Přes Beskydy od ostravskych mlynařu do údolí Bečvy - I.část.

13. srpna 2014 v 18:11 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Absence čárek a kroužku v nadpisu není pravopisnou chybou, ale nadpis je úmyslně napsán "po ostravsku". Již mnohokrát jsem totiž na dřívějších cestách na střední Slovensko projížděl velkým železničním uzlem - severomoravskou metropolí Ostravou. Městem, o němž jsem se často dočítal a doslýchal ledacos ve sdělovacích prostředcích a které se mi konečně poštěstilo, byť jen na chvíli, navštívit. Velkoměsto proslulé těžkým průmyslem a hlavně těžbou černého uhlí. Ostrava, prezentovaná většinou jako město zamořené prachem a exhalacemi z dolů a hutí, ale skutečnost je zcela jiná - na mě zapůsobila spíše jako pěkné velkoměsto se spoustou lákadel a zajímavostí či technických památek, ale nepředbíhejme. Je středa 31.7., pět hodin ráno a je načase pospíšit si do Jiřiny k rannímu osobáku Benešov - Kolín, pravidelný odjezd 5.26, kterým jezdím do Lysé do práce. Dnes však Kovoně jen zamávám a vezu se až do Kolína, kde v 7.00 přesedám na expres 143 "Odra" z Prahy směr Žilina. Ač z prahy jede dost lidí, míst je ve všední den i tak všude ještě dost. O cestě po koridoru již netřeba (abych se neopakoval) se rozepisovat.
Dnešní "vlakovandr" směřuje na trať Ostrava - Valašské Meziříčí, vinoucí se mezi malebnými kopci a lesy Moravskoslezských Beskyd, proslavená 20.12.1958 (až do Kojetína) jízdou nejdelšího a nejtěžšího nákladního vlaku v historii našich železnic. Přerovské depo tehdy vezlo se dvěma parními lokomotivami Škoda, vlakovou 556.0338 a postrkovou 556.020 vlak o 121 čtyřnápravových vozech (484 náprav) a délce 1800 metrů a hmotnosti 8272 tun.
Ostrava je velkým železničním uzlem o sedmi nádražích - Ostrava Svinov (býv. Poruba), Ostrava hl.n., Ostrava Hrušov, Ostrava střed, Ostrava Vítkovice, Ostrava Kunčice, a Ostrava Bartovice. V Polance nad Odrou odbočuje z trati bývalé Severní dráhy císaře Ferdinanda (dále KFNB) trať přes Vítkovice, Kunčice a Bartovice d Havířova a Českého Těšína, na trati bývalé KFNB se nachází nádraží Ostrava Svinov, kam je napojena trať od Opavy. Pak opět následují jen zelená pole, lužní lesy, olše a stromořadí podle řeky Odry, jako bychom ještě nebyli v severomoravské metropoli, ale spíš někde u nás v Polabí.


Nedávno zmodernizované nádraží Ostrava Svinov (dříve Ostrava Poruba) je dnes nejmodernější stanicí u nás. V původním stavu už zůstaly jen obvodové zdi nádražní budovy, pamatující časy bývalé KFNB. Ale pozadu nezůstávají ani moderní nádraží Ostrava hl.n., Ostrava Kunčice či Ostrava Vítkovice, vystavěná ještě za nedávných časů, v dobách ČSD a"soudruhů".
Po desáté hodině už brzdíme v moderní, klínové stanici Ostrava hlavní nádraží. "Ferdinandka" pokračuje dále na sever do Bohumína, Dětmarovic a k hraničnímu přechdu Petrovice u Karviné - Zebrzydowice. V Dětmarovicích odbočuje trať bývalé Košicko-bohumínské dráhy, pokračující přes Karvinou a podél polské hranice také do Č. Těšína. Ostrava je mj. protkána i velkým množstvím nákladových spojek a důlních či hutních vleček.
V sousedství ostravského hlavního nádraží se nachází i depo, zajišťující veškerou osobní dopravu. Nákladní zajišťuje depo v Bohumíně. Dálkovou osobní dopravu obstarávají stejnosměrné lokomotivy Škoda řady 162, příměstskou stejnosměrné jednotky řady 460, předisponované sem z Ústí nad Labem, odkud jezdily do Mostu, Prahy a Lysé nad Labem, a nové stejnosměrné "CityElefanty" ostravské firmy Škoda a.s. Neelektrifikované tratě patří novým motorovým vozům MSV řady 842 a 843 a osvědčeným "brejlovcům" ČKD řady 754. Posledními parními lokomotivami byly stroje 423.041 (Adast Adamov 1924), přestěhovaná nedávno do depa Frýdek-Místek a 313.432 (První českomoravská továrna na stroje Libeň 1918), přestěhovaná do muzea Českých drah v Lužné u Rakovníka. Obě jsou zatím provozuschopné a budou i nadále sloužit k vozbě nostalgických vlaků popř. i k natáčení filmů.

Parní lokomotiva řady 313.432 ( Česká Třebová, srpen 1995)

Ostravská nádraží se (mimo Svinova) od jiných odlišují jednou specialitou - krytými, eskalátory doplněnými, lávkami k nástupištím místo obvyklých podchodů pod kolejišti. Na hlavním nádraží byly mj. natočeny i některé scény ze známé komedie o partě havířů, kteří odmítali pít mléko, závodní lékařce a zdravotní osvětě - "Parta hic". Nádraží se mi vyfotit zvenčí nepoštěstilo, protože přednádražní prostor se dosud upravuje a kromě tramvajové smyčky tu jsou k vidění jen oplocené chodníky a staveniště, zato interiér připomíná spíš halu nějakého mezinárodního letiště.

Pohled do haly ostravského hlavního nádraží při příchodu od nástupišť

Stánky a kiosky, květinová výzdoba a spousta světla, žádní bezdomovci. V nejzazším koutě spodní haly, skrytou pod schody, objevuji železniční modelářskou prodejnu. Prodavačka si čte - zákazníci se, ač vitríny přetékají lákavými miniaturami známých "pár", "dieslů" i "elektrik", příliš nehrnou. Není divu - po pár minutách vyklízím pole i já, zděšen cenami. Holt i ty vláčky, které v 80. letech minulého století z obchodů zcela zmizely, jsou dnes opravdu spíš luxusem pro boháče. Ale teď už hajdy na tramvaj a do města. Tramvaje jsou modro-bílé jako v Jugoslávii, do centra je to však sotva dvě zastávky. Široké ulice, místy protkané parky či stromořadími připomínají spíše Hradec Králové. Na první větší křižovatce se objevují ukazatele k prvním lákadlům: Hasičské muzeum, ostravský hrad, zoo, vyhlídková věž... Dokonce i dva doly, protože těžba uhlí již dávno skončila, jsou upravené na hornická muzea. Zpřístupněna je i bývalá huť Karolina. Lákadel je tedy v Ostravě víc než dost, bohužel i víc než mého času. Dnes jsem se tu zastavil na exkurzi za poněkud netradiční zajímavostí, kterou je - nové mlynářské muzeum! Kromě těžby uhlí a tavby železa tu totiž dříve vzkvétalo, což dnes už málokdo ví, také mlynářství, tak by bylo škoda přestupní pauzu mezi vlaky nevyužít!
Nedávno jsem v knížce "Toulavá kamera" totiž objevil článek o nově vybudované expozici "GALERIE MLEJN", ale ať hledám jak hledám, nedaří se mi nikde doptat. Servírky v hospodách, trafikanti, chodci i řidiči tramvají, nikdo nic neví.
Místo mlýna ční k nebi přímo uprostřed centra, obklopena moderní zástavbou, parčíkem a hlavní silnicí, technická památka v podobě těžní věže bývalého dolu Jindřich. Jak se asi vytěžené uhlí odváželo? Podle vzhledu ulice sem dřív asi těžko (?) vedla nějaká železnice. Moje marné hledání mě nakonec zavedlo až daleko do centra města. Na dohled už je i impozantní radniční věž, známá z televize. Tady někde blízko už bude i známá Stodolní třída, proslavená spoustou
barů,diskoték, vináren a heren, ale také pořádáním koncertů a divadelních vystoupení.

Technická pamětihodnost přímo uprostřed rušné hlavní ulice v centru města - důl Jindřich

Ale můj čas uplývá, nezbývá než se vydat zpět k nádraží. Ještě si zkusím poslední možnost, zeptat se mladé prodavačky v jednom papírnictví - až ta mě teprve posílá kousek zpět, pár set metrů za velkou křižovatkou, asi jako od našeho domku k nedaleké škole, se objevuje plot, kde projdu brankou a ocitám se na prostorném dvoře se zaparkovanými auty a po mé levé ruce se teprve objevuje obrovská budova, kterou nebylo z ulice vidět. Jsem u cíle. V přízemí útulná restaurace, v prvním patře bazar s hudebními nástroji, ale hned dole u schodů se nachází první stroj - loupačka na zrní a druhé patro ukrývá konečně můj cíl - mlynářské muzeum.


Hned za dveřmi ně vítá zakladatel muzea, sběratel a mj. i umělec (malíř), pan Eduard Riedl, jemuž se kromě unikátní sbírky všeho, co sloužilo k mletí i zpracování potravin, podařilo zdokumentovat i historii ostravského mlynářství, jehož počátky sahají až do doby založení města ve 13. století. Nejstarší písemná zmínka o ostravských mlýnech pochází z roku 1396. V provozu bylo celkem osm mlýnů. Náš mlýn byl vybudován jako poslední, a to roku 1886 firmou Samuely + Comp.
Přestože kolem Nádražní ulice tehdy protékaly dva náhony, byl mlýn již opatřen pohonem parním. Parní stroj poskytoval několikanásobně větší výkon než vodní kolo. Ve dvoře byli ustájeni koně, kteří vozili z nádraží povozy s uhlím, v patře se nacházely válcové mlecí stolice, rovinné vysevače, loupačky a krupníky.
Za první světové války se majitelům příliš nedařilo a roku 1917 objekt koupila rakouská firma, která zde zřídila likérku, která fungovala až do 40. let 20. století. Poválečná léta podnikání nepřála a objekt sloužil jako sklady podniku Technomat a v 90. letech jej restituenti prodali současným majitelům. Z doby původního provozu se již nic zachránit nepodařilo, a proto tu pana Riedla napadlo vybudovat muzejní expozici mlýnků, šrotovníků a všeho, co sloužilo k mletí potravin a jiných produktů. Sbírka činí cca 350 exponátů, z toho 50 šrotovníků a pískovcových žernovů různých velikostí, 40 obilních mlýnků, 13 ks válcových šrotovníků, 80 mlýnků na mák a 75 Porkertových kuchyňských strojků. Dále zde najdu "krámské" mlýnky na kávu či "food choppery"na kukuřici a maso.

Celkový pohled na sbírku mlýnků

Jeden z nejcennějších exponátů - talířový šrotovník Enterprise z roku 1876


Klasické mlýnské složení - buben (tzv. lub) s mlecími kameny a násypným košem

Jedním z nejcennějších exponátů je talířový šrotovník Enterprise z roku 1876, který kromě drcení zrní ke krmení dobytka či drůbeže sloužil i na mletí lastur k doplnění krmiva vápníkem. V další místnosti lze zatočit klikou ručního žernovu, ale také dřevěného čistícího mlýnku na profukování obilí (čištění od plev a slupek), jaký stál na dvoře v každém větším hospodářství. Zdejší kolekce mlýnků a šrotovníků byla letos v lednu oceněna v rámci Klubu sběratelů kuriozit titulem "Pozoruhodná sbírka". V poslední, největší místnosti, se nachází dokumentace (fotografie, historie, současnost, jiné využití objektů ap. veškerých dochovaných větrných mlýnů u nás včetně jejich zbytků, popř. objektů z nich přestavěných. Několik "větřáků" je v současné době renovováno jako technické památky. Jeden se dokonce kdysi nacházel i v Praze, na Petřinách. Dnes už je z něj luxusní vila a dávno zapomenutý dřívější objekt připomíná už jen její rohová věž.

Jen hračka už je připomínkou dávného parního pohonu mlýna

Ke každému správnému (vodnímu) mlýnu patřila legendární bytost - vodník

Expozice se mi moc líbila. A vida, je teprve poledne, to mi tedy hledání moc času nezabralo! Je tedy ještě dost času i na oběd a zrovna dole je lákavě vyhlížející restaurace. Tady jistě draho nebude. Proti očekávání mě zklamala nevalná bramboračka, zato vše vynahradil kapitální karbanátek s bramborem a "zlatý hřeb" v podobě vychlazeného Ostravaru.
Z majestátního kostela na nedalekém Čechově náměstí se rozléhá hlahol zvonů, když si to šinu zpátky k nádraží.
Ale osobní vlak č. 3134 ve 12.47, kterým jsem chtěl pokračovat dál, jede, jak jsem později zjistil, jen do Frenštátu pod Radhoštěm. Správný vlak směr Valašské Meziříčí jede o půlhodinu později. Nevadí, co tady? zastavím se na kávu ve Frýdku--Místku a udělám třeba i nějaké fotky. Na vlak už najíždí "brejlovec" ČKD řady 754.063.

Čechovo náměstí. Z majestátního kostela se rozléhá hlahol zvonů

"Brejlovec" ČKD řady 754.063 najíždí na Os 3134 do Frenštátu

Rafiky nádražních hodin poskočily, konečně je 12.47 - vyjíždíme. Vypleteme se ze změti výhybek jižního zhlaví, podjedeme nějakou silnici, zleva mineme rozlehlou tramvajovou vozovnu, protáhneme se mezi čtvrtěmi staré zástavby a po pár minutách stavíme v nové, nedávno otevřené zastávce Ostrava Stodolní. Na to, že se nachází v centru, to tu na přílišnou frekvenci nevypadá, postávají tu jen dva cestující. Po levé straně se poté objeví sešlé budovy bývalých městských jatek, které zatím marně volají po novém využití. Bylo by škoda nechat původní průmyslovou architekturu zchátrat a zbourat. Po nich následuje obří, bílá budova nového obchodního domu a je tu asi poslední původní nádraží - Ostrava střed. Tři koleje a pěkně opravená, jednopatrová budova, působící přívětivým dojmem spíše venkovského nádraží. Kolem stromy a křoví, na peróně lidé u stolů pod slunečníky přívětivé (spíše výletní, než nádražní) hospůdky, příjemná atmosféra. Za kolejištěm se rozkládají haly nějakého průmyslu.
Úsek Ostrava střed - Frýdlant nad Ostravicí byl otevřen 1.1.1874. Tady už končí městská zástavba a noříme se do lužních lesů a skupin olší podle říčky Ostravice. Po pravé straně na moment ze zeleně vykouknou hnědé konstrukce vysokých pecí, předehřívačů a jiných zařízení bývalé huti Karolina, která byla po ukončení provozu upravena na muzejní expozici výroby železa - také sem musím někdy zavítat. Bývalý plynojem byl přestavěn na sál k pořádání koncertů, přednášek a divadelnich vystoupení. Zleva shlížejí na trať dvě těžní věže. Zastávka Kunčičky, za ní přejíždíme můstek přes Ostravici a po pár minutách už vjíždíme do rozlehlé stanice Ostrava Kunčice, kde křížíme hlavní trať Ostrava Vítkovice - Ceský Těšín, kterou znám ze svých dřívějších častých cest na Slovensko. Tři nástupiště, propojená pro Ostravu charakteristickými lávkami s moderní budovou, rozlehlý ranžír a několik vleček. Poté už vyjíždíme ven z města, mezi zahrady, předměstské vilky, pole a louky. Po levé straně se ještě zvedá zarůstající halda hlušiny z nějakého bývalého dolu a pak už se opodál zvedají po obou stranách jen zalesněné kopce Moravskoslezských Beskyd. Následuje Vratimov, kde se nachází velká papírna, po něm následuje Paskov, známý obdobným průmyslem - velkou celulózkou BIOCEL, ale také posledním činným uhelným dolem. Tady se ale koná také výluka a přestupujeme do autobusů.

Ještě něco z dnes již zanikající tváře Ostravy

Žlutá, přívětivá budova pod kopcem, na kraji lesa, vedle stojí pár autobusů. Hezké místo. Je vedro, vozy jsou rozpálené, ale naštěstí dobře funguje klimatizace. Přejedeme můstek přes zhlaví a vjíždíme do ulic. Městečko rozložené "jako modelové kolejiště na stole", v rovinatém údolí Ostravice, je postavené snad jen z rodinných domků a vilek se zahrádkami a obchůdky. Po chvíli vyjíždíme na hlavní silnici. Po levé straně míjíme zahrady, po pravé se rozkládá rozlehlý areál celulózky BIOCEL, kolem níž, i po stranách náspu vlečky, se zelenají louky a žlutě svítí pole řepky. Opodál nás doprovází hřeben lesnatých kopců. Po necelé půlhodince vjíždíme mezi tovární haly, přejíždíme nějakou vlečku a jsme na nádraží v Lískovci u Frýdku-Místku. Opět do vlaku a po pěti minutách opět výstup, tentokrát už je tu Frýdek-Místek, kam je napojena také lokálka od Českého Těšína. Pěkně opravená cihlová budova a ostrovní nástupiště, na druhé straně ostravského zhlaví se nachází rotunda depa. Na zašlou slávu parního provozu upomíná trochu nezvyklý pomník - uříznutá příď "kremáka" Škoda řady 534.0316, která v červnu 1989 zdobila i brněnskou výstavu ke stopadesátinám první parostrojní železnice u nás a také prvního zprovozněného úseku tehdejší "ferdinandky", Vídeň - Břeclav - Brno.

Netradiční pomník ve frýdeckomísteckém depu

Původně jsem se tu chtěl stavit na kávu, ve městě je také jistě něco k obdivování (např. zámek), ale času je přece jen příliš málo, tak pořídím jen pár fotek. A protože slunce přikládá pod kotel co to dá, z kávy je nakonec vychlazený Radegast. Ale už do stanice vjíždí modré "kvatro" MSV řady 842.010 se dvěma vlečňáky. Dva motory LIAZ pod podlahou předou jako spokojená kočka a já počínám ukrajovat další kilometry své dnešní velké "vlakopoutě" severem Moravy.


"Kvatro" 842.010 v čele Os 3104 přijíždí do Frýdku-Místku

Do Valašského Meziříčí zbývá padesát kilometrů.Teď už mě čeká jen příjemná, průmyslu prostá, malebná krajina zelenajících se kopců se smrkovými lesy, údolí s březovými hájky a loukami s válci sena či pasoucími se ovcemi nebo kravami. Tudy se dobře pojede. Ještě v polovině devadesátých let 20. století, kdy nové motorové vozy, "kvatra" řady 842 najížděly své první kilometry, tu "brejlovci" řady 754 jako na asi poslední trati u nás, vozily osobní vlaky tvořené "zelenými patry" - německými patrovými čtyřdílnými jednotkami řady Bpjo. Předoslední větší stanicí je Frýdlant nad Ostravicí, odkud vybíhala odbočka do Bílé, otevřená 6.8.1908 a zrušená v 60. letech 20. století v souvislosti s výstavbou přehrady Šance.
Frýdlantské nádraží je dnes velkým staveništěm - kolejiště je vytrháno, rozhrnován štěrk pro nové, ve stavbě jsou dvě ostrovní nástupiště a podchod. K čemu budou na lokálce, kde jezdí jen osobní vlaky, ostrovní peróny? Ale i frekvence osobáků tu je docela velká. Další místa na trati mají už spíše venkovský či rekreační charakter. Přibylo oblouků a mírných stoupání. Zleva shlížejí na trať majestátní vrcholy Radhoště a blízké Kněhyně, s níž se v teplém vzduchu pozvolna, pomalu, jako kdyby v něm zůstávali viset, snášejí na svých padácích paraglidisté.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama