Stopou koněspřežky (nejen) ke korunám stromů. Část I.

13. září 2014 v 21:00 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí


Píše se rok 2014 a s ním opět léto - vlastně ani nevím, jak tentokrát začít. Venku je teplo a začínají prázdniny. Do dovolené ještě nějaký ten týden zbývá, ale jsou tu cyrilometodějské svátky 5. a 6. července. Jen je trochu škoda, že vycházejí zrovna na sobotu a neděli, takže budou kratší. Je 4.července a já mám v práci "nucenou" dovolenou, vydanou mistrem, protože zrovna je pro 7 lidí málo práce. Navíc mám sníženou pracovní schopnost a visí nade mnou i několika dalšími spoluzaměstnanci "Damoklův meč" výpovědi, protože přes veškerou snahu se nám nedaří zvládat ředitelem stanovené normy tak, jako zdravým kolegům.
Moje nálada klesla k bodu mrazu. Nejlepší bude si ji vylepšit někde venku. Se Zdeničkou tedy po dlouhé době opět přemýšlíme o něja- kém výletě a v novém vydání knížky "Toulavá kamera" nám padla do oka nová turistická atrakce v podobě netradiční naučné a zároveň zážitkové stezky "Korunami stromů" na jihočeském Lipně, dík čemuž se otevřela i možnost si projet známou " Lipenku", tedy populární, dvaadvacetikilometrovou lokálku pod známou Čertovou stěnou, z níž se mi v roce 1995 podařilo dík nedostatku času projet jen krátký úsek, o němž jsem tehdy psal v 1. díle ( rok 1995) jako o cestě "Stopou koněspřežky za Petrem Vokem do Rožmberka".
Lipno i vyšebrodský klášter jsem měl možnost navštívit již dvakrát - na školním výletě v r. 1976 a na tiskárenském zájezdě roku 1983, obojí ovšem jen po silnici. Ale teď už dost povídání, do oken nahlíží přívětivé, slunečné ráno 4.7. a vlak nepočká!


Cesta budějovickým rychlíkem 635 "Svět" po koridoru k Benešovu probíhá zpočátku v pohodě, k níž kromě počasí přispívá i malebná krajina za okny (jen by tu nemuselo být tolik již proklínaných "protihlukových" zdí), ale kousek za Prahou je tu rozčarování v podobě průvodčí se zprávou o výluce v úseku Planá nad Lužnicí - Veselí nad Lužnicí, o níž Zdenička neobjevila na internetu ani zmínku. Jižní Čechy nás tedy vítají na silnici. Nádraží v Plané i Soběslavi jsou rozkopaná, ve stavbě jsou nové podchody a nástupiště, mezi Soběslaví a Veselím je rozšiřováno traťové těleso a pokládána druhá kolej, činí se tu i posádka elektromontážního vlaku, natahující nad tratí novou trolej. Pole a louky za tratí protíná nová pražsko - budějovická dálnice D3, ale ta, na rozdíl od železnice, k Budějovicím zatím nedosáhla.
Velký železniční uzel ve Veselí nad Lužnicí nás vítá schodišti k novým nástupištím, buldozery srovnávají široké náspy pro rozšíření zhlaví a chystané nové napojení českovelenické tratě, ve stavbě jsou i nějaká nová přemostění. Veselské depo je zrušeno a v opuštěné, prostorné rotundě mělo vzniknout železniční muzeum, ovšem prostřední stání dlouho neudržované budovy se v zimě pod tíhou sněhu zřítilo a budoucnost areálu je tedy zatím nejistá.
Rychlík již nestaví ani v pěkné, lesem obklopené stanici Hluboká nad Vltavou Zámostí, které v budoucnu hrozí zánik dík projektu nového tunelu v úseku Chotýčany - Hosín, který by zmírnil velké stoupání stávající trati od Budějovic, kam přijíždíme s půlhodinovým zpožděním, dík němuž nám ujel linecký mezistátní osobák "Donau - Moldau", takže nám nezbývá než čekat na další rychlík "Anton Bruckner" Praha - Linec s odjezdem ve 12.12. Vyrážíme tedy zatím do ulic - kam jinam než ke Šturmovým!
V malém bytě je příjemný chládek. Jirka dík hluku při práci s vrtačkou a frézkou a stísněným podmínkám malé "dílničky" ve skříni skončil s výrobou dřevěných vláčků a věnuje se hře na varhany. V obývacím pokoji objevujeme dvojici elektronických varhan, které Jirka vylepšil ještě vlastnoručně zhotovenou soustavou pedálů, takže nástroj vypadá opravdu jako klaviatura varhan v kostele. Chvíli si povídáme o hře (či spíš o technikách hry) na varhany, potom Jirka usedá k nástroji a přehrává nám jednu ze skladeb. S manželkou Radkou se věnují také sborovému zpěvu v Jihočeském pěveckém souboru a v budějovickém Husově sboru.
Je čas oběda, ale je před svátky a všude je zavřeno, Radka před nás staví dva talíře polévky a smaží hranolky a volské oko. Moc se nám nechce, ale nakonec pozvání ke stolu přijímáme.
Ale čas letí, najednou je poledne totam a zas je čas jet dál. Ještě fotím Zdeničku se Šturmovými na peróně a je tu rychlík 1563 "Anton Bruckner" Praha - Linec, přecpaný téměř po střechy. Zatímco u nás dík nadcházejícím svátkům přibyly na královéhradeckých rychlících dva posilové vozy, tady první dva ještě odpojují - ty zde údajně "končí". Dostaneme se vůbec do vlaku? Nakonec se místečko našlo a může se jet dál. Se dvěma vozy tu však končí i pražské "Eso" Škoda řady 363 a postupuje své místo v čele vlaku mohutnému, rakouskému "Taurusu" řady 1116. Po kdysi dávném utichnutí klapotu koňských kopyt a práskání bičů umlklo teprv nedávno, tedy v devadesátých letech minulého století i burácení dvanáctiválců "mračounů" ČKD řady 749 a 751. Marně se rozhlížím po stanici a hledám upravenou "laminátku" Škoda řady 340, která kromě klasického napájení naší střídavou soustavou 15 kV 50 Hz může jezdit i na soustavu 15 kV 16,7 Hz, používanou v Rakousku a Německu. Lokomotiva sloužila k přetahům všech druhů vlaků do Lince. Dnes veškeré rychlíky, ale i zastávkové osobáky mezi Budějovicemi a Lincem vozí Taurusy.

Zdenička a Šturmovi


Taurus ÖBB řady 1116.171 ÖBB přivezl do Č. Budějovic osobní vlak z Lince

Konečně se jede dál a já ukazuji Zdeničce zachovalé strážní domky, bývalé přepřahárny a zbytky náspů bývalé koněspřežky a v dálce se zvedá vysílač na vrcholku nejvyšší hory Blanského lesa - Kleti. Osluněná krajina slibuje hezké počasí a prožití krásného víkendu.

dálce se zvedá vrcholek Kleti - nejvyšší hory Blanského Lesa


S práskáním bičů dozněl mezi Českými Budějovicemi a Lincem i klapot kol osobního vozu "Hanibal"


Bujanov - koláčová stanice! (původní staniční budova bývalé koněspřežky)

A je tu stanice Rybník a přestup na "lipenku".Na nějaké focení není dost času. Všude jsou mraky lidí a přechod přes koleje jen jeden, musím tedy pomoci Zdeničce s přelézáním z jednoho nástupního ostrůvku na druhý kde se dá. Ale i "lipenka se změnila k nepoznání.
Roku 2003 bylo rekonstruováno trolejové vedení a původní stejnosměrná napájecí soustava 1,5 kV byla přepnuta na standartní střídavou soustavu 25 kV 50 Hz.
Se změnou napájecí soustavy dosloužily oblíbené, malé lokomotivy Škoda řady 100 (dříve E 422.0), přezdívané "kapesní bobinky", vybavené i zavazadlovým oddílem, táhnoucí vltavským údolím východoněmecké patrové vozy řady Bmto (dříve Bap), zvané "modrá patra". Po zdařilé rekonstrukci napájecí soustavy poslaly dráhy na "lipenku" motorové lokomotivy! Pod trolejí dlouho kouřili "kocouři" ČKD řady 742. Na nás však na poslední koleji dnes čeká trochu umouněná, stejnosměrná "žehlička" Škoda řady 210.045 se soupravou čtyř "bafíků" (vlečňáků řady Btax k motorovým vozům řady 809 a 810). Kupodivu, tady se pro všechny našlo místa dost.


Současná souprava "lipenky" se "žehličkou" řady 210.045 čeká na cestující v Rybníku

Ve vlaku panuje veselá, přátelská atmosféra. Většinu cestujících tvoří trampové, vodáci a cykloturisté všech věkových generací. Po výstupu na ně čekají loďky a romantické zátočiny řeky, jiné čeká sedlo kola a šlapání po březích a lesních cyklostezkách . A copak asi čeká na nás?
Přívětivá, čisťounká staniční budova, nad níž se tyčí věž cisterciáckého kláštera, v budově útulná čekárna, která už je k vidění na málokterém nádraží. Hlásíme se u pokladny, ale paní pokladní o zpoždění slyšela a počkala. Dostáváme klíč a míříme na druhou stranu nevelkého kolejiště, kde se nachází železniční ubytovna "Rekreačka" . Nízká, čistě vybílená budova v nevelké, ale hezké zahradě se stolkem, lavičkami a ohništěm, na děti tu čeká houpačka a pískoviště. Uvnitř nacházíme pěknou společenskou místnost s televizí a knížkami, dobře vybavenou kuchyň a čisté WC a umývárnu. Pro nás je přichystán prostorný, útulný pokojík-jedna široká postel pro dva a jedna samostatná navíc, prostorná skříň, lednička a ve skříňce nacházíme dokonce i nějaké nádobí. Ubytovat, převléct a ač je 15.30 odpoledne, jde se zas na vlak a razíme dál - směr Lipno.

Střídavá "žehlička" řady 210.045 s osobáčkem z Rybníka dorazila do Vyššího Brodu

Nádraží Vyšší Brod - klášter



Tady bude náš víkendový "domov"

Společenská místnost

Odpolední osobní vlak Rybník - Lipno přijíždí do Vyššího Brodu. Vlevo náš příbytek

Cestou na Lipno máme celý vlečňák (a možná i celý vlak) jen pro sebe

Na rozdíl od předchozího je nynější vlak zcela prázdný, člověk by si tu mohl "třeba i zatancovat". Kola klepou a nákolky "hoblují" oblouky po vrstevnici, kopírující vltavské řečiště. Ve Vyšším Brodě se nachází první přehrada, zvaná Lipno II, která slouží jako vyrovnávací nádrž malé elektrárničky. Kousek nad Vyšším Brodem se nachází divoce vyhlížející, lesnatý kaňon s řečištěm plným balvanů, zvaným "Čertovy proudy." Po pravé straně míjíme svah, celý jakoby nasypaný z hromad dalších balvanů, zvaný "Čertova stěna". Poblíž se nachází i stejnojmenná zastávka. Trať je v provozu od 17.12. 1911. Stavbu financoval opat vyšebrodského kláštera s majitelem loučovické papírny. Jedná se o poslední lokální dráhu, stavěnou v Čechách. Na trati byl již od počátku elektrický provoz. Původní napájecí soustava byla stejnosměrná o napětí 1200 V, a roku 1951- 56, kdy trať vydatně posloužila při stavbě lipenské přehrady (Lipno I.), došlo k velké rekonstrukci, kdy byla napájecí soustava změněna na napětí 1500V. V provozu byly lokomotivy Adast řady E 423.0, předisponované sem (po přepnutí napájecí soustavy 1500 V na 3000V) z Prahy, dva elektrické vozy řady EM 411.0 z Berchtesgadenu a od roku 1956 již zmiňované "kapesní bobinky" Škoda řady E 422.0 (100).Napájení zajišťoval mlýn poblíž zastávky Herbertov. Ve mlýně se nacházela Francisova turbína, pro případ nedostatku vody i výpomocný parní stroj a pro případ nenadálých proudových výpadků sloužila akumulátorová baterie. Dnes je trať napájena z lipenské elektrárny. Ze starších vozidel se dochovala lokomotiva řady E 423.001, dnes deponovaná v chomutovském depozitáři pražského Národního technického muzea, která občas, coby provozuschopný exponát, vyjíždí se zvláštními vlaky na trať Tábor - Bechyně. Z elektrických vozů EM 411.0 jsem už spatřil 12. září 1981 jen jeden zubožený vrak v bývalém depu v Lužné u Rakovníka, kde byl později i sešrotován. O pozdějším zřízení nynějšího železničního muzea tam tehdy ještě nikdo nic nevěděl. Fotky historických vozidel dráhy bohužel žádné nevlastním, tak se případný čtenář musí spokojit jen se současnou "žehličkou" Škoda řady 210.045. A zatímco já tu vyprávím, vlak zastavil v Loučovicích. V malém městečku je dokonce panelové sídliště! Ale městečko vypadá hezky i tak, je vidět, že donedávna se tu lidé měli dobře - po levé straně se zvedají mohutné budovy papíren - tady jistě bývalo pro ně i lokomotivy práce dost. Když se přepínal napájecí systém na střídavou soustavu, na dva dny si z Tábora přijela zavzpomínat na staré časy i muzejní lokomotiva Adast řady E 423.001. Ale vlečku dnes lemují už jen holé stožáry bez troleje, což znamená, že nákladní doprava tu asi už zanikla. A po deseti minutách už vláček staví v koncové stanici Lipno.



Čisťounká, nově žlutě omítnutá budova, působící spíš dojmem novostavby, prostorné, široké nástupiště a u něj jen dvě koleje. Jedna k příjezdům a odjezdům vlaků, po druhé lokomotiva objíždí soupravu. Dál už pokračuje jen krátká kusá kolej a vlečka vodní elektrárny, sloužící dnes i k napájení dráhy - v sousedství nádražní budovy se nachází i budova nové trafostanice. Stoupáme do kopečka k blízké silnici a vlevo se zvedá mohutná, 42 metrů vysoká přehradní hráz. Na bočních vrátkách elektrárenského plotu nacházíme nápis, že zde lze shlédnout dokumentární film a prohlédnout si i model elektrárny, ale dnes je už pozdě, snad na některém z příštích výletů. Naše kroky vedou na břeh rozlehlé vodní plochy, odkud by mělo být dle turistických informací 1,5 km k nové
atrakci, kterou je již zmíněná stezka "Korunami stromů",


Konec tratě, dál musíme pěšky


Po levé straně se zvedá mohutná hráz lipenské přehrady

Vltavské řečiště pod hrází

Lkpenská přehrada vznikla v letech 1952 - 1959 jako nejvýše položený stupeň vltavské kaskády. Hráz je dlouhá 282 metrů, výška nad základy činí již zmíněných 42 metrů. Nádrž je 48 kilometrů dlouhé a jeho plocha činí asi 4870 hektarů. Maximální vzdutí hladiny je 726 metrů. Průměrná hloubka je cca 6,.5 metru, nejvyšší naměřená hloubka činí 21,5 metru. Pod hladinou zaniklo 24 obcí. Nádrž je největším umělým jezerem v republice. Voda z jezera je vedena podzemním tunelem na dvojici Francisových turbín, umístěných ve strojovně, vylámané ve skále 160 metrů pod povrchem. Voda z turbín odtéká 3,6 km dlouhým kanálem do spodní nádrže Lipno II., o níž ještě bude řeč.


Oběžné kolo Francisovy turbíny na nádvoří lipenské elektrárny

Přejdeme silnici a naše kroky vedou po břehu rozlehlé vodní pláně, rozložené mezi lesnatými svahy. Mineme osobní přístaviště s kotvícím parníkem a stáčíme se doprava, kde začíná rekreační areál. Podél jezera vede travnatá pláž, po pravé straně vyrůstají "jako houby po dešti" řady hotelů, penzionů a apartmánů. Lidí je tu sice už dost, ale největší nápor je ještě nějaký ten den daleko a tak je tu docela klid. Jen pár lidí se koupe. Většina si půjčuje loďky a vodní šlapadla nebo polehává na pláži, kde je touto dobou ještě docela příjemná atmosféra. Naše cesta však jako by vedla po pohyblivém pásu před běžícím videem - apartmány, hotýlky, hřiště a kotviště plachetnic jako by neměly konce. To už nevypadá na 1,5 kilometru.
Konečně se dostáváme k nějaké silnici a za ní objevujeme novou sedačkovou lanovku na vrch Kramolín - kromě vodních radovánek je tu živo už i v zimě - nahoře v kopcích se nachází i několik sjezdovek. Cestujících je touto dobou už poskrovnu a slunce se začíná blížit k západu, ale když jsme se sem konečně dostali, vyrážíme nahoru, kde čeká další překvapení a tím je...

Nová sedačková lanovka - dolní stanice s pohonem

Na lanovce

Na vrcholu Kramolína nás nejprve vítají umně vyvedené dřevořezby

...co jiného než naše již zmíněná stezka! Obejdeme hotel a za ním objevíme pěkně vyvedená řezbářská díla v podobě soch zvířat a pohádkových bytostí. opodál už vidíme dřevěnou vrátnici s turniketem. Nad stromy se na vysokých sloupech vine dřevěný chodník naší stezky. Tak a teď už vzhůru ke korunám stromů!
Netradiční atrakce byla vystavěna a otevřena v roce 2012 s cílem přiblížit lidem život stromů a lesa. Stezka stoupá do výšky podle růstu stromů, od deseti do třiceti metrů. Nalezneme zde tabule s různými zajímavostmi o životě i zániku lesa a péči o les či o druzích dřev, pro děti jsou tu i různá (ovšem maximálně bezpečná, zajištěná sítěmi) adrenalinová zastavení v podobě krátkých lávek z provazů, řetízků nebo houpavých chodníčků. V horních partiích už se pod námi rozprostírá výhled na rozlehlou vodní plochu přehradní nádrže, okolní kopce i daleko do severního a východního vnitrozemí, kde okolní krajina trochu připomíná kulisu k modelovému kolejišti, až na to, že široko daleko nevede žádná trať.
Člověk tu má možnost nahlédnout do nejvyšších partií stromů, kam by se jinak nedostal a seznámit se i se zdejšími živočichy.
Inspirací k realizaci neobvyklé stavby byla podobná atrakce, Baumwipfelpfad v německém Neuschönau. Stavitelem obou byl německý architekt Josef Stöger. Celková délka trasy je 675 metrů.


S věkem a výškou stromů stoupá i stezka




Tady už můžeme zamávat veverkám a nahlížet i do ptačích hnízd





Hluboko pod námi se rozprostírá lipenská nádrž v plné parádě

Pohled do vnitrozemí trochu připomíná kulisu k modelovému kolejišti

...a náš pozdrav z vrcholu

Závěr stezky tvoří spirálovitá, dřevěná věž o výšce čtyřiceti metrů, odkud lze obdivovat velkolepé výhledy na rozlehlou vodní plochu přehradní nádrže a okolní malebné kopce. Za jasného počasí lze při troše štěstí spatřit v dálce i vrcholky Alp. Jen je škoda, že slunce se už blíží k západu a navíc se ukrylo do mlhoviny, nevěstící na zítřek nic dobrého. Měli jsme tedy na dnešní počasí štěstí!

Dominanta stezky - vyhlídková věž s tobogánem

Středem věže vede z výšky 24 metrů spirálovitý tobogán o délce 52 metrů, který je nejdelším "suchým" tobogánem v republice.
Alč se to nezdá, protože světla je ještě dost, čas kvapí a už je půl sedmé večer a s tím i potřeba vyrazit k poslednímu vlaku, odjíždějícímu z Lipna už o půl osmé. Poslední návštěvníci scházejí po dřevěném chodníku, my však si musíme pospíšit, tak tentokrát i Zdenička se rozhodla vyzkoušet svezení na tobogánu. Vyfasujeme plstěné podložky, ulehneme do útrob plechové roury a už to sviští. Jen se mihlo pár kulatých okének a ani se nenadějeme - už jsme dole, o 24 metrů níž.

"A jsme dole!" raduje se Zdenička

Teď se ale objevil ještě tvrdší oříšek v podobě zpáteční cesty k nádraží. Lanovkou sjíždíme zpět k Lipnu jako asi poslední cestující. Původní cesta po břehu jezera moc nadějí nedává, jedinou možností zkratky je frekventovaná silnice. Už se kvapem šeří a trochu i zapršelo, ale nakonec se nám podařilo přijít k"flamendráku" ještě s desetiminutovou rezervou. Sláva, venku se muset spát nebude!

Poslední osobní vlak, tzv. " flamendrák" z Lipna směr Rybník dorazil do Vyššího Brodu









 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama