Za (nejen) Bedřichem Smetanou do Litomyšle.

22. srpna 2014 v 18:15 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Jaká by to byla dovolená, kdybych ji neprožil také se svou přítelkyní Zdeňkou! Původně jsme měli v plánu týden ve dvou na toulkách jižní Moravou, ale matčina nečekaná smrt naše plány zničila. Bude třeba být k ruce otci, tak jsme si řekli, že si uděláme jen nějakou jednodenní výpravu, spojenou i s poznáním nějaké nové trasy. Nejprve byla v plánu krátká lokálka Újezdec u Luhačovic - Luhačovice, ale nakonec los padl na delší, ale bližší lokálku z Chocně do Litomyšle, která je pozůstatkem původního projektu olomoucko - pražské dráhy. Druhý den po mém návratu z okruhu po severu Moravy tedy nasedáme ráno v Kolíně na rychlík 709 "Galán" (Praha hl.n. - Luhačovice) , který nás v půl deváté ráno "vyklápí" na druhém nástupišti v Chocni. Do Litomyšle však momentálně nic nejede, většina vlaků už dokonce jezdí jen do Vysokého Mýta, ale teď zrovna nejede nic ani tam. Musíme tedy vzít zavděk gumovými koly autobusu. Ale cestujících je asi sedm a navíc se klube opět hezký den, takže i cesta po okreskách, kroutících se mezi kopečky a poli obilí a brambor, se zastávkami na několika hezkých návsích, se nakonec ukáže být příjemným zpestřením výletu. Na železnici dnes také dojde. Ostatně silnice sem dorazila přece jen dřív než železnice.
Mezi zahradami se objevil tovární komín, nějaké paneláky a z poklidu okresních silniček vjíždíme na frekventovanou hlavní silnici Hradec Králové - Svitavy, která před výstavbou dálnice D1 byla jediným silničním spojením Prahy se severní Moravou. Jsme na litomyšlském předměstí. Po pravé straně se pod silnicí schovává za stromy železniční trať od Vysokého Mýta a říčka Loučná, po levé se nad silnicí zelenají parky a zahrady. A už přejíždíme po můstku přes Loučnou a jsme na moderním autobusovém nádraží. Potom už stačí jen přejít silnici a už tu jsou křivolaké uličky malebného města se spoustou památek.
Naše první kroky patří protáhlému náměstí s podloubími, trochu připomínajícímu Telč či Domažlice. Sem se ještě vrátíme, naše další kroky vedou do blízkého kostela Nalezení sv. Kříže, se zajímavými varhanami.



Za kostelem se rozkládá rozlehlý, příjemný park. U bazénku tu najdeme sochy dívek od známého sochaře Olbrama Zoubka. Tady se bude dobře odpočívat. Lidí je tu málo. Kromě příjemných procházek , posezení na lavičkách či občasné pořádání koncertů poskytuje park i pěkné pohledy na historické centrum města a nedaleký piaristický klášter i bývalý zámecký pivovar ze 16. století, kde se narodil náš asi nejslavnější hudební skladatel - Bedřich Smetana.

Prohlídka kostela Nalezení sv. Kříže

Unikátní varhany

Kostel Nalezení sv. Kříže a bazének se sochami O. Zoubka -lidí bylo bohužel víc než soch, proto foceno zpovzdálí

Piaristický kostel s budovou bývalé koleje. V popředí další sochy Olbrama Zoubka

Piaristický chrám nám dnes své dveře neotevřel, protože se v něm provádí veliká rekonstrukce, i jeho okolí se proměnilo ve velké a hlučné staveniště. Ale hned v sousedství se nacházejí další památky, jako je např. již zmíněný zámek a Smetanův rodný byt.

Litomyšlský zámek zdobí sgrafitová "psaníčka"

Zámecké průčelí zdobí sluneční hodiny


Zámecké nádvoří s arkádami a bohatou sgrafitovou výzdobou

Reprezentační, renesanční zámek byl vystavěn podle projektu B. Avostalise pro Vratislava z Pernštejna na místě starého hradu a kláštera. Po požáru vr. 1775 byly jeho interiéry upraveny klasicistně. Na nádvoří můžeme obdivovat bohatou sgrafitovou výzdobu, představující různé biblické nebo válečné výjevy, jako např. bitvu o římské koloseum (k níž ve skutečnosti nedošlo) či výjevy ze života siláka Samsona podle 13. kapitoly knihy Soudců ve Starém zákoně.

Samsonova svatba

K nejzajímavějším expozicím patří zámecké divadlo s původními dekoracemi od Josefa Platznera. V divadle však nehráli herci, nýbrž samo panstvo, které prezentovalo před hosty různé komické situace či scény vlastní tvorby ze života na zámku.

Jeviště

...a lóže zámeckého divadla


Ferdinand Lotrinský

...a jeho choť Marie Terezie



Knihovna


Největší komnatou litomyšlského zámku je jídelna

K nejcennějším exponátům patří tento (dodnes funkční) orchestrion


K nejhezčím patří tato komnata s nástěnnými malbami koní

Na procházce zámeckou zahradou


Po příjemném odpočinku v zahradě vedou naše kroky k budově bývalého pivovaru v sousedství zámku. Tady se kromě muzea a výstavní galerie nachází další lákadlo v podobě zrestaurovaného rodného bytu Bedřicha Smetany.
Bývalý zámecký pivovar ze 16. století. Levé (vzdálenější) křídlo ukrývá Mistrův rodný byt.

Pamětní deska na Mistrově rodném domě

Je poledne, byt nás vítá zavřenými dveřmi. Ale za pár okamžiků se otevřou a objevuje se vlídná tvář starší, příjemné paní průvodkyně, která nás zaslechla a udělala si tedy ještě trochu času a otvírá jen pro nás.
V prostorném obývacím pokoji, kde na nás se stěny hledí portréty rodičů Bedřicha Smetany, můžeme obdivovat Mistrův psací stůl a klavír, na němž komponoval své skladby. Ve vitríně u dveří ve vedlejším pokoji se lesknou i jeho brýle.


V této ložnici přišel Bedřich Smetana na svět





Obývací pokoj s portréty rodičů Bedřicha Smetany

...a psacím stolem, kde Mistr psal své skladby

Smetanův klavír, na něm jeho housle z dětství

Vzácný exponát - Mistrovy brýle

Malý Bedříšek byl nadaným dítětem, které mělo rádo hudbu a učil se hrát na housle. Už ve třech letech býval zván na zámek, když se tu pořádaly hudební večery a slavnosti.
Bedřichův tatínek František Smetana, byl nájemcem zdejšího pivovaru a nějaký čas pracoval jako sládek i v pivovaru v Jindřichově Hradci, kde se malému Bedřichovi stal vážný úraz - při hrách chlapci naplnili střelným prachem láhev, kterou pak zahrabali a zapálili doutnák, po čemž se utekli schovat do lesa. Když se chvíli nic nedělo, šel se Bedříšek podívat, jak jejich pokus dopadl - v tom okamžiku došlo k výbuchu a střepy skla zasáhly jeho obličej. Kamarádi mu zranění omyli v rybníku Vajgar, kam tehdy stékala špína snad z celého města, což mu způsobilo chronický zánět lícních kostí, dík němuž mu zůstal zdeformovaný obličej (pravou tvář měl větší než levou), a proto nosil plnovous. Tato nemoc údajně způsobila i jeho pozdější ztrátu sluchu.
Jeho asi nejslavnější operou je Prodaná Nevěsta.
V roce 1876 se již neslyšící Smetana odstěhoval do myslivny v Jabkenicích, ke své dceři Žofii a zeti J. Schwartzovi.
Tam složil opery Hubička, Tajemství, Čertova stěna, kvartet Z mého života a jiné skladby, z nichž nejznámější je asi Má vlast. Bolesti, způsobené vleklým zánětem lícních kostí jako trvalý následek již zmíněného úrazu, tišil rtuťovou mastí. V roce 1884 byl Bedřich Smetana, již těžce nemocný, odvezen do Prahy, kde byl (protože rtuťová mast se tehdy používala k léčbě pohlavních chorob) omylem považován za syfilitika a ještě téhož roku v chudobinci zemřel.
Po pěkném, poutavém výkladu, z nějž si bohužel pamatuji jen toto málo, scházíme dolů do uliček, kde navštěvujeme ještě evangelický kostel Rozeslání dvanácti apoštolů, v jehož sousedství objevujeme budovu, podobnou spíše synagoze, ale jak se vzápětí ukáže, jde o Husův sbor. Ten je však zrovna zavřený. Naše další kroky vedou na náměstí, kde si ve stinné restauraci ve stylu první republiky, zvané "U slunce", dáváme dobrý oběd. Odpoledne završíme příjemnou procházkou stínem podloubí kolem náměstí, kde se naskýtá tolik pěkných pohledů, že nevíme, odkud pořídit lepší fotku.



Pomník Bedřicha Smetany na litomyšlském náměstí


Evangelický kostel Rozeslání dvanácti apoštolů

Náměstí, připomínající Telč či Svitavy. Jen těch aut kdyby tu bylo míň

Pohled z podloubí před květinářským krámkem

Poslední malebný pohled do centra města

Naše poslední zastavení, kulturní stánek "Smetanův dům" - dějiště hudebních festivalů "Smetanova Litomyšl"

Přecházíme po můstku přes Loučnou a mezi stromy na nás shlíží majestátní budova "Smetanova domu". Jde o místní kulturní centrum, jakýsi litomyšlský "Obecní dům", ovšem jen o něco menší než ten pražský. Tak tady se tedy konají známé hudební festivaly "Smetanova Litomyšl". Potom už procházíme jen malým parkem a po lávce přejdeme svitavskou silnici, burácející hustým provozem autobusů a kamionů. Za ní už se skrývá malebná, žlutě natřená budova nádraží, v jehož stínu nás vítá poklid příjemné, stinné zahrádky nádražní hospůdky s oroseným pardubickým "Porterem".


Budova je dnes obydlena, nefunguje ani čekárna, krom oné hospůdky si není ani kam sednout. Zrušen je i prodej lístků. Ten obstarává strojvedoucí právě se objevivší červené osmsetdesítky. Nastoupilo nás asi pět. Cuknutí a jedeme.
Přes Litomyšl měla původně vést trať Severní státní dráhy z Olomouce do prahy, ale ta byla nakonec dík lepším terénním poměrům (čímž se stavba zlevnila) vedena údolím Tiché Orlice z České Třebové přes Ústí a Brandýs nad Orlicí do Chocně. Do Vysokého Mýta zajížděly dostavníky z nádraží v Zámrsku (úsek Choceň - Pardubice). Nakonec byla zásluhou akcionářů cukrovaru v Cerekvicích nad Loučnou postavena lokálka z Chocně do Litomyšle, otevřená 23.10.1882. Uvažovalo se i o jejím prodloužení do Poličky, ale po vyměření trasy a pochůzce se, jako v mnoha jiných případech, nepostavilo nic.

Tudy měla vést Olomoucko-pražská dráha, později i spojka do Poličky

Z cerekvického cukrovaru je dnes mísírna krmiv, jejíž původní poslání už připomíná jen vysoká budova, skrývající se za různými plechovými přístavbami. Na zastávce Vysoké Mýto město nás přibírá do vleku čekající regionova řady 814.
Na trati jezdily parní lokomotivy řad 354.0, 354.1 a 423.0, motorové vozy - "hurvínci" Tatra řady M 131.1, z motorových "karkulky" TSM řady T 444.1 a jako poslední u nás tu dojezdili "hektoři" ČKD řady 720 (T 435.0), přejmenované zde na "cepáky". Poslední dojezdily na vozbě manipulačních vlaků v roce 1997, po vystřídání řadou 704 ČKD zvanou "malé Lego". Ač na trati leží tři významné vlečky - kromě cerekvické mísírny je to např. vysokomýtská firma Karosa, známá dlouholetou tradicí výroby autobusů a choceňský Orličan, proslulý výrobou sportovních letadel a chladicích návěsů, nákladní doprava již není provozována.


Z "cepáků" v choceňském depu, patřícím pod provozní jednotku Česká Třebová, zůstal jako zcela poslední, stroj řady 720.016, jemuž jako jedinému zůstal nejen původní tmavěmodro - slonovinový nátěr od výrobce, i označení T 435.016, ale dodnes je zachováván jako historické vozidlo k vedení zvláštních vlaků.

Poslední choceňský "cepák" T 435.016 ještě v běžném provozu, při obsluze vlečky choceňské Osevy 4. srpna 1992

...a již jako exponát, na výstavě lokomotiv v Chrudimi v září 2001

Za Vysokým Mýtem přejíždíme královéhradeckou silnici a na mostě se loučíme s říčkou Loučnou, potom už sjíždíme pod korunami borovic kolem budov choceňského Orličanu a nové trafostanice velkým, pravotočivým obloukem k Chocni, kde pod zdí bývalého závodu ČKD stoupáme souběžně s pardubickým koridorem ke stanici. A je půl šesté vpodvečer a odkudsi od Brandýsa nad Orlicí vhučel do stanice rychlík 708 "Galán" (Luhačovice - Praha hl.n.). A jak kola přes výhybky duní, tak i sluníčko k západu se kloní, když sjíždíme stočtyřicítkou k Pardubicím a spějeme k domovu.
A tím bohužel skončilo i moje letošní "vlakovandrování".

Žst. Choceň. Škodovácký "banán" veze rychlík "Galán". A tady končí i náš výlet

Ve vlaku dobře, ale doma u modelového kolejiště nejlíp
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama