trapas. Ale nikdo z něj nic nedělá, ještě mi paní pokladní nabízí výstavu "Co je to?", umístěnou v sousedním domě. Jedná se o různé dávné i nedávné předměty denní potřeby. Každý dostane od zaměstnankyň seznam předmětů, ale pozor, u každého tři názvy a hádej návštěvníku, oč jde? Nacházím tu zouvák na boty, medomet, starý dřevěný záchod, past na krysy a menší zvířata, elektrická kamínka, mlýnek na mák a spoustu dalších věcí. Někdo si možná pomyslí, že výstava je svým pojetím určena spíše školní mládeži, ovšem nad spoustou vystavených věcí, které používali naši dědové a z velké části i moje generace, si dnes lámou hlavy i odborníci! Po prohlídce počkám s několika dalšími lidmi na slečnu průvodkyni a jde se k nedalekému novogotickému kostelu svatého Jakuba, tvořícímu dominantu města a stoupáme na věž, kde koncem 19. století pobývala rodina ševce Ferdinanda Martinů, který si přivydělával jako pověžný. Jeho úkolem bylo natahovat věžní hodiny, zvonit klekání a ohlašovat požáry.
Po obhlídce města a okolí s ochozu věže nahlížíme do útulné světničky. Dvě postele, prádelník, kulatý stůl a čtyři židle a obuvnický šicí stroj, po stěnách pár obrázků. V téhle světničce, vysoko nad ulicemi města, se 8. prosince 1890 narodil jako třetí dítě, syn Bohuslav. Když bylo Bohuslavovi Martinů 12 let, přestěhoval se s rodiči do domu na náměstí. To se již učil na housle u krejčího a amatérského muzikanta Josefa Černovského.V patnácti letech měl v sále bývalého Jílkova hotelu své první vystoupení. V roce 1906 nastoupil na pražskou konzervatoř, ale tam po dvou letech studia hry na housle byl přeložen na varhanní oddělení, odkud byl brzy propuštěn pro "nenapravitelnou nedbalost". Často však navštěvoval koncerty a divadla, což ovlivnilo jeho další kariéru rozhodnutím, že se stane hudebním skladatelem. Za 1. světové války se vrátil do Poličky, kde vyučoval hru na housle na chlapecké měšťanské škole a dával soukromé hodiny.
Po válce se vrátil do Prahy a složil kantátu "Česká rapsodie" k baletu "Istar". V roce 1923 získal stipendium na tříměsíční pobyt v Paříži, který se nakonec protáhl na 18 let. Zde napsal skladby "Half-time"a "La bagarre"(vřava). V roce 1938 složil Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. V roce 1940 odjel s manželkou do USA a domů se po válce již vrátit nemohl, protože byl komunistickou diktaturou označen nežádoucím "reakcionářským " skladatelem.
V letech 1954-55 napsal své nejzávažnější dílo-"Epos o Gilgamešovi".
Bohuslav Martinů zemřel u svých přátel poblíž Basileje v roce 1959.


Věž kostela svatého Jakuba ukrývá rodnou světničku Bohuslava Martinů


Za králem Ječmínkem a brněnskými Kapucíny.

23. října 2014 v 11:30 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Zámek Chropyně

Po dvou dnech doma se brzy ráno vydávám do Kolína, kde opět přesedám na vlak IC "Jan Perner" a mířím do Olomouce, ovšem tentokrát bude moje cesta delší. Dnes je na programu průjezd Hanou z Přerova až dolů do Brna, se zastávkami v Chropyni a Vyškově. V 6.55 h. ráno vyrážím z Kolína, ale ač neprší, opět zatažená obloha nic dobrého nevěstí. Malebná, zalesněná údolí Tiché Orlice a Moravské Sázavy, obvykle hrající všemi možnými odstíny a tóny zeleně, teď vypadají jako potažené jednotvárným závojem šedi. Vzdálené vrcholky Jeseníků se halí do mlh z vodních par. Jak mě asi přivítá jih Moravy?

Chodskem od Šimáčkovy železnice po českomoravskou transverzálku.

22. října 2014 v 23:13 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008

A je tu konec července 2008, mně nadchází druhá dovolená v novém zaměstnání a již celý měsíc prší, cedí, nebo leje.
Jak by řekl děda Malina ze "Samoty u lesa" v podání Josefa Kemra -" A chč... a chč...". Na nějaké koupání v písníku není ani pomyšlení, na zahrádce se taky nic moc dělat nedá. Nezbývá než sedět doma? Brzy však přišla záchrana v podobě příloh drážního magazínu EXPRES ( jaký je zdarma k dostání na nádražích), zvaných " Vlakem za železničními muzei" a "Vlakem za zahradními a modelovými železnicemi," kde jsem objevil zajímavý námět na výlet v podobě soukromé železniční expozice v Domažlicích.Dnes je 22.7. , je sice zamračeno, ale jako zázrakem neprší. Ráno v 7.16 tedy na pražském hlavním nádraží nasedám do františkolázeňského rychlíku a mířím k Plzni. Cestou občas sprchne, z lesů stoupají páry a hrady Žebrák a Točník i zbirožský zámek tonou v mlze a celý kraj vypadá poněkud smutně, spíš trochu jako v listopadu. V Plzni mě čeká nepříjemné zjištění, že do Domažlic 2 hodiny nic nejede, až v 10.50 mezinárodní rychlík "Franz Kafka" Praha- Mnichov. To se tedy povedlo! Co já mohl ještě naspat! Co teď? Jdu tedy projít alespoň známá místa a obchody, abych trochu utlumil dlouhou chvíli.


"Brejlovec" řady 754.060 čeká v Plzni na "Franze Kafku"

Jihem Čech z Tábora do Budějovic kolem Temelína.

22. října 2014 v 10:57 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Je pošmourné, nevlídné ráno 11.8. , když vyjíždím budějovickým rychlíkem z pražského hlavního nádraží. Dnes mám v úmyslu navštívit Šturmovy, ale před tím si ještě udělat malou okliku za účelem projetí další nové trasy, a to z Týna nad Vltavou do Čičenic a při té příležitosti navštívit i pěkné, malebné město Týn nad Vltavou, kde jsem v roce 1974 prožil se svým otcem pěkný poslední týden letních prázdnin.
Cesta příliš neubíhá. Počasí moc dobrého neslibuje a navíc se trať přestavuje na další koridor a přibývá tedy pomalých jízd, místy se jezdí jen po jedné koleji, některé stanice (např. Senohraby, Benešov) jsou zcela rozkopané a o spoustu pěkných výhledů z okna nás již nadobro připravily kilometry fádních betonových (údajně protihlukových) zdí.
Půl hodiny stojíme u vjezdové "mechaniky" ve Voticích kvůli vykřižování s protijedoucím osobním vlakem. Po průjezdu stanicí Střezimíř zůstáváme trčet na jižním zhlaví kvůli vykřižování protijedoucího rychlíku. Je s podivem, že nás nenechali trčet ještě v Chotovinách! A je půl desáté, do Tábora přijíždíme s půlhodinovým zpožděním. To by ani tak nevadilo, protože historický Křižíkův elektrický vůz do Bechyně, odkud budu pokračovat dál po silnici, jede až za půl hodiny. Tratě Tábor - Bechyně a Týn nad Vltavou - Číčenice jsou pozůstatkem velkolepého plánu spojení Zruče nad Sázavou, Vlašimi, Mladé Vožice a Českých Budějovic, které nakonec nebylo vystavěno a z něhož kromě jmenovaných jihočeských lokálek zbyla ještě trať Benešov u Prahy - Dolní Kralovice, dnes zkrácená do Trhového Štěpánova.

Podkrušnohorskou magistrálou do Slavkovského lesa.

21. října 2014 v 20:57 | Vláďa

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Hrad Loket

Je 1.8.2007 a počasí jako obvykle slibuje pěkný den, když v 7 hodin ráno nasedám do osobního vlaku na Prahu.
Potom pár kroků z Masarykova nádraží na hlavní nádraží, kde chvíli čekám na rychlík Havlíčkův Brod - Cheb. Tytam jsou doby slavného "Krušnohorského expresu", kdy přímo z Masarykova nádraží odrážely a údolími Vltavy, Labe, Bíliny a Ohře burácely majestátní a na svou dobu i elegantní ( i když Vindoboně se rovnat nemohly) motorové jednotky GANZ řady M 298.0. Na jejich místo nastoupila klasická souprava. Dvouproudové "eso" Škoda řady 363 je střídáno stejnosměrným "peršingem" Škoda řady 163. Dost lidí zde vystupuje , takže místa je všude dost, pojede se dobře.
Dnes mě čeká ta nejdelší a největší cesta - okruh na vzdálenost 516 km, vedoucí přes celý severozápad Čech, s krátkou zajížďkou do Slavkovského Lesa, na hrad Loket.

Lužickými horami (nejen) do města lustrů.

21. října 2014 v 13:40 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008


Na jedné z videokazet "Kouzlo lokálek" mě zaujala další severočeská trať a to naše první muzejní železnice, vedoucí z České Kamenice do Kamenického Šenova. Je konec července-28.7. 2006 a vlak InterCity Praha hl.n. - Paris Est mě stovkou unáší po notoricky známé trati (po níž pojedu i příští cestu) k Děčínu. Kupé sdílím se čtyřmi mladými kluky, celou cestu se bavícími francouzsky. Nejspíš nějací studenti se vracejí domů z cest po Čechách. Budu si i já moci ještě někdy dovolit vypravit se vlakem někam dál za hranice?
V Děčíně přesedám na spěšný vlak směr Varnsdorf. Motorový vůz MSV řady 842, zvaný "kvatro" veze dva jednoduché "bafíky" řady Btax, vhodné spíš pro vedlejší tratě. Jeden je však upraven i pro přepravu kol. Za Děčínem vyjíždíme do prudkého stoupání a pokračujeme tratí, známou z akce "Za párou do Saska", do Benešova nad Ploučnicí, kde odbočíme z trati směr Česká Lípa a dál stoupáme do kopců k severu. Z malé stanice Veselé pod Rabštejnem již zbývá pouze ruina bez oken i dveří, dírami lze vidět hromadu suti z propadlých stropů, ze tří kolejí bude brzy bukový les. Divím se, že zde vlaky dosud staví. A v půl desáté dopoledne přijíždíme do České Kamenice. Škoda, če nemám dost času na vycházku do města, kde se nachází muzeum psacích strojů. Na zhlavích stanice je k vidění kombinace našich i německých mechanických odjezdových návěstidel, jako např. v Třemešné ve Slezsku. Jednokolejná remíza je již v takovém stadiu rozkladu, že se uvnitř nesmějí již ani deponovat žádná vozidla, asi aby na ně nespadla. Vše je deponováno v Kamenickém Šenově, jen pod širým nebem. A protože je prázdninová sobota, muzejní trať do Kamenického Šenova je v provozu. Ve stanici již stojí připraven k odjezdu lokotraktor ČKD řady T 211.1532 zvaný "prasátko", s přípojným vozem řady Blm. Škoda jen,že je zamračeno, zážitek z cesty asi nebude takový, jako při natáčení "Muzeí na kolejích," kdy zde jezdila parní lokomotiva ČKD řady .313.901 zlíchovské výtopny, zvaná "Marcelka" s osobním vozem Tatra řady Bai a bylo pěkně.

Před odjezdem z České Kamenice

Za lokálkami a památkami Podřipska.

20. října 2014 v 22:09 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Konečně se mi podařilo sehnat novou práci. Od 15.6. 2006 jsem zaměstnán v lyské Kovoně na lisovně. A protože jsem nastoupil zrovna začátkem léta, je tu nečekaně brzy i dovolená - 23.7. začíná celozávodní dovolená a závod se na 14 dnů zavře, tak se vydám na podřipské lokálky, o nichž jsem už ledacos četl a slyšel. 28.7. ráno mě (kupodivu poloprázdný) děčínský rychlík unáší z Prahy do Roudnice nad Labem a mým cílem je zámek v Libochovicích a hrad v Budyni nad Ohří. Je jako tradičně hezky, v Roudnici je hodina času, blízko nádraží je náměstí, jdu se projít po městě.
Slunce již stojí vysoko, ale od Labe fouká příjemný větřík. Vedle pěkného, ač nepřístupného zámku (vojenská konzervatoř) se nachází malý park a v bývalé jízdárně se nachází galerie výtvarného umění. V chrámu Narození Panny Marie, poblíž ústecké tratě, patřícím k bývalému augustiniánskému klášteru,založenému r. 1333 Janem IV. z Dražic, byl natočen vánoční příběh o faráři a půlnoční mši, zvaný "Návrat ztraceného syna" s Vladimírem Javorským v hlavní roli.
Za podívání stojí i unikátní technické dílo - most přes Labe, po němž vede silnice do Polep (ke trati 072 Litoměřice - Lysá nad Labem) a pod nímž najdeme i jez a plavební komoru.
Na závěr nahlédnu ještě do velkého vetešnictví, kde se dá sehnat či aspoň okouknout spousta pěkných věcí. A hodina je pryč a už sedím v motoráčku řady 810 a v zastávce Roudnice-Bezděkov opouštíme hlavní trať směr Praha a vyjíždíme do stoupání, obkružujícího snad celé město. Okolí tratě trochu připomíná"pražský Semmering" mezi Jinonicemi a Zličínem. Poblíž zastávky Roudnice n.L.- Hracholusky se nachází i závod Agrozet, vyrábějící secí stroje.
Zde byly natáčeny scény z komedie "Marečku, podejte mi pero!". Potom už vjedeme mezi zahrádky a jsme venku v polích. Po levé straně se majestátně zvedá zelenající se, legendární hora Říp.

Z Fantiškových lázní k “bahenním sopkám”.

18. října 2014 v 21:40 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých


Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008




Nová práce je zatím v nedohlednu. Je také potřeba si dobrat zbývající dovolenou. 9.6. tedy nasedám v Praze do chebského rychlíku a mým cílem je tentokrát nejzápadnější část západních Čech - známé Františkovy Lázně a nedaleká přírodní rezervace Soos.
Za Plzní započala přestavba tratě - zdvojkolejňovací a zemní práce a opravy zabezpečovacího zařízení, vše doprovázeno spoustou výluk. Ze Stříbra do Plané u Mariánských Lázní pokračujeme autobusy, protože mezi Stříbrem a Svojšínem se pracuje na opravě tunelu. Trať Plzeň - Cheb je z Kozolup do Lipové u Chebu jednokolejná a je první tratí s centrálním řízením provozu u nás. Provoz je řízen z centrálního dispečinku v Plzni. Jediná kolej však již přestává stačit.
Ze zalesněných kopců a skal kolem Stříbra vyjedeme do polí a rovin. Kousek se vracíme, projedeme městečko Černošín a asi po půlhodině poklidné jízdy sjíždíme k nádraží v Plané u Mariánských Lázní, kde odbočuje lokálka do Boru u Tachova a vracíme se do vlaku.
Za Mariánskými Lázněmi se noříme do lesů a malebných vršků Slavkovského Lesa, naposledy zastavíme v Lázních Kynžvart a potom už se kolem trati otvírají rozlehlé roviny luk a polí kolem Chebu.
Chebské nádraží bylo za 2. světové války rozmetáno těžkým náletem. Od padesátých let bylo "branou v železné oponě" do tehdejšího "západního" Německa. Dnes do moderního velkonádraží zajíždějí na osobních vlacích z opět sjednoceného Německa nové motorové jednotky zvané "desiro".

“Moravským Semmeringem” z hanácké metropole do podhůří Jeseníků.

18. října 2014 v 18:31 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



A píše se květen 2006, kdy jsem dík změnám, tedy i snižování stavu v truhlárně, přišel opět o práci.


Není nic horšího,než zrovna na svůj svátek, 23.5. 2006, dostat výpověď, v pořadí už čtvrtou. Moje nálada je pod bodem mrazu.Je však potřeba si ještě dobrat zbytek dovolené a tak je nejlíp se ztratit někam daleko. Den poté , tedy hned v 5 hodin ráno, vsedám do prvního ranního osobního vlaku, s nímž jsem až doposud dojížděl do práce ve Velkém Oseku, a jedu až do Kolína, kde přesedám na vlak InterCity "Jan Perner" Praha hl.n. - Ostrava a mířím na severní Moravu. Je pod mrakem, počasí odpovídá mojí náladě. Jaký asi bude dnešní den? Spraví mi náladu a pročistí hlavu návštěva zámku v Bruntále?
Za Českou Třebovou se objevují další výsledky dlouhé přestavby hlavního tahu Praha - Ostrava na vysokorychlostní koridor. Z Třebovic odjíždíme levotočivým obloukem po novém tělese, zmizel jednokolejný tunel na rozvodí Labe, Dunaje a Odry, který byl zasypán, stržen byl i viadukt přes jižní vjezd do tunelu. Mezi poli lze tu a tam spatřit zvolna zarůstající zbytky původních náspů, po nichž ještě donedávna jezdily vlaky, mezi něž patří i "Jan Perner". V údolí Moravské Sázavy už neobjíždíme kopce Hněvkov a Malá Huba malebným údolím po soustavě oblouků, ale po trati rovné jak přímka, čtveřicí nových tunelů. Kdo asi nemá z novostavby moc radosti, jsou obyvatelé obce Tatenice, od níž je nová zastávka o dva kilometry dál než původní. Zrušena je i stanice Hoštejn, která již slouží jen jako přípojka vlečky k pile, u níž je zřízena nová zastávka. V bývalé stanici zůstáváme přesto stát-druhá traťová kolej není dosud dokončena a po vedlejší koleji nás předjíždí SC "Pendolino" Praha - Ostrava. Se zpátečním Pendolinem křižujeme i v Lukavici na Moravě.
Zrušena a nahrazena skromnou zastávkou je i hezká, malá stanička Střeň, ležící v pěkném lesním prostředí. A pak už se řítíme zlátnoucími lány obilí a rovinami Hané a v dálce po levé straně se zvedá hřeben Jeseníků, pod nímž se bělá městečko Šternberk a o kus dál se tyčí věže poutního chrámu kláštera na Svatém kopečku, dávající tušit, že se blížíme k hanácké metropoli-Olomouci. Tady budu přesedat na motorový osobní vlak směr Opava a projedu si alespoň část trati, o níž byla řeč v minulém díle, na cestě "Za zajímavými tratěmi Jeseníků a Slezska" v září 1998.

"Krokodýl" řady 851.005 v Olomouci hl. n.

Z údolí Kamenice a Jizery do Polabí přes Český Ráj - část II.

17. října 2014 v 22:03 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Protože Turnovsko-kralupsko-pražská dráha Společnost státní dráhy měly půvoodně každá své samostatné nádraží, musíme vycouvat až na jižní (pražské) zhlaví a ze stanice vyjíždíme hned dvěma úvratěmi. Potom už přejíždíme jizerský most a stavíme v zastávce Turnov- město. Když vyjíždíme ze zahrad a vilkových čtvrtí, svítí slunce a dělá se docela teplo. Po pravé straně shlížejí do širokého údolí zpoza stromů zbytky hradu Valdštejna.


Hrad Valdštejn


Z údolí Kamenice a Jizery do Polabí přes Český Ráj - část I.

17. října 2014 v 21:35 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí


Dobře se spalo po návštěvě Moravy. Dnes je půl osmé ráno, když nasedám do brandýské osmsetdesítky a mířím k Neratovicím.
Tady mě nečekaně čeká půldruhahodinová pauza - tanvaldský rychlík 1146 "Metoděj Vlach" jede až v 10 hodin.
Pořizuji tedy aspoň nějaké fotky motorových vozů - obracející osmsetdesítku a řadu 854 na všetatském osobáku a pražském rychlíku.

Osmsetdesítka úvraťuje ze severního zhlaví zpět do Čelákovic

Příjezd R 1146 "Metoděj Vlach"

Se supervlakem k saské hranici.

14. října 2014 v 9:59 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Je konec září 2005, když se s přítelkyní Zdeňkou u ní ve Veltrubech rozmýšlíme, jak bychom prožili poslední zářijový víkend. Počasí přeje, tak nejprve padla volba na cestu na jižní Moravu na výlet historickým motoráčkem z Břeclavi do Lednice. Ale letos byly do zkušebního provozu s cestujícími uvedeny i nové, třísystémové elektrické jednotky FIAT řady 680 s naklápěcím systémem, podle italského "pendular" (kyvadélko) nazvané "pendolino". Zatím jsou v provozu na rychlíku 772 Praha Mas.n. - Děčín hl.n., tedy za normální jízdné, než budou zařazené na vlaky SuperCity z Prahy do Ostravy a Vídně-tedy již za tučný příplatek. Zájem je obrovský, tedy los nakonec padá na výlet do Děčína. Tentokrát ovšem nemám s sebou KMB., ale jedeme na Zdeniččin průkaz ZTP-P, takže Zdenička má slevu 75% a já jedu, jako průvodce, zadarmo.
Je krásné, slunečné ráno, když přijíždíme na pražské Masarykovo nádraží, je vidět, že se den povede. Luxusní jednotka již stojí přistavena u vedlejšího nástupiště,ale do odjezdu zbývá ještě hodina a dveře jsou zavřené, jdeme se tedy zatím podívat na nedaleké Poříčí, do knihkupectví s levnými knížkami.

Údolím Střely za Cisterciáky do Plas.

12. října 2014 v 17:54 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Nádraží Plasy

Včera jsem oslavil 43. narozeniny a skončila mi dovolená. Dnes je sobota,venku je pěkně, tak co si třeba udělat nějaký pěkný, závěrečný "vlakovandr" ?
Ale v okolí Prahy a dalších velkoměst už moc tratí nezbývá. Až najednou mi vytanula na mysli vzpomínka na týden dovolené v Žihli koncem srpna 1997, kdy jsem si projel část tratě Plzeň - Žatec. Tehdy jsem sice přes Plasy jel, ale domů jsem byl dovezen autem a dnes bych si mohl projet další úsek, a to Žihle - Blatno u Jesenice a odtud ještě aspoň část tratě Bečov nad Teplou - Rakovník, kterou znám z jedné z videokazet "Kouzlo lokálek".

Novohradskými horami za Janem Žižkou.

12. října 2014 v 12:14 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008


Novohradskými horami za Janem Žižkou.

Druhý den ,brzy ráno, už mě opět unáší linecký rychlík k Českým Budějovicím, kde ze všeho nejdřív zavítám navštívit svého kamaráda Jirku Šturmu. Cestou z nádraží také navštívím modelářskou prodejnu Ž+Ž, ovšem nekoupím si tu nic - zaskočila mě drahota. Okouknu tedy jen novinky a spěchám za roh k Jirkovi.
Nejen modelařina, ale asi všechno je tu v obchodech dražší než v Praze.
"Chcete raději smažený sýr,nebo smažený květák?" zve mě paní Radka na oběd. Nakonec si dám obojí.
Po dobrém obědě ještě chvíli sedíme a povídáme s Jirkou a už je čas na další cestu, tentokrát po padesátikilometrové jednokolejce do Českých Velenic, která je pokračováním tratě od Plzně.
Trať prochází malebnou, nepříliš poničenou krajinou Novohradských hor a v provozu jsou většinou jen motorové "orchestriony" řady 810, motoroví "kocouři" ČKDřady 742 a trať čas od času poslouží také českovelenickým železničním dílnám ke zkušebním jízdám opravených muzejních parních lokomotiv.


Za vodní energií do Veselí nad Moravou aneb od "ferdinandky" k vlárské dráze - část IV.

7. října 2014 v 21:23 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Veselské nádraží je dnes modrením dopravním terminálem

Ve Veselí nad Moravou se nacházelo obrovské lokomotivní depo. Nejrozšířenějšími parními lokomotivami byla škodovácká řada 475.1, která obstarávala vozbu všech druhů vlaků. Parní provoz tu skončil již 18.5.1978, když dojezdila poslední - 475.1105. Poté ještě tři zrušené stroje nějaký čas dosluhovaly jako pojízdné vytápěcí kotle, bohužel bez možnosti vlastního pohybu. Jako poslední dotopila 475.1127. Vytápěcí kotle byly zlikvidovány 30.9.1994. V současné době je zde opravována průmyslová parní lokomotiva - tendrovka ČKD typu EP 800 (525.0), která by v budoucnu měla sloužit k vedení zvláštních vlaků. Bohužel, renovační práce postupují pomalu, protože je málo finančních prostředků.
Po parních lokomotivách přišly motorové lokomotivy - sovětské "sergeje" T.679.1 (781), z ČKD "brejlovci" T 478.3 a 4 (753,754) a "kocouři" T 466.2 (742) Dnes je zde zřízen nový drážní útvar - Středisko oprav kolejových vozidel.

Za vodní energií do Veselí nad Moravou aneb od "ferdinandky" k vlárské dráze - část III.

6. října 2014 v 22:21 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Tentokrát není třeba dlouho zvonit. Zakrátko se u branky objeví usměvavý obličej pana Fišera, zdejšího strojníka a správce celého areálu. Jsem pozván dál, usazen na lavičku pod strom a pan Fišer mi nese dokonce i kávu a tatranku. Nejprve se diví, že jsem vážil takovou cestu, vyprávím tedy o své zálibě v železnici a jak se ukáže, pan Fišer nemá k vlakům a lokomotivám daleko - pracoval totiž jako strojní zámečník ve zdejším depu na opravách parních lokomotiv. Nyní má na starost stroje v elektrárně i s budovami, zahradou a vším co k areálu patří.
Nejprve si povídáme o našich zálibách, potom přijde řeč na mlýny a druhy turbín a já zahrnuji pana Fišera dotazy kolem strojů na vodní pohon.
Jako drážního fandu potěší nález pásu zarostlých pražců, kusu kolejnice na bývalém přejezdu nebo zachovalé kdysi nádražní budovy, tak se člověk jako já raduje i při spatření budov bývalých mlýnů nebo trosek "lednice" (prostor pro mlýnské kolo) v níž lze objevit alespoň dřevěnou hřídel (Votice, Mitkov u Brandýsa nad Orlicí) nebo rezivějící pozůstatky turbín (Mochov, Starý Vestec). Vidět ale staré stroje v chodu, to už je něco zcela jiného!
Na zdejším ostrově se nacházely dva mlýny, patřící hraběti Chorinskému. K dochované budově jednoho z nich se váže i počátek výroby elektřiny ve Veselí. Jak již jsem se zmínil, ze zdroje napájení ve mlýně se 30.12. rozsvítily první žárovky ve městě.
Současná elektrárna funguje od roku 1914 a dnes patří soukromému majiteli z Prahy. Ale my se teď už zvedáme a já se zatajeným dechem následuji pana Fišera do zelených dveří, z nichž se line teplo a vysoký, bzučivý zvuk.



Původní veselský mlýn s koly na spodní vodu.

Za vodní energií do Veselí nad Moravou aneb od "ferdinandky" k vlárské dráze - část II.

6. října 2014 v 13:19 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Ale teď už hurá do města, za technickými památkami, kvůli nimž jsem sem přijel! K řece Moravě není daleko. Centrum města tvoří ulice z nízkých nebo jednopatrových domů, jako u nás doma. Klidné, tiché ulice, potom nějaká moderní zástavba, hlavní silnice a majestátní kostel Andělů strážných. Přejdu hlavní silnici a ocitnu se na půlkruhovém, vylidněném náměstí s kostelem sv. Bartoloměje, postaveným v letech 1733 - 1741 a roku 1741 také vysvěceným. Ve věži jsou zavěšeny dva zvony, ulité v letech 1634 a 1737. Na stožáru před kostelem se 30.12.1901 rozsvítily první elektrické žárovky ve městě.


Náměstí s kostelem sv. Bartoloměje

Na severním okraji náměstí už vidím zábradlí mostu přes řeku a budovu zámku na druhém břehu. Jsem na místě.
Po pravé straně se otvírá pohled na řeku, která, ač je o něco užší, okolní krajinou a porostem břehů hodně připomíná Labe. Tady to už trochu vypadá jako u nás kolem Přerova nad Labem nebo na dolní Jizeře.

Za vodní energií do Veselí nad Moravou aneb od "ferdinandky" k vlárské dráze - část I.

4. října 2014 v 22:44 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Je 24.7.2014, 6.40 ráno. Není nic na světě horšího než pípání budíku. Ale klid, dnes ještě do práce nemusím a co po včerejšku schází, dospím ve vlaku. Dnes na mě čeká další překvapení, ze kterého se nakonec možná vyklube i nové přátelství. Ale nebudu předbíhat. Nasnídat, bágl na záda a směr Praha hlavní nádraží!
Jak jsem již vyprávěl na cestě "za mlynářským řemeslem do horního Pojizeří" v srpnu 2008, kromě železnic a parních strojů mě zajímají i vodní motory, tzn. vodní kola a turbíny. Nedávno jsem se na internetu dočetl o zajímavé technické památce v podobě vodní elektrárny na řece Moravě ve Veselí nad Moravou. Elektrárna ale není muzeum! Jde sice o technickou památku, ale zatím fungující a tudíž volně nepřístupnou, proto bylo třeba se nejprv telefonicky domluvit se strojníkem, panem Fišerem. Všechno klaplo, jsem očekáván po poledni tak nasedám v 7.50 do říčanského osobáku, od něhož chci na pražském hlavním nádraží přesednout na brněnský rychlík, který bych v Kolíně těžko stihl. Dnes mám v plánu si projet naši poslední "panenskou" (neelektrifikovanou) dvojkolejku zvanou "Vlárská dráha" z Brna do Veselí nad Moravou, z níž jsem si zatím měl možnost roku 2005 "ukrojit" jen malý kousek Brno - Bučovice.
Jaké je však moje i spolucestujících zděšení, když naše cesta končí v Horních Počernicích - našemu vlaku se přehřál kompresor a ve strojovně motorového vozu začalo hořet. Naštěstí samohasící systém hned oheň zlikvidoval, ale nic naplat, je po jízdě i po brněnském rychlíku. Po dvaceti minutách je tu další vlak na pražské Masarykovo nádraží, ale stačilo šest minut a na hlavní nádraží, ač podobraz zadýchán a zpocen, přes všechny snahy přibíhám po odjezdu. Co teď? U třetího nástupiště ještě stojí luhačovický rychlík "Hradišťan".
Budu se sice muset spokojit se včerejší tratí směr Olomouc, ale aspoň se po dlouhé době podívám na trať 011 Praha - Kolín, vedoucí souběžně s naší tratí a na níž začínaly koncem 70. let 20. století moje první cesty na Slovensko.
Hloubětínské kolejiště "Štádler", kde bylo sešrotováno mnoho parních i motorových lokomotiv a které spojovalo pražské nádraží Libeň s vlečkovým areálem bývalého ČKD a dalších přilehlých závodů, je téměř celé vytrháno a v úseku Klánovice - Úvaly se staví nové trakční vedení. Protáhneme se oblouky Českého Brodu, odkud není daleko do Mochova a k domovu, zamáváme kostelíku v nedaleké Sadské, kde si trochu zazávodíme s auty na hradecké dálnici D 11 a "banán" Škoda řady 151 nabírá rychlost na 150 k Pečkám. Ve Velimi se nad tratí rozprostře obrovský mrak a v Kolíně vjíždíme do pořádného lijáku. Ale za Kolínem už je po dešti.
V Mohelnici, kde čekáme na předjetí jakýmsi vlakem vyšší kvality, se z okna sousedního kupé vysune ještě další fanda a společně točíme průjezd onoho vlaku s lokomotivou 380.012. Nad Olomoucí se jasní, na Hané bude hezky.
V Přerově se potkáváme s elegantní, soukromou elektrickou jednotkou "Leo Expres", spojující Prahu s Ostravou, propleteme se dlouhou spletí kolejí přerovského "pravého přednádraží" a dáváme si závod s auty na dálnici Přerov - Zlín.
Za námi zůstal Hulín a Otrokovice a je tu Staré Město u Uherského Hradiště. Tady opouštíme trolej, štíhé výhybky a další technické vymoženosti "ferdinandky" a "Banán" řady 151 přenechává své místo v čele vlaku červenému "brejlovci" ČKD řady 754. Stáčíme se doleva kolem průmyslových hal, ohrad, panelových sídlišť a stromořadí podle nějakého potoka a už jsou tu ulice Uherského Hradiště.



Ve Starém Městě u Uherského Hradiště se loučíme s "ferdinandkou"

Zpod Radhoště na Hostýn. Část IV.

4. října 2014 v 21:25 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Ale spousta překvapení čeká na mě i venku. Stavitelé plánovali stavbu chrámu, rovnajícího se velikostí pražskému svatému Vítu nebo i většího, což se jim podařilo - ač je kostel o mnoho menší, přiléhá k němu rozlehlý areál parku se souborem 500 starých stromů a křížovou cestou z kapliček od Dušana Jurkoviče z let 1904 - 1933. V kapličkách se nacházejí další kachlíčkové biblické výjevy z Nového zákona. Uprostřed parku se nachází palouk s krytým kněžištěm, kde je možno při větších poutích a za počasí, jaké je dnes, sloužit bohoslužby pod širým nebem. Na konci parku se nachází i rozhledna, ale na tu už mi nezbývá čas. Člověku se z hezkého místa příliš nechce, ale je 17.15 a čeká mě ještě krkolomná cesta zpět do Bystřice. Vlak nečeká a k domovu je cesta daleká!
Stejnou cestou sestupuji dolů do lesa, ale už se jde o poznání líp. Jen nebýt té ukrutné žízně.


Pán Ježíš před Pilátem



Zpod Radhoště na Hostýn. Část III.

4. října 2014 v 21:10 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Mraky zmizely a objevuje se slunce, ale náš vlak náhle končí jízdu ve Valašském Meziříčí, asi opravdu jde o nějakou technickou závadu. U druhého nástupiště ale už stojí známý motorák řady 843 zvaný "rakev" s vlečňákem Bmx. Aspoň půjdou otvírat okna.
Stáčíme se doprava, podjíždíme vsetínskou trať, zvanou též "Masarykova dráha a noříme se do ovocného stromoví zahrad. Po čtvrthodině stavíme v Rajnochovicích, kde jsme s kolegy z tiskárny přespávali na zájezdě z Vranova nad Dyjí do Rožnova v létě 1983.
V letech 1906 - 1921 tu fungovala úvraťová lesní železnice, která je nyní opět obnovována. Už se fandům podařilo sehnat motorovou lokomotivu a položit pár stovek metrů kolejí, ale zatím se tu konají jen brigády. Z vlaku je vidět jen moderní nádražní budovu, městečko je ztracené někde dál v polích. Po půlhodině příjemného kolébání mezi kopečky s posečenými loukami, strništi po obilí a listnatými lesy vystupuji v asi největší stanici, v Bystřici pod Hostýnem. Devět kolejí a moderní budova, z jedné strany trochu podobná nádraží Praha-Libeň. Vpravo se nad vilkami a zahradami zvedá zalesněný, 735 metrů vysoký kopec Hostýn, na jehož vrcholu se, jako nějaká hvězdárna, kulatí šedá střecha kupole poutního kostela Panny Marie, zvaného též Svatý Hostýn.



Moderní nádraží v Bystřici pod Hostýnem



Nad městečkem a železniční tratí se kulatí kopule kostela na Svatém Hostýně