Za párou do Saska

30. dubna 2014 v 20:53 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008


Dnes je krásné letní ráno 2.8. 2000 a mně končí dovolená. Moje dnešní výprava povede tentokrát do zahraničí, konkrétně do Saska, na úzkorozchodnou trať Žitava - Oybin, na níž dosud kraluje pára. V půl sedmé nasedám do osobního vlaku Čelákovice - Všetaty, k mému překvapení tvořeného motorovým vozem Tatra řady 820.046, zvaným "singrovka" nebo také "krasavec". Tyto vozy až do roku 1994 sloužily na tratích do Neratovic a Mochova, .ale letos už se jejich čas na tratích našich drah chýlí ke konci. Ze Všetat pokračuji tanvaldským rychlíkem do Turnova, kde přesedámna spěšný vlak Pardubice - Liberec. V Liberci již čeká oblíbený veterán, přívětivě pobrukující, legendární motorák Tatra řady 830, zvaný též "loďák"či "dvaašedesátka", jako osobní vlak směr Varnsdorf.

"singrovka" Tatra řady 820.046 v Lysé nad Labem

Za Libercem pokračujeme malebnou krajinou Lužických hor. V Chotyni zamáváme hradu Grabštejnu a zanedlouho stavíme v pohraniční stanici Hrádek nad Nisou. Zašlou slávu kdysi významné stanice připomíná ostrovní nástupiště s dřevěným zastřešením, kolejiště zarůstá trávou.
Peážní trať vede dva kilometry přes území Polska. Protože však není nikde napojena na síť PKP, není ani udržována a se zhoršujícím se stavem svršku je postupně snižována i rychlost. Dnes je zde stanovena jen na 20 km/hod. Kolem svítí oslepující žlutí rozlehlé lány řepky olejky.
Státní hranici mezi Polskem a Německem tvoří řeka Nisa, kterou překonáváme po pěkném viaduktu, pod nímž vedou také koleje oybinské úzkorozchodky. Hned za mostem vjíždíme na předměstí Žitavy.
Město o 40 000 obyvatelích, ležící na česko/ polsko/ německém trojmezí, založené roku 1255 Přemyslem Otakarem II.,spadalo po většinu své historie pod českou korunu, proto má dodnes ve svém erbu českého lva se saskou orlicí.
Největším zdejším umělecko-historickým klenotem první velikosti je postní tapisérie ze 13. století o rozměrech 8x7 metrů. Jedná se o jakousi ilustrovanou Bibli o devadesáti obrazech, která během staletí zmizela a byla náhodně objevena až v roce 1945 sovětskými vojáky, shánějícími nějaké hadry a v 90. letech byla náročně zrestaurována.
Žitavu jsem měl možnost již několikrát navštívit se svými rodiči, ovšem pouze autobusem a za účelem nákupů. Často jsem navštěvoval zdejší nádraží, kde bylo možno ještě vidět činné parní lokomotivy. Fotografování zde však tehdy bylo zakázáno a tvrdě postihováno, tak jsem se chodil aspoň dívat. Zatímco u nás parní provoz skončil již v roce 1981, v Žitavě a okolí ještě sloužily v osobní i nákladní dopravě válečné stroje Borsig řady 52, známé jako "válečné němky". Kromě berlínského Borsiga tyto stroje vyráběl také Fablok v polském Chrzanówě jako řadu Ty 43 pro PKP a plzeňská Škodovka pro naše dráhy jako řadu 555.0. Poslední dojezdily v roce 1973 v českolipském depu, na tratích z České Lípy do Liberce a Lovosic. V roce 1989 však skončil parní provoz i na tratích bývalého "východního" Německa, takže už i v Žitavě lze dnes vidět jen motorové lokomotivy. Na úzkém rozchodu však pára dík privatizaci dosud přetrvává a kromě pravidelného provozu slouží i jako výnosná turistická atrakce. K ní se zanedlouho vrátíme.
Peážní vlaky Liberec - Varnsdorf zde mají vyhrazené místo na prvním nástupišti, kde se nachází i celnice. K ní však dříve zajíždělo jen málo vlaků, ostatní stavěly u jiných nástupišť jen z dopravních důvodů a nástup a výstup u nich povolen nebyl. Dnes k celnici zajíždějí všechny vlaky. Mě však zajímá hlavně úzkorozchodné nádraží vedle staniční budovy. Ostrovní nástupiště s dřevěným zastřešením a dvě koleje. Kromě oybinské trati odtud vycházela i jediná mezinárodní úzkorozchodka, vedoucí do Heřmanic, která však po 2. světové válce padla za oběť těžbě uhlí. Zbývající úsek do Frýdlantu v Č. byl zrušen roku 1975. (viz Za Albrechtem z Valdštejna...)
U nástupiště již stojí souprava čtyřnápravových vozů s otevřenými představky, trochu podobných našim vozům řady Ba/ú. Kolem obcházejí průvodčí a vybírají jízdné. V čele vlaku pokojně páří nablýskaná tendrovka - pětikolák řady 99.749 s velkou budkou a maličkými, červenými koly.


Na žitavském nádraží před odjezdem

Místa ve vlaku je dost, nikdo se netlačí. Však také nejde o žádnou historickou jízdu jako u nás, ale o běžný, každodenní provoz. Po dvaceti minutách se ozve houknutí, vlak cukne a už se proplétáme splítkou s normálním rozchodem a sjíždíme na předměstí. Žitava - zastávka, Žitava - jih. Na přejezdech lokomotiva zvoní na zvonec, což ve mně vzbuzuje vzpomínky na dovolenou v Meklenbursku v srpnu 1985, kdy jsem se vozil s lázeňskou "Molly" z pobaltského Bad Doberanu do Heiligendammu. Za zastávkou Žitava - jih přejíždíme zajímavé křížení se silnicí, vystavěné přímo na mostě přes říčku Mandavu. Za zastávkou Žitava - předměstí vyjíždíme do polí a luk a já si v obloucích mohu užívat pohledů na lokomotivu.
V Bertsdorfu, kde se trať dělí na dvě tříkilometrové větve do Oybinu a Jonsdorfu, už čeká přípoj na Jonsdorf, vedený lokomotivou řady 99.758. Honem běžím pod stavědlo, vyfotit si společný odjezd obou vlaků současně.

Lokomotiva řady 99.758 v Bertsdorfu

Před stavědlem začne jonsdorfská trať stoupat a lokomotivě 99.758 proklouznou kola. Naopak oybinská trať klesá s kopečka.
Fotky se sice povedly, ale jak jsem však posléze zjistil, další vlak do Oybinu jede až za 2 hodiny, to už tam moc času mít nebudu, do Jonsdorfu nejede nic a zpět do Žitavy jede vlak za 3 hodiny, to jsem tomu dal! Jsem totiž vázán odjezdem rychlíku "Kamenice" ( Liberec - Chomutov) ze Žitavy. Co teď?

Společný odjezd. Vlak vlevo míří do Jonsdorfu, vlak vpravo do Oybinu

Nedá se nic dělat, dál se holt z časových důvodů nedostanu, což je škoda, protože v Oybinu se mj. nachází klášter, postavený Petrem Parléřem a hrad, vystavěný Karlem IV.
U nádraží se nachází jen pár vilek a zahrádek, za kolejištěm les a pole, o kus dál za polem nějaká vesnice.
Přichází jakási starší paní, příjemného obličeje a nese košík hub. "Znáte houby?" ptá se. Teď uvidím, zda postačí moje"poloviční" němčina. Prohlížíme houby. "To je k jídlu, to taky,tohle taky", prohlížím pěkné hříbky. "A tohle není k jídlu, tomu u nás říkáme čert", dávám stranou hřiba satana. Neznám totiž jeho německý ekvivalent a ani nevím, jak se německy řekne "jedovatá". Žena s úsměvem poděkuje a spokojeně odchází někam mezi zahrádky. Je vidět, že moje chabá znalost němčiny se osvědčila i s málem. Posvačím a jdu se projít do lesa. Houby však žádné nenalézám a čas se nekonečně vleče.

Nádraží v Bertsdorfu

Zpáteční odjezd do Žitavy

Konečně se vracím do Žitavy a těším se, že se ještě zajdu podívat do města, ale po příjezdu se najednou setmělo, zahřmělo a spouští se pěkná bouřka. Nacházím tedy úkryt v prostorách nádraží, které se po znovusjednocení Německa hodně změnilo. Všude je vzorně čisto, lavice nahradila plastová sedadla, tabule s jízdními řády vystřídaly svítící digitální panely s odjezdy, na nástupištích stojí automaty na prodej jízdenek.V jednom koutě haly je otevřena dobře zásobená trafika s prodejem nápojů. Kromě běžného prodeje novin a časopisů zde však objevuji i něco, co se u nás zatím nevyskytuje - regál se železničními brožurami a časopisy. S mojí němčinou si v nich moc nepočtu, ale je tu k vidění plno obrázků parních lokomotiv a známých míst, tak aspoň listuji, abych nějak utratil zbývající čas. Nekoupil jsem si nic. A přestává pršet.
Konečně u celnice skřípou brzdy chomutovského rychlíku. Vlak je poloprázdný, mladý průvodčí moc práce nemá, tak si přisedne a chvíli si povídáme o zajímavostech na trati. Marně vyhlížím, kde přejíždíme státní hranici. Louky, pole a najednou jsme ve Varnsdorfu, peážní stanici německých vlaků na trati z Mittelherwigsdorfu do Ebersbachu.
Opět začíná pršet, když sjíždíme Šluknovským výběžkem k Jiřetínu pod Jedlovou a Rybništi a potom se vnoříme do lesů poblíž Jedlové. Krajina tu musí být hezká, ale teď opět stále prší, z lesů se páří a vše působí spíš posmutnělým dojmem.
Jedlová. Osamocená stanice uprostřed lesů pod stejnojmennou horou, položená 1454 metrů nad mořem a přípojná stanice trati do České Lípy. Při pohledu na pěknou budovu a staré stavědlo se mi vybaví dávné, slavné časy majestátních "štokrů" Škoda řady 556.0, mohutných "pětikoláků" ČKD řady 524.1 a elegantních "papoušků" ČKD řady 477.0, překonávajících těžká stoupání v čele osobních i nákladních vlaků a mám pocit, jako bych z hloubek lesů opět slyšel ozvěnu jejich parních píšťal a mohutných výfuků dvou- a tříválcových parních strojů. Stavíme v České Kamenici, kde se nachází mj. muzeum psacích strojů. Z Kamenice vybíhala další trať do České Lípy. Ta byla však v září 1979 zrušena a zbývající pětikilometrový úsek do Kamenického Šenova ožívá jen občasnými muzejními jízdami červeného motoráčku - "hurvínka" Tatra řady M 131.1441, dnes ukrytého v rozpadající se ruině jednokolejné remízy bez oken i vrat a s probouranou dírou v zadní stěně. Někde nad Českým Středo- hořím se jasní a v dálce se tyčí do výšek stožár televizního vysílače Buková Hora, když sjíždíme s kopců Lužických hor do města dvou zámků - Benešova nad Ploučnicí. V Benešově najíždíme na trať Česká Lípa - Děčín a krátkým "sešupem" se svezeme do Děčína.

"Dolní" zámek v Benešově nad Ploučnicí

Do Lysé již nic nejede, přesedám tedy do rychlíku směr Praha. Nad údolím Labe vysvitlo slunce, pojede se dobře.
Další cesta pokračuje po známé trati, kudy jsem často jezdíval se svými rodiči do Berlína a k Baltu, o níž však bude řeč jinde, v jiné kapitole, nechte se překvapit.
V Ústí nad Labem přistoupili dva starší manželé. Vracejí se do Prahy z nějaké návštěvy v Teplicích.
"Vy asi jedete z daleka, co?" všimla si paní batohu a otevřeného jízdního řádu. Vyprávím tedy o svém výletě, potom dojde i na Čelákovice, a za chvíli nacházíme s oběma společné téma - cestování, zajímavosti v Praze a mnoho jiného a cesta osluněným údolím Labe, labsko / vltavským rozvodím a údolím Vltavy nám v přátelském hovoru pěkně ubíhá.
Hezky by se dlouho povídalo, ale i to hezké jednou skončí. Už se šeří, když se pomalu suneme po pražském Negrelliho viaduktu od Buben k Masarykovu nádraží. Odtud již také nic nejede. Snad se mi podaří ve zdraví projít "Šervůdem", jak se dnes přezdívá nejhoršímu pražskému parku - Vrchlického sadům před hlavním nádražím, které kdysi byly chloubou hlavního města. Dnes si tu dávají dostaveníčko bezdomovci, zloději, opilci, žebráci, povaleči a překupníci drog.
Jako výkladní skříň obrovského zlatnictví září hlavní město do dálek spoustami světel a světýlek pod okny královéhradeckého rychlíku, zvolna se šinoucího po úbočí Vítkova k Libni a Vysočanům. V dálce dohasínají poslední zbytky červánků.
Teď teprve si člověk uvědomí, kudy jel, co celý den dělal, viděl a prožil. Mám za sebou 393 km, 6 tratí, kus ciziny, potěšení z parních lokomotiv a i přes vrtochy počasí pěkně strávený dovolenkový den. Po nějaké chvíli už je všude tma a já jen vyhlížím, až se z ní vyloupnou červená světýlka továrního komínu TOS, malé "šperkovnice" tří věžáků a za nimi osvětlená věžička čelákovické radnice a věže dvou kostelů - ten nejhezčí obrázek, jaký si dnes lze ještě přát vidět. Dobrou noc!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama