Za Švamberky a Lövensteiny do Boru - 2.díl

20. července 2014 v 17:57 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí

Malé, čisté nádraží, opodál čistě umetené autobusové nádraží, u něj nově vyhlížející hospůdka při frekventované hlavní silnici, lemované převážně rodinnými domky a staršími vilkami a zahrádkami. Po silnici se valí traktory s vysoko naloženými fůrami obilí či slámy. Tady už je vidět, že žně jsou v plném proudu. Do centra a tedy i na zámek je to asi kilometr, něco jako u nás od našeho domku k nádraží. Po čtvrthodince už mě vítá barokní poutní kostel sv. Mikuláše z 18. století a za ním ukryté úpravné, přívětivé, trojúhelníkové náměstí s barokní radnicí z konce 17. století.

Pod schodištěm kostela otvírá svou přívětivou náruč úpravné náměstí


Všude čisto, v betonových mísách pestré květiny a kolem ospalý klid. Ovšem není divu - je poledne, všichni sedí u oběda nebo odpočívají někde ve stínu. Nejlepším nápadem bude se také poohlédnout po něčem k jídlu. Nějaké jídlo sice mám, ale přece jen není nad teplý oběd. Možností je dostatek - kromě zmíněné hospůdky u autobusového nádraží se i na náměstí nachází další hostinec, dokonce s prodejem zmrzliny v průjezdu, vedle zve k posezení zas zahrádka hotelu.
Nakonec objevuji v sousedství kostela jakési bistro, něco jako u nás v ulici ("Na Růžku"). V okně nápis "NA PRODEJ"(?), ale u vchodu zve dál nabídková tabule. Uvnitř prostorný, světlý lokál, jen hosté asi tři, za pultem pořez - kuchař a za kasou starší pán, nejspíš táta se synem. Polévka je "kulajda", k ní je na výběr vídeňský guláš s knedlíkem, fazole na kyselo, nebo smažený sýr s brambory a "tatarkou". Dám si tedy polévku, smažený sýr a nealko pivo - Birell. Po dobrém a levném obědě si dám ještě na náměstí v průjezdu zmrzlinu a hurá na prohlídku městečka. Slunce pere co to dá, tak se jdu nejprve ochladit do kostela sv. Mikuláše.

Průčelí kostela sv. Mikuláše


V kostele lze obdivovat nástěnné malby z 2. poloviny 18. století a na oltáři od sochaře Johanna Christopha Artschlaga je umístěn obraz sv. Mikuláše, který namaloval r. 1783 Josef Kramolín. Ke kostelu přibyla roku 1536 novogotická věž, na kterou je dle cedulky na nástěnce možný výstup, ale ve dveřích na schodiště je mříž a v pokladně nikdo, ať mačkám tlačítko zvonku jak chci. Nu, nevadí - opodál vystrkuje svou věž zámek. Stačí projít úzkou uličkou a ocitám se u frekventované hlavní silnice ze Stříbra k hraničnímu přechodu Rozvadov. Také jsem po ní párkrát jel, ale jak se zdá, ani nová dálnice z Plzně jí na hustotě provozu moc neubrala. Za silnicí se zelená staré stromoví zámeckého parku. Je tu příjemný stín, pohodlné lavičky a rybník. Budova pseudogotického zámku však otvírá do parku zatím jen zaprášená a místy vytlučená okna a z jednoho visí ven i potrubí na vysypávání sutě. Slyšet je kladivo a příklepovou vrtačku. Dosud tu totiž probíhá veliká rekonstrukce.
Původně tu stával vodní hrad pánů ze Švamberka, založený asi kolem poloviny 13. století potomky Ratmíra ze Skviřína. Páni z Boru a pozdější Švamberkové vlastnili město až do r. 1650.
Ve 2. polovině 14. a v 15. století byl hrad několikrát přestavován a koncem 15. století, kdy již přestával plnit svou převážně obrannou funkci, se Švamberkové pustili do rozsáhlé pozdněgotické přestavby na komfortní, pohodlné sídlo. Ze starého hradu se dodnes dochovala třicetimetrová věž a studna.
Od Švamberků zámek odkoupil Zikmund Bedřich von Götzen, který jej r. 1720 prodal Dominiku Markvartovi Löwenstein -Wertheimovi a Löwensteinové vlastnili panství až do jeho konfiskace státem v roce 1945.


Zadní trakt zámku s původně hradní věží

Opravené vstupní průčelí zámku. Na hodinové věži a v budově vpravo se dosud pracuje

Po 2. světové válce zde byla zřízena kasárna, později internát zemědělského učiliště, závodní jídelna a kulturní středisko s knihovnou. Po roce 1989 přešel již opuštěný objekt do vlastnictví města, ale rok poté se stal předmětem podvodné úvěrové transakce, přestal být udržován a jen pustl a chátral. V r. 1997 byl naštěstí vrácen městu, které zahájilo rekonstrukci s návrhem část zámku zpřístupnit a část upravit pro kulturní a společenské účely města.
Roku 2003 byla zpřístupněna věž a od roku 2010 probíhá rekonstrukce západního křídla a salonků. Ale teď už se sešlo pár lidí a dětí, dokonce i pes, a pohledná blondýnka nás zve do Švamberského sálu s vzácnou sklípkovou stropní klenbou, v němž lze obdivovat ukázky starých zbraní a cínového nádobí.





Jako zázrakem se do dnešních dnů dochoval oltář v kapli sv. Vavřince

Focení je, na rozdíl od jiných zámků, všude dovoleno. Ve vsupní hale, kde kdysi bývalo nádvoří hradu, se nalézá dochovaná hradní studna, vedle ní figurální náhrobek šlechtičny (patrně dcery+1533 ) z rodu Švamberků. Naše další kroky vedou do zámecké kaple sv. Vavřince, kde kromě sklípkové klenby obdivujeme jako zázrakem dochovaný barokní oltář. Dnes kaple slouží k pořádání koncertů a svatebních obřadů. Na zdi v zadní části kaple se v omítce nacházejí dva otisky rukou - jeden ze šlechticů se zamiloval do dcery zedníka, ale protože jim dík rozdílnému společenskému postavení nebylo nakonec dopřáno uzavřít aňatek, otiskli alespoň, na památku své lásky, do mokré omítky dlaně. Nikomu dalšímu se však dle legendy nedoporučuje do otisků vkládat ruce, poněvadž koluje pověst, že ten, kdo tak učiní, již nikdy nebude mít štěstí v lásce.

Unikátní, sklípková gotická klenba

Pak už naše kroky vedou do zámeckých komnat. Všude se lesknou zcela nová dřevěná schodiště, podlahy i zábradlí. Salonků bylo zatím zrenovováno šest. Někde ještě schází dokončit obnovu původní výmalby. Původní nábytek se již nedochoval a proto musí být postupně nahrazován jiným, také hezkým.

Pohled do jícnu bývalé hradní studny


Pracovna


...a průvodkyně v nově zpřístupněné ložnici princezny Emmy Löwenstein-Wertheimové


Zrestaurovaná zámecká obrazárna

Poslední zatím obnovenou komnatou je obrazárna s portréty zdejších šlechticů a jejich potomků. Potom už stoupáme po stopsedmnácti schodech na věž, kde dva zedníci ještě osekávají část omítky zevnitř ochozu, ale to nijak nebrání v pokochání se pěkným výhledem na městečko a okolí, oč jsem přišel s věže svatomikulášského kostela.

Centrum města se svatomikulášským kostelem

Městečko jako z barevného kalendáře, kolem široko daleko jen pole a lesy. Na západě vyčnívá na lesnatém kopci zřícenina hradu Přimda, uváděného již roku 1126. Hrad sloužil ke střežení hranice a staré zemské stezky a vybíralo se tu i clo. Kousek pod Přimdou se již nachází hraniční přechod do Německa - Rozvadov.

Široko daleko jen lesy a louky, v popředí zámecký park


V dálce vyčnívá z lesů na kopci hradní zřícenina Přimda

Posledním zastavením je právě opravovaný hlavní sál, kde se v minulosti konaly plesy, taneční zábavy a hrálo se divadlo. Tady však zatím najdeme jen otlučenou omítku a plno suti a prachu jako na každé stavbě. Oprava potrvá minimálně pět let. A protože dole ve městě není žádné kulturní zařízení, bude sál opět sloužit kulturním účelům. A pak opět dlouhá ulice a konečně stinný peron. Všude ospalý klid, jen vedle na lavičce si něco šuškají dvě mladé dívky. Teplo a příjemná únava téměř uspává. Mám půl hodiny času, tak jdu nahlédnout aspoň do pootevřených vrat zarostlé, již zmíněné výtopny poblíž severního (tachovského) zhlaví. Uvnitř jen změť prachu, navátého suchého listí a trocha sutě. Strop je snížen, zmizel i dýmník ve střeše. Copak tu asi kdy pobývalo za mašinky? V sousedství se nachází krátká vlečka k malé základně traťové údržby - pár nízkých budov, drezína a nářaďový přívěsný vozík. Potom už od Domažlic vjíždí do stanice regionova směr Planá, vedle postává "orchestrion" směr Svojšín, tak pořizuji nějaké snímky a zas je tu klídek jako po vymření.


Letní idylka s motoráčky 914.040,814.040 směr Planá u Mar.Lázní a 810.418 směr Svojšín

Po půlhodině konečně přijíždí i můj vlak, tvořený motoráčkem řady810.406 a šineme si to soustavou dalších oblouků k jihu. Kopce, listnaté i smíšené lesy, téměř žádné silnice, stáda krav, strniště s válci slisované slámy. Malé, jakoby zapomenuté zastávky a přívětivá venkovská nádražíčka. Jen toho slunce je až moc. Je jasno, ale v dálce, někde nad Bavorskem je vidět slabý, ale přece jen o poznání tmavší pruh oblohy - neklamné znamení deště. Mám sice léto a teplé počasí rád, ale přece jen všeho dosyta, sucho a sálavé vedro trvá už dlouho - sprchne konečně někdy i tady?
Ač se ze mě jen leje, kochám se kouzelnou krajinou a mám i radost z povedeného výletu, ale zmocňuje se mne chvílemi jakýsi pocit stesku a moje myšlenky zalétají co chvíli k matce. Další pauzu v Poběžovicích věnuji tiché modlitbě. Zítra se po návratu otce pojedeme za matkou podívat.
Poběžovice - odbočka směr Staňkov. Na venkovské nádraží až nezvykle velká, ale zato čistá a udržovaná budova, na peróně květiny, původní lavičky s litinovými postranicemi, původní nápisy i odjezdové tabule. jen jakékoli pohostinské zařízení tu chybí. Mám žízeň jak trám a do hezké vsi je však bohužel trochu delší vzdálenost než vystačí můj čas. Škoda, v obci se nachází raně barokní zámek, který vznikl přestavbou původního hradu v letech 1682 - 1685 a pozdně gotický kostel Nanebevzetí panny Marie asi z doby kolem roku 1500.
O něco jižněji, směrem dál k Domažlicím, se na trati nacházejí další dvě zajímavá místa jako Klenčí pod Čerchovem s památníkem J.Š. Baara a Trhanov s Kozinovým statkem, ale na dokončení trasy už není čas, budu tedy pokračovat po z poloviny již projeté ( Staňkov - Horšovský Týn) trati do Staňkova, k hlavní trati Domažlice - Plzeň, kterou jsem si projel v létě r. 2008 na cestě "Chodskem od Šimáčkovy železnice k českomoravské transverzálce", kdy jsem navštívil soukromou expozici modelové železnice H0 i Chodský hrad v Domažlicích a potom pokračoval jedním z posledních motorových vozů řady M 262.0 (dnes 831) v pravidelném provozu, českomoravskou transverzálkou do Klatov.


Poběžovice - nádraží téměř jako ze starých pohlednic

Původní příjezdové a odjezdové tabule najdeme snad ještě ve všech zdejších stanicích


Křižování vlaků v Poběžovicích - vůz 810.406 pokračuje do Domažlic, 810.306 v pozadí jede do Plané u ML


"Brejlovec" ČKD řady 754.059 v čele Os 5783 Domažlice - Plzeň přijíždí do Staňkova


V Nýřanech zamáváme nové příměstské motorové jednotce "Regio-Shark" řady 844.006 zvané též "Žralok"


...a slunným podvečerem zvolna spějeme vstříc západočeské metropoli

Ve Staňkově se s vlídným krajem loučím. Restaurace je zavřena, ale naštěstí po pár minutách je tu poloprázdný osobák z Domažlic na Plzeň. Lidí v Holýšově, Stodě a Nýřanech přistoupilo jen pár, tak si užíváme pohodu v otevřených oknech a zvolna se blížíme k západočeské metropoli.
V Plzni to vypadá jako na velkém staveništi. Po zaprášeném betonu nově prodlouženého nástupiště, kolem lešení nového výstupu z rozestavěného eskalátoru s výstražnými páskami a cedulemi se proplétáme k budově. Na druhé straně už čeká pražský rychlík.
Konečně se vyplétáme ze změti výhybek a nabíráme rychlost ku Praze a k domovu. Moje myšlenky stále zalétají k rodičům. Pražské hlavní nádraží i přes pokročilou dobu po osmé večer ještě sálá jako pec. Naštěstí vedle už čeká královéhradecký rychlík. Protáhneme se příjemným chládkem tunelů "Nového spojení" pod Vítkovem a na vysočanském nádraží se setkáváme s veteránem - archaickou příměstskou elektrickou jednotkou řady 451.102, ale mě teď spíš zajímá otevřená nádražní hospůdka "Lokálka", kde si dávám vychlazenou kolu - to je rozkoš!

Sláva nazdar výletu, zase Praha, už jsme tu!


Praha Vysočany - setkání veterána řady 451.102 s hradeckým rychlíkem


Podvečerní atmosféra pražského vysočanského nádraží s "žabí tlamou" řady 451.102

Za necelou půlhodinu už je tu "CityElefant" směr Kolín a šineme si to k domovu.
Zítra, až se z jiné nemocnice vrátí otec, tak se těším,že navštívíme společně matku, ale zprávy z nemocnice ohledně jejího zdravotního stavu nejsou příliš povzbudivé.
Druhý den je středa 24.7. Dnes si dám pauzu, uklízím, zajdu i něco nakoupit. Do vcelku poklidného dopoledne se však ozval mobil. Zpráva od otce je jako blesk z čistého nebe - stalo se to, čeho jsme se obávali nejvíc. Matka zemřela!
Vše hezké se nám rázem sesypalo jako domek z karet. Je po dalších plánech. Ty se rázem jako vlaky rozjely do všech světových stran. Co bude dál?
Odpoledne se vrací otec. Přichází bratranec a synovci s manželkami, přijíždí sestra s mužem a přátelé našich, manželé Bílých - místo dalších cestovních akcí se dva dny poté v hotýlku v Mochově koná tiché pietní setkání se vzpomínkami a smutečním obědem. Matčina urna bude později uložena do kolumbaria v našem Husově sboru.
První "vlakovandr" se sice vyvedl, ale dovolená přes všechny snahy nezačala tedy zrovna nejlíp.
Teď je venku hezky, dovolená mi uplývá, ale s otcem tu chodíme jeden kolem druhého a nic nás netěší. Hospodaříme jak se dá. Ućíme se oba vařit, otec obstarává nákupy, já peru, starám se o zahrádku, sestra nám pomáhá s čím se dá a čtrnáctidenka leží ladem v mém pokoji na psacím stole.
Počátkem dalšího týdne na mě sestra s otcem začínají naléhat, abych si přece jen někam vyrazil, že nejhorší je již za námi. Dobrá, tedy vyrazím! a bude to...









 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hovercrafts | Web | 9. září 2016 v 11:41 | Reagovat

online pujcka ihned kaznějov :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama