Stopou vlečky „Židovky“ do Terezína - 1.část

10. února 2013 v 18:15 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Dnes je sobota 4. srpna 2012 a já slavím 50. narozeniny. Oslava se odbude zítra po bohoslužbách, v klubovně našeho kostela, Husova sboru. Ale ČDnet ještě platí, tak škoda ho nevyužít, tak tedy honem do ranního osobáku na Prahu. Poslední pohled na čelákovické sídliště a tovární komín TOS-MET, mizející za nízkým kopečkem poblíž Mstětic.
Je škoda, že je dost plno - o dvě sedadla dál totiž sedí dva vysloužilí strojvedoucí a sdělují si vzpomínky a zážitky ze služby, tak potají poslouchám, co se dá. "Jó, tady když byla mlha, to se člověk musel držet každýho keříku kolem, aby vůbec věděl, kde bude jaký návěstidlo. A kdyžs přejel předvěst, musels jet třeba třicítkou až ke "klacku" (mechanické návěstidlo) A kdyžs jel uhlím napřed, to byl člověk odkázanej na pomocníka! To papoušek (477.0) měl aspoň krátkej uhlák, ale na štokru (556.0) nebo pětasedmě (475.1), ty měly dlouhý tendry, to bylo horší!" a jiné zajímavosti z časů páry. Když se blížíme k pražskému Masarykovu nádraží, vzpomíná jeden: " Tady byl ohromnej krpál na Wilsoňák. Co jsem se tu naškrábal se svým modrým peršingem (dvousystémové "eso" 363).
Je zatím trochu pod mrakem, ale vše nasvědčuje, že bude opět pěkně, možná i líp než včera, když na pražském hlavním nádraží nasedám do děčínského rychlíku a mířím známou, ústeckou tratí přes rozvodí Vltavy a Labe na sever, k Bohušovicím nad Ohří. V Libčicích nad Vltavou předjíždíme dlouhého "hada" výsypých vozů "TRANSCÉRÉALES", vedeného přípřeží polských elektrických lokomotiv - zřejmě neschopnou (porouchanou) řadou ET 22.703, které pomáhá na přípřeži mohutná, dvojdílná lokomotiva řady ET 41.182,183. V Kralupech nad Vltavou potkáváme příměstského veterána - dnes již spíše historickou jednotku řady 451.020, která nejspíš jen mimořádně zaskakuje za neschopné nové stroje - "ešusy" řady 471.

Veterán - legendární "žabí tlama" řady 451.020 v Kralupech


Dnešní výlet by se měl spíše jmenovat "Po zaniklých vlečkách středního Polabí a dolního Poohří", protože vím ještě o dalších dvou trasách cukrovarnických vleček (Dolní Beřkovice, Doksany), ale ty nechám na jindy. Za námi zůstaly Hněvice a Roudnice nad Labem a v půl desáté vystupuji v čisté, nově opravené stanici v Bohušovicích nad Ohří.
Tady nás také dojel zmíněný náklad z Libčic a po nějaké chvíli tu staví zpáteční rychlík na Prahu, "ešus" do Kralup a projíždí "bastard" Škoda řady 371.004 s vlakemEuroNight 459 "Canopus" Zürich - Praha, tak ještě pořizuji pár snímků.

Přípřež polských lokomotiv ET 41.182,183 a ET 22.703 dorazila do Bohušovic nad Ohří

Dnešní pěší pochůzka bude ze všech nejkratší, ale o to zajímavější, ačkoli se jedná o trať, která přispěla ke zmaření mnoha nevinných lidských životů, takže moje dnešní pouť začne možná trochu smutně.
Na svých dřívějších cestách do Děčína či za starých časů do bývalého "východního" Německa jsem si při průjezdu bohušovickou stanicí povšiml jakési jednokolejné, elektrifikované trati, odbočující z ústeckého zhlaví doprava, ale jak jsem později zjistil, na druhý břeh Labe kromě severočeské transverzálky Lovosice - Litoměřice nic jiného nevedlo a jediným větším průmyslovým závodem je Severochema, která se ale nachází také v sousedních Lovosicích.

Bohušovické nádraží, které bylo svědkem terezínských židovských transportů

Pamětní deska na bohušovickém nádraží

Jak jsem se po nějakém čase dozvěděl, šlo o tříkilometrovou vlečku smutně proslulého terezínského ghetta, zvanou později hanlivě "Židovka", vybudovanou v červnu 1943. Zprvu byli Židé voděni z nádraží do Terezína pěšky, ale protože se Němcům zdálo, že jsou veřejnosti příliš na očích, přikročilo se ke stavbě vlečky. Na stavbě pracovalo 300 vězňů z terezínské Malé pevnosti. Po válce vlečka sloužila k zásobování bývalé terezínské firmy Severofrukt a při elektrifikaci tratě Ústí n. Lab. - Praha v 80. letech byla také elektrifikována. Po revoluci v 90. letech sloužila k zásobování skladu ovoce "TAROKO". Později už nebyla využívána a v nedávných letech byla z větší části snesena.
Do Terezína je to dnes asi kilometr, ale já mířím za severní zhlaví stanice, udělat si malou zacházku. Podle kolejiště žádná pěšinka není, tak nezbývá než se připravit na brodění ve vysoké trávě a prodírání křovím, ostružinami a kopřivami. Minu pár zahrádek a škrábu se hustým porostem do svahu. Tady by se někde měla nacházet odbočka. Po delší námaze se mi podařilo dostat se na násep, kde objevuji betonové pražce. Tady výpravčí - Němec, sympatizující s českými lidmi, vždy úmyslně nechával odjíždějící vězeňské transporty chvíli stát, aby se vězni mohli aspoň pozdravit se svými blízkými, postávajícími kolem trati.

Bývalé odbočení "Židovky" z ústeckého zhlaví

Teď už útrapy druhé světové války nic nepřipomíná - svítí slunce, v polích zpívají skřivani, na stromech kolem trasy zrají jablka, v dálce se zvedá Radobýl a pod ním majestátní budovy litoměřického kláštera. I pevnostní město Terezín s kostelní věží, obrostlé stromy, vypadá zpovzdálí spíš jako nějaká přívětivá vesnice. Jen cesta je poněkud horší - pražce pojednou mizejí a porost v mělkém zářezu houstne a místy je nutno jít po kraji pole. Podle údajů v knížce "Kam za vlaky a vláčky v ČR", pojednávající o železničních zajímavostech u nás, je těleso "dobře patrné a průchozí", ovšem o nějaké průchodnosti se dnes již dá spíš pochybovat. Potom už jen trolejové stožáry vyznačují trasu. Ale jde se dál, zářez pojednou končí kolmo na nějaké cestě, za níž se nacházejí drátěná vrata, za nimiž se rozkládá obrovská hala. Na dvoře hromady betonových pražců, že by také z bývalé vlečky? Zřejmě jde o bývalou firmu TAROKO, místo níž je tu dnes jakýsi obchodní areál. Obejdu plot a jsem u bohušovické silnice, na kraji Terezína.

Poslední pražce

Už jen trolejové stožáry vyznačují bývalou železnici

Trasa bývalé vlečky skýtá pěkný pohled na Litoměřice

...a k Terezínu

Benzínová pumpa jako všude jinde a vjezd do obchodního areálu, kde se nachází mycí linka, stanice technické kontroly a prodejna stavebnin a kdovíčeho ještě.V sousedství pumpy, kde by měla vlečka přecházet silnici, nabízejí nová auta.
Vpravo za silnicí, kde koleje zřejmě klesaly k pevnosti, už není znatelného také nic. Silnice pokračuje kolem města nejspíš k Lovosicům, dám se tedy doprava a vida, už jsou tu první cihlové zdi a obranné valy. Doprava odbočuje z ulice ještě jakási silnička ke hřbitovu a z hustého křoví na vozovku vybíhá zanesená, ale zachovalá kolej! Její pokračování si prohlédnu později, teď se jdu podívat na onen hřbitov, kde se nachází i památník v podobě krematoria.

Dál už nic...

Tudy už vlečka klesala do města


Terezínské opevnění


Pevnostní město, vyznačující se kromě opevnění také nezvykle pravoúhlými ulicemi, bylo vybudováno za vlády Josefa II. jako strategická základna proti vpádům od severozápadu, k čemuž jí nikdy využito nebylo. V roce 1941 zde z rozhodnutí říšského protektora Reinharda Heydricha zde bylo zřízeno židovské ghetto. Do roku 1942 bylo vystěhováno veškeré obyvatelstvo a vznikl zde největší nacistický koncentrační tábor na našem území. Do konce války ghettem prošlo přes 160.000 Židovských vězňů. Hlad, stísněné ujbytovací podmínky, špatné hygienické podmínky, těžké práce a žádná lékařská péče si spolu s nelidským zacházením dozorců s vězni vybraly krutou daň - mnoho lidských životů. Jak se šířily infekce a nemoci, byly pohřby na denním pořádku. Na zdejším hřbitově najdeme kromě židovského i hřbitov ruských válečných zajatců a vojáků Rudé armády, padlých při osvobozování Terezína. Jen krematorium, vystavěné roku 1942, které je nyní také národní památkou, je dnes zrovna zavřeno. Jeho pece se rozhořely v říjnu 1942 a byla zde spálena těla 30 000 vězňů z koncentračních táborů v Terezíně, Litoměřicích a z věznice v terezínské Malé pevnosti.

Terezínský židovský hřbitov

Hřbitov ruských válečných zajatců

Hřbitov rudoarmějců - osvoboditelů

Silnice ke hřbitovu - z hustého křoví se vyloupla kolej!

...a kolem budovy kolumbaria pokračuje do středu města

Židovští návštěvníci dávají na pomníčky místo květin kameny. Já se vracím na silnici, podle které vede zachovalá část vlečky. V jedné z budov pevnosti je zřízeno kolumbarium, kam příbuzní či bývalí spoluvězni nechávají obětem holocaustu instalovat pamětní desky. Tady již potkávám víc lidí. Je tu slyšet němčinu, angličtinu i italštinu. Co asi říkají dnešní němečtí a rakouští návštěvníci na to, co tu napáchali jejich předkové?
V jedné z místností dosud stojí regály se schránkami na popel zemřelých. V listopadu 1944 Němci ve snaze o zahlazení stop po napáchaných zvěrstvech dokonce naházeli popel z 22 000 vězňů do Ohře!


Z terezínského kolumbaria

Tady se skladoval popel zemřelých

V kasematech naproti přes ulici se nachází místnost se stoly, kde určení vězni mrtvé omývali a kladli do dřevěných, podlouhlých beden, nahrazujících rakve, dále je zde vystaven pohřební vůz, ukradený Němci z nějakého židovského majetku (mimo pohřby zde sloužil i k přepravě různých nákladů) , prsť z jiných táborů, vězni namalované obrázky ze života v ghettu a židovská smuteční síň, kde se konalo loučení se zemřelými.

Židovská rozlučková síň

Torzo vlečky přechází silnici a končí na první křižovatce. Z koncového nádraží, kde se nacházely asi dvě koleje, nezbylo nic. Dochovala se jen jediná, levostranná výhybka.

Dnešní konec terezínské vlečky

Jediná dochovaná výhybka, v pozadí budova kolumbaria
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 phimosis | Web | 21. června 2015 v 8:37 | Reagovat

konsolidace půjček bez registru online ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama