Z údolí Jizery k soutoku Labe a Vltavy - 2.část

25. února 2013 v 19:30 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí

Boleslavská a chotětovská trať


Zbytky odstraněné propojovací výhybky s mladoboleslavskou tratí

Historie chotětovské trati se podobá vzniku trati Brandýs - Neratovice. Trať byla vybudována nejprve jako vlečka z Chotětova do cukrovaru v Dolním Cetně a později propojena s tratí Mělník - Stará Paka. Cukrovar byl několikrát modernizován, místním rolníkům zřídil záložnu, kam jim ukládal peníze za dodanou řepu, v obci vystavěl školu a zřídil poštovní úřad. Ne nadarmo se Dolnímu cetnu říkávalo "malá Praha". V poklidu by závod přestál i druhou světovou válku, npřijít v květnu 1945 německý nálet. I z toho se však podnik dostal, ale roku 1959 dokončil svou poslední kampaň a areál dodnes slouží jako sklady. Na vlečce sloužila dvounápravová tendrovka ČKD řady 213.902, která svoji kariéru ukončila později v cukrovaru v Cerhenicích, odkud ji, již jako vrak, získala pražská Výtopna Zlíchov a dnes opravený stroj slouží jako provozuschopný exponát k vedení nostalgických vlaků či k natáčení filmů.V nedaleké Podkováni dosud funguje pivovar. Na trati byla roku 1970 zrušena osobní doprava, roku 1974 i doprava nákladní. Úsek Skalsko - Podkováň ještě nějaký čas využívala mladoboleslavská Škodovka jako deponii poschoďových plošinových vozů a dnes je již celá trať až na krátký úsek Skalsko - Staré Skalsko, snesena. Se zachovalým úsekem do Starého Skalska se do budoucna počítá pro turistický provoz jako s koněspřežnou dráhou, ale zatím jde spíš o "hudbu budoucnosti". Ale teď už se nořím do "tunelu" z hustých větví stromů a po poměrně zachovalém svršku scházím do údolí Strenického potoka. Po pár stech metrech už porost plevele houstne a pražce jsou značně rozpadlé. Vedle koleje leží nějaké mechanické návěstidlo a předzvěst. Po nějaké chvíli koleje vybíhají z lesa na osluněné, travnaté prostranství, kde se nacházela stanice, či spíše zastávka Staré Skalsko. Budova, upravená dnes na obytný domek, je včetně peronu oplocena, v zahrádce dosud stojí dřevěný domeček původních záchodků, upravený nejspíš na nářaďovou kůlnu. Upoutala mě ale i veliká bílá budova v sousedství, na břehu potoka, která v sobě nezapře bývalý mlýn. Chybí jen známý erb Jiřího z Doupova nebo aspoň soška Madony na štítě. Obcházím celou budovu a snažím se nahlédnout zaprášenými okny jinak vzorně opravené budovy dovnitř. Jen původní trámové stropy, dřevěné sloupy a dřevěná schodiště, to je asi všechno, co zbylo z časů dávné slávy "bílého řemesla". Pohled do prázdné "lednice" (prostor pro mlýnské kolo) odkrývá jen špinavou louži stojaté vody, obrostlou kopřivami.



První metry chotětovské tratě

...a pražce se rozpadají


Můstek přes Strenický potok

Poslední kousek kolejí za bývalou zastávkou Staré Skalsko


Tohle krásné stavení není jen obyčejný dům, ale další objekt mého zájmu - mlýn

Pár kroků za bývalou zastávkou koleje končí. Na konci stojí pod plachtou nějaké malé vozítko, snad drezína, ale pod plachtu se nikudy nedá nahlédnout. Vyčnívají jen stupátka. Opodál se rozkládá posečené, travnaté prostranství, pod skalní stěnou starobylá budova jakési vodárny. Před ní se na trávníku objevuje ještě osamocený, nenapojený kousek koleje, asi bývalý přejezd cesty. Potom už se zarůstající těleso opět noří do lesa. Porost je čím dál hustší, kolem náspu je mokro, pak se objevují husté houštiny a přes těleso leží větve a vyvrácené menší stromy. To už není jen les, ale při hustotě porostu a dnešním počasí přímo "napodobenina tropické džungle". Cestu mokvajícím terénem kolem náspu by nemusela vydržet moje obuv a tak nezbývá než další pokračování vzdát a vrátit se do Skalska.

Těleso trati pohlcuje vegetace
...a dál to už opravdu nejde

Na zpáteční cestě do Skalska mě překvapilo zapomenuté vjezdové návěstidlo

A je půl jedné odpoledne, když se ocitám opět ve Skalsku. Vlak na Mělník jede až po třetí a mně kručí v břiše. Kousek od nádražíčka stoupá mezi stromy serpentina stinné silničky, která mě dovedla do malebné vesničky na kopci nad údolím, s výhledem přes dvorky a zahrádky na protější stranu údolí. Domky ve svahu u silnice připomínají spíš nějakou horskou obec než střední Čechy. Jen aby tu měli nějaké pohostinské zařízení. Je sobota odpoledne, to už těžko bude otevřený nějaký krámek. Po chvíli nalézám kýžené - hezkou a čistou hospůdku s prostorným, nezakouřeným lokálem, poskytujícím příjemný chládek a posezením i venku pod slunečníkem, ale když se sháním po něčem k jídlu, dozvídám se, že se tu o víkendech nevaří. Když se táži kluka za pípou po pokrmech na tabuli, ukáže se, že jde o nějakou včerejší nabídku, kdy zrovna neměl službu a jeho předchůdce zapomněl tabuli smazat. Dám si tedy aspoň pivo a potom kávu a chvíli si čtu a užívám klidu a chládku. Snad se mi poštěstí na nádraží v Mělníku.


Běžný den na lokálce. Motorový vůz řady 810.113 jako Os 16413 Mělník - Ml. Boleslav přijíždí do Skalska

Škoda zůstat sedět na opuštěném nádražíčku ve Skalsku, když je tak hezky! Pomalu se ubírám po silničce podél kolejí zpátky do Sudoměře. Pan Pagáč má další hosty, jeho žena je obsluhuje v bývalém skladišti - dorazila parta lidí na motorkách. Člověk by čekal spíš nějaké drsňáky v černých kožených oblecích se zájmem jen o silné motory a divokou hudbu, ale jak poznávám z hovoru, spíš jde taky o nějaké fandy odkudsi z Litoměřicka, užívající si víkendu na cestách - mužským v maskáčích i riflích a jejich ženám se muzeum taky moc líbilo. Když hovor dojde na konec parního provozu u nás a v sousedních zemích, pan Pagáč je odkazuje na mě. Parní mašinky dojezdily roku 1951 v Beneluxu, v roce 1956 v Rakousku a v tehdejším Sovětském Svazu, v roce 1968 v Anglii, 1974 ve Francii a tehdejším "západním" Německu, v letech 1980 - 81 u nás, roku 1987 v Maďarsku, 1989 v bývalém "východním" Německu a 1992 v Polsku. Potom už se loučíme s panem Pagáčem, hoši nasedají na naleštěné, silné mašinky a mě bere na svou palubu právě přijíždějící regionova řady 814. Člověku se moc nechce z kouzelných míst, obklopených neponičenou přírodou. A zase klesáme lesem k jihu, do údolí potoka Pšovky. Ve Vrátnu vyjíždíme z lesa. Za zastávkou Skramouš přejíždíme Pšovku po největším mostě - 128 metrů dlouhém, kamenném viaduktu o šesti obloucích.
Největší a nejvýše položenou stanicí na trati je křižovací stanice Mšeno, ležící v nadmořské výšce 350 metrů. Ovšem jako všude, i tady se od roku 2005 už neprodávají ani lístky, dokonce i služba výpravčích je již zrušena. Málem došlo i na samotnou trať. 2. června 1997 byla ze Mšena do Mělníka zastavena osobní doprava a nahrazena autobusy, ale 18. září 1997 byla naštěstí zas obnovena. Že by někomu tenkrát překážela dráha v turistickém ruchu na Kokořínsku? Ve výtopně, sloužící pro deponování traťováckých drezín, dnes prochází "omlazovací kúrou" také historický přívěsný vůz řady Clm k motorovému vozu M 131.181. Taky tu přistupuje víc lidí - Mšeno je totiž i východiskem turistických tras na Kokořínsko. Za městečkem se nachází skalní město s jeskyní, zvanou "Obraznice" (kam si sedláci za třicetileté války ukrývali před Švédy své obrazy a cennosti) a zajímavým skalním útvarem, zvaným "Pokličky". Ve Mšeně je možno obdivovat a vyzkoušet i unikátní historické koupaliště z dob první republiky.

Mšeno - největší a nejvýše položená stanice na trati

Trať se jako hasičská hadice klikatí cikcak serpentinami mezi poli. Jediným větším průmyslovým podnikem je cihelna v Živoníně, ale vlečka je již zčásti zlikvidována. Zastávky jsou všechny již jen obydlené, vedlejší koleje vytrhané, po perso- nálu už nikde ani stopa. Za Nebužely se na chvilku protáhneme skalními zářezy nad údolím Pšovky - jde o jakési skalní "mikroměsto". Ve Lhotce u Mělníka odbočovala krátká, tříkilometrová trať do obce Střednice, kam byla osobní doprava zrušena již 1.7.1933, později již ve Střednici fungovalo jen nákladiště řepy. Trať byla zrušena koncem roku 1974 a dnes je již vytrhána, ani nepoznávám místo odbočení. Za Lhotkou se ještě objeví přívětivé údolí s lesem a chatami, potom už se vlevo v dálce nad poli tyčí komín a chladicí věž neratovické Spolany. A jak kola na spojích zvoní, tak i sluníčko k západu se kloní a před půl pátou odpolední sjíždíme pod trolej v Mělníku.
Ale z pozdního oběda nebude nic, osobák do Lysé už tu stojí. Už mám docela hlad a nemůžu se dočkat přestupu v Lysé. Ale jinak to byl vynikající výlet a myslím, že lepší "tečku" za letošní "vlakovandrovní" sezónou jsem si ani nemohl přát.

Nově zrekonstruované nádraží v Mělníku

Závěr cesty - opět podvečer v Lysé


Čas "vlakovandrů" je sice u konce, ale jezdit se bude dál...třeba tady
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama