Za pošumavskými lokálkami na bavorskou hranici.

15. června 2014 v 19:25 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Jako při každé cestě na jih Čech, i dnes si musím přivstat a po sedmé ráno vyjíždím rychlíkem Šumava" z Pražského hlavního nádraží směrem na České Budějovice. Tentokrát s i chci projet pokračování trasy z Českého Krumlova dál do Kájova a přes známá másta, jako je Nová Pec, Horní Planá až k německé hranici a mým cílem je návštěva Stožce a na zpáteční cestě projetí další jihočeské trati z Volar do Čičenic. Čeká mě čistá šumavská příroda, malé muzeum, prohlídka nejkratší železnice světa a možná i parní mašinka. Ovšem počasí zatím nijak povzbudivě nevypadá. Je zamračeno a všude se válejí vodní páry.
Za Českým Krumlovem přibývá oblouků a pomalých jízd. Budějovická "zamračená" 751.100 chvílemi sestupuje do údolí, hned zas burácí ve vysokých obrátkách do stoupání. Protože nesvítí slunce, nejdou rozeznat ani světové strany a občas se mi zdá, že vlak jezdí stále dokola, jako na nějakém obřím modelovém kolejišti či zkušebním okruhu u Cerhenic

"Bardotka" řady 749.247-3 v Nové Peci

Ochladilo se a začíná drobně pršet. Mezi Horní planou a Černou v Pošumaví jedeme chvíli po hrázi lipenské přehradní nádrže.
Během stavby přehrady musela být trať přeložena a nádraží v Černé v Pošumaví zbouráno a znovu postaveno na jiném místě. Horní Planá, Pernek, Nová Pec. Tady už jedeme podle Horní Vltavy. Možná se mi podařilo zahlédnout místo, kde řeka vtéká do počátku vzdutí lipenské nádrže. Přibývá lesů a kopců. Překvapuje mě, kolik i přes nepřízeň počasí přistupuje a vystupuje turistů a cyklistů. Zavazadlový vůz se službou "Úschova kol během přepravy" začíná "praskat ve švech".
Jakýsi starší, příjemný pán s batohem, v kalhotách pod kolena a pohorkách se ptá na nejbližší místo výstupu ke Švarcenberskému kanálu,který vede blízko trati, ale v tom mu poradit nemůžu, protože zdejší místa moc neznám. Stanice jsou nově opravené, všude svítí nové fasády. Tady se jistě nevyskytují sprejeři a čmáralové jako u nás. Nikdy bych nevěřil, jaká je z Č. Budějovic do Černého Kříže dálka. 88 kilometrů se dík náročné trati s oblouky a pomalými jízdami zdá být mnohem víc. Protahujeme se hlubokými smrkovými lesy kolem Teplé Vltavy, občas se objeví zamokřené louky, přerušené jen tu a tam skupinkami bříz - známé šumavské slatě. A je tu Černý Kříž - malá, ale důležitá stanice, ukrytá v lesích.
Malebná budova je obehnána lešením. Tady "zamračená" objede soupravu a úvratí odveze rychlík krátkou tratí na konečnou - do nedalekých Volar. Já přestupuji do vedle stojícího motoráčku do Stožce. Pohled na stožeckou zastávku mi však zakryl odstavený spací vůz a vůz s uhlím, takže jsem přejel. Myslel jsem,že konečná a všechny zajímavosti jsou ve Stožci a zatím jsem dojel až na zastávku Nové Údolí, o níž jsem dosud nevěděl. "Stožec už byl!" směje se pan průvodčí a nechá mě jet zpět zadarmo. Na vedlejší koleji zahlédnu soupravu starých "dřeváků" řady Bi s parní mašinkou - budějovickým "kafemlejnkem"ČKD řady 310.093.Na konci vlaku pobrumlává červený "hurvínek" Tatra řady M 131.105 Jedná se o historický vlak, známý z videokazety "Muzea na kolejích", který je vypravován o prázdninových sobotách a nedělích do Nové Pece a Volar.
Lístky jsou však drahé a vlak "praská ve švech". O idylickém cestování Šumavou, jaké je prezentováno v "Muzeích na kolejích", nemůže být ani řeči. Vyšlo však konečně slunce, počkám si tedy raději ve Stožci u přejezdu a udělám si pěkný snímek rozjezdu parní mašinky. Potom se po pěkné silničce,vyhrazené pouze cyklistům a pěším, vydávám na cestu zpět do Nového Údolí, podívat se,kam jsem to vlastně dojel.

"Cu-kr-ka-fe-už-to-šla-pe"aneb odjezd ze Stožce.

Na postrku vydatně pomáhá tatrovácký "hurvínek" M 131.105

Příroda je tu krásná, při delších pobytech by tu jistě bylo co objevovat a navštěvovat.
Po čtyřech kilometrech se ocitám v rozlehlém, mělkém údolí, kterým prochází státní hranice s Německem-Bavorskem a jsem v bývalé, dnes opět po 49-ti letech ožívající obci Nové Údolí, která byla spolu s mnoha dalšími, počátkem 50. let 20. století komunistickým režimem zničena, stejně jako zdejší železniční trať z Černého Kříže do Německa, která byla překopáním zneprůjezdněna a její německé pokračování poté jako nepotřebné sneseno. I nádraží v Novém Údolí bylo zbouráno a koncovou stanicí se stal po dlouhou řadu let Stožec. Dál se již nacházelo veřejně nepřístupné "území nikoho" - hraniční pásmo.
Na konci trati stojí odstavené tři staré nákladní vagóny, zvané "zetky". V jednom se prodává košíkářské zboží a různé kýče, druhý je uzavřen, ve třetím je zpřístupněna maličká místnůstka, honosně zvaná "muzeum". K vidění tu je spousta dokumentů a fotografií z historie dráhy i vesnic, zničených komunistickou diktaturou.
Na bavorské straně není kromě velkého parkoviště k vidění nic. Do nejbližšího městečka je to 4 kilometry a já už mám bohužel málo času.
Od celnice za hraniční čáru se dochovalo asi 50 metrů koleje, po níž se každý může svézt ručně sunutou atrapou parní mašinky, upravenou z nářaďového vozíku, jako po "nejkratší mezinárodní železniční trati na světě". Do odjezdu mi zbývá ještě hodina. Je čas si dát něco k obědu. Poblíž provizorního nádraží, tvořeného dvěma kolejemi a dřevěnou chatou, suplující čekárnu a pokladnu, se nachází hospoda, tam je však příliš draho. Naštěstí mám s sebou dost zásob. V Černém Kříži mám sotva pár minut na limonádu a krátký odpočinek. V nádražním bistru mají pro drážní fandy i dost velký výběr pohlednic se železničnímí motivy ze zdejších tratí.
Za Černým Křížem vyjíždíme do luk a jsme v uzlové stanici Volary, kde odbočuje trať směr Vimperk.
Následuje Spálenec, kde se nacházelo překladiště dřeva, dopravovaného z lesů po úzkorozchodné lesní železnici, jaké známe spíše ze Slovenska. Následují místa, která jsem sice již navštívil, ovšem zatím jen po silnici. Prachatice, známé dochovaným městským opevněním a radnicí s bohatou sgrafitovou výzdobou. Husinec, kde se nachází rodný domek Mistra Jana Husa a Vodňany. Potom se už objeví rovina jako u nás a vjíždíme na hlavní trať Plzeň - České Budějovice - a jsme ve stanici Číčenice, kam je napojena i lokálka z Týna nad Vltavou, proslulá hlavně vlečkou nové atomové elektrárny Temelín, ale o té až někdy při jiné cestě.Teď přesedám na osobní vlak do Budějovic a za necelou hodinu už sedím v bytě kamaráda Jirky Šturmy.
V příjemném hovoru nám dvě hodiny utečou jako voda ve Vltavě a najednou aby se člověk kalupem zvedl a - už je to tak, spěchal k pražskému rychlíku. Za Veselím nad Lužnicí na mě padla vlna příjemné únavy a probouzím se až za Benešovem. Domů, kam se již těším, už to není daleko.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama