Nejdelším tunelem do šumavských hvozdů

31. března 2013 v 21:52 | Vláďa |  Křížem krážem po tratích Čech, Moravy a Slezska-vzpomínání na výlety z let minulých

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008


Tedy přesněji řečeno tentokrát až na kraj Bavorska, do Železné Rudy.

Opět honem prvním ranním vlakem do Prahy, tentokrát však mám namířeno do Čech západních. Je úterý 16.7.1995, tedy všední den, takže je klid,netřeba se obávat přeplněných vlaků. Začátek cesty nevypadá nejlíp - hned na konci Prahy, v žst. Praha Radotín, kterou jindy plzeňské rychlíky projíždějí stovkou, zůstáváme půlhodinu stát. V Mokropsech probíhá velká oprava mostu přes řeku Berounku, kvůli které je doprava v obou směrech vedena nyní jen po jedné koleji a tak našemu rychlíku nezbývá než počkat na vykřižování s protijedoucím osobním vlakem z Berouna. Ale je tu i příjemné zpestření - náhle klepe na dveře prodavač občerstvení s bohatě naloženým vozíkem a přeje dobré ráno .
Služba byla u nás zavedena teprve před pár dny a mezi cestujícími je vítaným zpestřením dlouhých cest. Nabídka činí kávu, čaj, pivo, limonády, obložené housky, čipsy či sušenky. Ale to už je tu osobák z Berouna a už osmdesátkou obtáčíme kopce a skály Českého krasu v romantickém údolí řeky Berounky. Chatové osady,stany, vilky, hospůdky, na malý okamžik se mezi zalesněnými kopci vynoří majestátní hrad Karlštejn. Beroun, Zdice, Hořovice, Zbiroh, Rokycany. Kolem letí pestrá příroda západních Čech a najednou se kolem začínají hromadit činžáky, sídliště, parky, dvory a ohrady, ulice přeplněné auty a trolejbusy, seřazovací nádraží a nad ním mohutná budova pivovaru, dávající tušit, že jsme v krajském městě západních Čech - Plzni. Pod archaickými střechami nástupišť obrovského nádraží přesedám na spěšný vlak směr Železná Ruda.


V Přešticích nás čeká výluka a přestup na autobusy.
Na trati se činí posádka elektromontážního vozidla. I sem brzy vjedou elektrické lokomotivy.
Naštěstí je všední den dopoledne, tak ani autobusy nejsou přeplněné. Nacházím pěkné místo vpředu s docela dobrým výhledem na práci řidiče i po okolní malebné krajině, takže i nucená cesta po silnci se nakonec stává příjemnou.
Nádraží v Klatovech bylo za 2. světové války zničeno náletem. Dnes zde najdeme betonovou, ale i tak celkem pěkně vyvedenou, moderní, prostornou budovu , vystavěnou počátkem 60. let.Kolejiště s třemi ostrovními nástupišti vypadá bez stožárů s dráty již poněkud nezvykle, ale i to se zanedlouho změní. Opět přesedáme do vlaku.
Za Klatovy začíná trať šplhat do kopců. Objevují se horské louky, tu a tam pastviny se stády krav, po chvíli vjíždíme do smrkových lesů a co chvíli se pod tratí otvírají hluboká,rozlehlá údolí s dalekými výhledy do kraje, bystrými potoky a pak zas lesy. Taková je tedy Šumava. Slunce se schovalo v mracích a ochladilo se.V horách nikdy nevíte , co můžete od počasí očekávat. A trať stále stoupá, klatovský "brejlovec" ČKD řady 750 se má co činit. Poslední parní lokomotivy, klatovské "ušaté" ČKD řady 464.0 a "kremáky" Škoda řady 534.0 zde dosloužily v roce 1980. Jednou za rok si sem ještě občas s turistickými vlaky vyjede alespoň "kremák" 534.0432. Stroje 534 .0301 a 464.053 skončily ve sbírkách pražského Národního technického muzea. Před stanicí Špičák , ležící pod stejnojmennou horou, se noříme do našeho nejdelšího tunelu, vybudovaného v letech 1874 1877 a měřícího 1747 m , překonávajícího zde v nadmořské výšce 838 m s maximálním stoupáním 18 promile rozvodí Labe a Dunaje.
A je tu zastávka Železná Ruda město . Potom následuje krátký tunel o délce 290 m a započíná poslední úsek ke státní hranici. Zůstal jsem ve vagóně sám a polévá mě trochu strach - nevracejí se nedávné "staré pořádky" ? Zastávka Železná Ruda - město byla totiž až do roku 1990 po dlouhá léta stanicí koncovou. Dále se již nacházelo takzvané "území nikoho" - hraniční pásmo. Dál vozily vlaky jen pohraničníky a dělníky z alžbětínské skládky dřeva. Na trati pod Alžbětínem se nacházela dokonce ostře střežená vrata a výkolejka.


Dnešní stav nádraží v Železné Rudě/Bayerisch Eisensteinu

Dnešní konečná, žst . Železná Ruda / Bayerisch Eisenstein je známá jednou zvláštností. Leží totiž přímo na hraniční čáře, která probíhá napříč kolejištěm i budovou, jež rozděluje na dvě části. Do roku 1990 bylo kolejiště přerušeno masívní betonovou zdí. A zatímco na bavorské straně dál končily osobní vlaky z Landshutu, na české straně byly koleje vytrhány a česká část budovy sloužila po zazdění oken jako kulometné hnízdo.Vzhledem k absenci kolejí a tím i nemožnosti objíždění souprav bylo nutno veškeré vlaky sem ze Železné Rudy sunout. Nákladní vlaky sloužily jen k dopravě dřeva z přilehlé skládky Alžbětín do vnitrozemí.
Dnes je již všechno jiné. Ve stanici je položeno nové kolejiště , lokomotivy objíždějí soupravy posunem přes bavorskoustranu, cestující mají k dispozici dvě nová dlouhá nástupiště, ve zdevastované české části budovy, na níž jsou již znatelné mnohé renovační práce a zasazena nová okna, sídlí dnes kanceláře pohraniční policie , která zde mnoho práce nemá. Žádní strážní se samopaly či drátěné zátarasy.Jen u budky na nástupišti stačí ukázat pas usměvavým českým a německým policistům, dokonce ani to razítko už vám do něj nedají.
Před budovou jsem dokonce objevil plot a v něm dvířka s volným průchodem.Tady je otevřeno jen pro pěší, a to od 6.00 ráno do 18.00 hodin večer.
Na bavorské straně lze pokračovat osobními vlaky DB až do Zwieselu či Landshutu. Já odcházím však na obhlídku bavorské části města,tedy Bayerisch Eisensteinu. Hned v sousedství nádraží se nachází hostinec, který je zároveň sklárnou.
Máte-li nějaké marky, lze si tu dát cokoli k pití a velkým oknem při tom sledovat práci skláře u pece, vyrábějícího z barevného skla vázy, popelníky, figurky, misky na sušenky, a jiné dekorativní předměty. Opodál nacházím i něco pro sebe - bývalou výtopnu , sloužící nyní jako železniční muzeum. To si rozhodně nesmím nechat ujít, ovšem nechávám si ho až na konec. Město je jako po vymření. Kromě architektury a vkusně upravených záhonků, parčíků a zahrádek tu už je k vidění jen kostel. Objevuji také jakousi novou modlitebnu, zvanou "Dům setkání".

Kostel v Bayerisch Eisensteinu


Haus der Begegnung - Dům setkání

Obchody nabízejí stejný sortiment jako na české straně, tj. většinou sklo, porcelán, textil, popř. různé figurky a kýče z umělé hmoty. Navštívím tedy raději železniční muzeum.
Sbírka činí několik starých osobních vozů, motorový vůz typu " Uerdingen" z 50. let, dokonce jednu elektrickou lokomotivu řady E 69, známou u nás modelem PIKO v měřítku H0 a především několik pozoruhodných parních lokomotiv,které zde sloužily. Nejmenším exponátem je dvounápravová úzkorozchodná tendrovka z ČKD. Fotografovat zde však nemohu, protože v rotundě je šero a fotoaparát s bleskem zatím nevlastním. Po prohlídce sleduji ještě v recepci videoprojekci z dalších zajímavých tratí Německa. Jaká je moje radost, když se objeví známé pobaltské úzkorozchodky - meklenburská "Molly" Bad Doberan - Kühlungsborn, s níž jsem se svezl v srpnu 1985 a rujanský "Rassende Roland" ,s nímž jsem se seznámil v červnu 1983.
K Černému jezeru je 8 km. Pěšky by se tu dalo leccos objevit,protože zdejší příroda je téměř neporušená, ale času je málo. Jdu se tedy porozhlédnout po české straně Železné Rudy. Je tu hlučněji a mnohem víc aut i lidí než na bavorské straně. Obchody a stánky nabízejí předražený ( není jisto,není-li i pančovaný) alkohol, nekolkované cigarety, asijské padělky značkového textilu, broušené sklo, sádrové trpaslíky a jiné kýče. Předražené jsou i restaurace a pivnice. Nakonec však přece nalézám cenově přijatelnou hospůdku. Výběr sice není velký,ale dobře najíst se tu dá. Smažený květák a kofola, vše za 30 Kč, to věru není špatný oběd. Po obědě navštívím ještě pozoruhodný kostelík na náměstí a místní muzeum, což zrovna přišlo vhod, protože se spustil déšť. Muzejní sbírky jsou věnované nejčastějším zdrojům obživy obyvatel Šumavy , tj. sklářství a hamernictví.

Kostel v Železné Rudě

Počasí se opět lepší, poprvé pd příjezdu na Šumavu svítí slunce. Nasedám do rychlíku na Plzeň a po dešti pářícími a vonícími lesy sjíždím ke Klatovům, kde z okna ještě fotografuji příjezd archaického veterána, motorového vozu "dvaašedesátky" Tatra řady 830 od Horažďovic, k moderním nástupištím pod širým, dosud nezadrátovaným nebem. Slunce nad Plzní se zvolna chýlí k západu, když přesedám do královéhradeckého rychlíku a mířím k domovu.

Veterán-"loďák" řady 830 vjíždí od Sušice do Klatov
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama