Ze Slezska přes Jeseníky na Hanou.

27. ledna 2013 v 20:18 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Od přítelkyně Zdeňky jsem dostal v květnu k svátku DVD Opavského železničního klubu "Z Hané přes Jeseníky do Slezska" o průjezdu trati Olomouc - Opava, zvané "moravský Semmering" (kterou jsem si v úseku z Olomouce do Bruntálu projel koncem května 2006) a Krnov - Jindřichov ve Slezsku (projeté se studentem pardubické Vysoké školy dopravní, Petrem Štefkem, v září 1998). Tak mě napadlo si udělat opačný okruh severní Moravou a navštívit trochu odlehlejší místo - zámek v Hradci nad Moravicí.
Na rozdíl od včerejšího, vydařeného výletu severozápadem Čech mě dnešek vítá zamračeným, nevlídným ránem s pofukujícím větrem.Jako včera, vyrážím v půl šesté do Kolína a hned za Lysou se spouští liják. V Kolíně se přidává ještě bouřka. To bude den! Úderem sedmé ranní vhučel do stanice expres 143 "Odra" Praha hl. n. - Žilina. A déšť nedéšť, za pár okamžiků už opět na koridoru nabíráme stopadesátku... O této trati již netřeba se rozepisovat.

Za vydatného deště brzdí Ex 143 "Odra" u kolínského druhého nástupiště


Za Chocní kupodivu přestává pršet. Je sice zamračeno, ale v údolí Moravské Sázavy už se jen tu a tam zaleskne pár kaluží a Haná nám prostírá suchem. Trochu si připadám jako na svých dřívějších cestách na Slovensko - po dlouhé době zas vidím známá místa jako dluhonickou spojku (dík níž odpadá úvrať v Přerově), prosenický cukrovar, siluetu hradu Helfštýna nad Lipníkem nad Bečvou, jezernické viadukty, známý "bramborový" tunel (nebo též "tunel pro císaře pána") u Slavíče, který město Hranice dlouho nabízelo k prodeji za symbolických 10 000 Kč, až nakonec posloužil nové cyklostezce, dlouhý viadukt u Hranic na Moravě, kde se nachází rarita - Hranice na Moravě se jmenuje pouze nádraží, kdežto město sluje pouze Hranice. Ve Studénce podjíždíme nový nadjezd, který je náhradou přejezdu se závorami a v srpnu 2008, ještě rozestavěný, se náhle zřítil na stodvacítkou projíždějící pražský rychlík. Neštěstí si vyžádalo sedm lidských životů a velké množství zraněných. Nespadne hotový most i na nás? Netřeba se bát. Po levé straně zejí prázdnotou posuvny a odstavné koleje na rozlehlém nádvoří bývalé studénecké vagónky, kde se donedávna vyráběly motorové vozy, elektrické jednotky a osobní vagóny. Dnes je výroba přestěhována do nového závodu "Moravskoslezské vagónky" v Ostravě. Za malou chvíli už brzdíme u třetího nástupiště v jedné z nejmodernějších stanic - Ostrava Svinov.
Na nějaké rozhlížení však naní čas - u druhého nástupiště už čeká známá legenda našich drah - elektrická jednotka řady 460.011, možná že kdysi jezdila i z Lysé do Ústí nad Labem a z Ústí do Prahy. Ozvalo se zaklapnutí dveří a vyjíždíme mezi křooviny a zahrádkové kolonie. Mojí První novou trasou je nově elektrifikovaná, osmadvacetikilometrová trať Ostrava Svinov - Opava východ. Vpravo se za stromy zvedají nějaké tovární haly, ale hned nato se trať přimkne k řece Opavici a dál pokračují zas jen zahrádky. Vlevo se zvedá mírný svah s lesem, vpravo se rozprostírá rovina s lány kukuřice a vine se řeka, lemovaná stromy, křovisky a zahrádkami, občas se objeví budova nějakého mlýna, krajina skoro jako u nás. Je sice pod mrakem, ale teplo. Je vidět, že déšť jsem ztratil někde daleko po cestě a ač se to nezdá, dnes bude přece jen hezky.
Po jedenácté vjíždíme do zadrátované, rozlehlé stanice Opava východ. Hodně se tu změnilo od našeho výletu s Petrem Štefkem! Nově opravená nástupiště, nové digitální odjezdové tabule, podchod, světelná návěstidla (německé "mechaniky" zmizely), jen kulisa věží opavských kostelů za koncovým zhlavím zůstala stejná.

Příměstské jednotky 471.024 a 460.011 ve stanici Opava východ

Opava východ je stanicí "hlavovou", tzn. má pro všechny vjezdy a odjezdy jen jedno zhlaví jako např. pražské Masarykovo nádraží. Dálkové vlaky mezi Ostravou a Krnovem, popř. Krnovem a Hlučínem mohou tedy stanici projíždět pouze úvratí (se změnou směru jízdy). U prvního nástupiště, v sousedství frekventované silnice s trolejbusy, skromně postává osamocená červená osmsetdesítka směr Hradec nad Moravicí. Po dvaceti minutách vyjíždíme. Mineme vodárenskou věž a tříkolejnou, zachovalou halu výtopny, před níž se dosud nacházejí vzácné (německé) vodní jeřáby z časů páry. Uvnitř se dnes deponují motorové vozy řad 810 a 842. Občas se tu objeví i parní lokomotiva Adast řady 423.041, sloužící k vozbě občasných nostalgických vlaků, která po přechodu ostravského depa pod společnost ČD Cargo byla přemístěna do depa Frýdek-Místek. Potom podjíždíme krnovskou trať a vyíždíme mezi vilky a zahrady, kde se nachází zastávka Branka u Opavy. Za ní opouštíme město a vyjíždíme do polí kukuřice a řepky. Po levé straně se hemží auty souběžná hlavní silnice směr Hradec a hned za městem se odklání doprava mezi pole trať směr Svobodné Heřmanice, která dříve pokračovala až do Dolního Benešova. Dnes je bez osobní dopravy a její pokračování Svobodné Heřmanice - Dolní Benešov je již sneseno.

Parní lokomotiva Adast řady 423.041

Po dvaceti minutách se objevuje výstavná, přívětivá cihlová budova s dřevěnou verandou, červenou fasádou a bílými okny, trochu podobná nádražím v nedalekém Polsku. Čtyři koleje, za nimi velké skladiště kartonáže. Od nádraží se táhne podle silnice dlouhý park s útulnými zákoutími s lavičkami ve skrytu rozložitých tisů a rododendronů. To je tedy moje dnešní konečná - Hradec nad Moravicí.


...a dál už nic.Trať končí v městském parku

Kousek cesty dlouhým parkem jakoby zprvu neměl konce, ale po asi deseti minutách se objeví most přes říčku Moravici a za ním přívětivé ulice pod zelenými, lesnatými kopci. Městečko trochu připomíná spíše nějaké lázeňské letovisko. Na každém nároží se nachází panel s historickými fotografiemi a zajímavostmi z historie dotyčného místa nebo nějaké blízké budovy. Dlouhá ulička stoupá mezi vilkami a zahradami do prudkého svahu až se vlevo objeví první místní pamětihodnost - renesanční, později zbarokizovaný kostel svatých Petra a Pavla z roku 1584.



O pár kroků dál už se objevuje můj dnešní cíl - vchod do zámku. Ten sestává vlastně ze dvou zámků - Bílého, Červeného a Bílé věže. Přemysl Otakar II. Zde nechal v pol. 13. století vystavět hrad a roku 1729 se tu usídlila jako na svém věnném majetku vdova po Přemyslu Otakarovi II., královna Kunhuta, která se zde později provdala za Záviše z Falkenštejna. Roku 1377 hrad získal Přemek I. Opavský a později se zde vystřídalo mnoho dalších držitelů, z nichž nejznámějším je asi Jan Kryštov Pruskovský, který na přelomu 15. a 16. století hrad přestavěl na pohodlný zámek. Roku 1778 se majitelem stal Jan Karel Lichnovský, jehož rodině zámek patřil až do konfiskace po druhé světové válce.
Červený zámek byl vystavěn roku 1874 - 1895 a nacházely se v něm stáje, kočárovny, konírna, kovárna ap. Hradecký zámek byl zpřístupněn lidem již počátkem 20. století, ještě za knížat Lichnovských. K vidění jsou zde dva prohlídkové okruhy. Červený zámek je přestavěn na hotel a restauraci.

Vpravo budova Červeného zámku, v pozadí zámecká brána

Průčelí Bílého zámku

Na Bílém zámku lze vidět nově zrekonstruované interiéry a v nich např. rodovou knihovnu, založenou Robertem Lichnovským a dnes čítající 16000 svazků od poloviny 15. století do 40. let 20. století. Hudební pokoj je věnovaný nejvýznamnějšímu hostovi - Ludwigu van Beethovenovi, který zde pobýval v letech 1806 - 1811. Tady je k vidění např. unikátní klavír z roku 1803 a cembalo z roku 1690, které patřilo kněžně Kristině Lichnovské, kterou naň učil ve Vídni hrát sám W. A. Mozart. Do Bílé věže a parku dnes bohužel zrovna není přístup, protože se v parku pracuje na montáži jeviště - za hezkého počasí se tu bude hrát divadlo. Na nádvoří mě šipka dovedla k dalším dveřím , které by měly vést na výstavu historických kol, ale ať s několika dalšími čekáme jak čekáme, přestože je 13.00 a podle cedulky na dveřích by již mělo být otevřeno, nikdo otevřít nepřichází a můj čas je drahý...

Nádvoří s historickými palnými zbraněmi

Nádvoří dělí na dvě poloviny krytá chodba s podloubím, pod nímž objevuji historické dělo a technickou raritu - první kulomet z roku 1872. Zbraň na první pohled vypadá jako dělo, ale hlaveň je uvnitř rozdělena na 25 malých hlavní a na konci je místo otvoru na prach komora na 25 nábojů, která se po nabití, pomocí šroubu otáčeného klikou, posunula k hlavním a tím se uvedl v činnost odpalovací mechanismus.
Ale už se hlásí hlad a ani vlak nečeká. Restaurace a pohostinská zařízení kolem zámku mě nelákají, ale na rohu naproti nádraží, hned přes ulici, se nachází slibně vyhlížející restaurace, podle budovy jde snad o hotýlek z první republiky (?).
Poloprázdný, ale nezakouřený, světlý lokál, dnešní menu nabízí zelnou polévku "kozí brada" a plněnou kuřecí kapsu s brambory. Dobrý oběd, ale ten mi po chvíli nezbyde než spíše zhltnout, protože je půl třetí pryč a do nádraží již přihrčela osmsetdesítka. Chvilku nato už Hradec nad Moravicí zas ubíhá dozadu.


Ke třetímu perónu opavského východního nádraží přihrčel rychlík Ostrava hl.n. - Olomouc hl.n. Motorák "rakev" řady 843, tři vlečňáky a druhá osmsetčtyřicettrojka. Stáčíme se velkým obloukem doprava, po mostě přejedeme hradeckou trať a stavíme ještě ve stanici Opava západ. V sousedství nádraží se nachází poslední ze sedmi posledních činných cukrovarů. A vyrážíme na krnovskou trať, projetou v září 1998 cestou z Osoblahy do Štěpánkovic s Petrem Štefkem.
Kdepak je asi Petrovi konec? Naproti sedí lakýrnický učedník odkudsi ze středního Slovenska a ptá se, kudy do města Albrechtic. V Opavě se učí a dnes cestuje do Města Albrechtic za sestrou. Dolný Kubín taky zná a rád cestuje.
V Čechách se mu líbí a rád by navštívil i Prahu, je tedy si o čem povídat a cesta podle polské hranice nám pěkně uplývá.
Ale brzy je tu Krnov a naše cesty se rozdělují, jako se rozpojuje i náš vlak. Přední část pokračuje do Olomouce, zadní úvraťuje do Města Albrechtic a Jindřichova ve Slezsku a peáží (trať přes cizí území) přes polské Glucholazy do Jeseníku. Této trase bude později věnováno jiné vyprávění v připravovaných "Cestovatelských vzpomínkách".


Za Krnovem se rozzářilo sluníčko. Trochu pozdě, ale nevadí. Počasí bylo dobré i bez něj a na cestování jako stvořené. Trať se kroutí po úbočích zalesněných kopců s přívětivými samotami a vesničkami. V Miloticích nad Opavou odbočuje lokálka soukromé společnosti "OKD doprava" do Vrbna pod Pradědem. Po pravé straně jde notný kus cesty souběžně s naší tratí, po nějaké chvíli sestupuje do lesů a ještě dlouho je na dně údolí mezi stromy občas vidět její kolej.
Následuje pěkně opravené nádraží Bruntál. Navazujícími autobusy lze dojet do známých lázní Karlova Studánka, do nedávna byla provozována i lokálka do Malé Morávky. Za dveřmi dopravní kanceláře svítí monitory počítačů, původní zabezpečovací zařízení bylo spolu se zařízením dopravní kanceláře v sousedním Valšově odvezeno do muzea v Hradci Králové. Jinak je v Bruntále také pěkný zámek který jsem navštívil v létě 2006.

Zrekonstruované nádraží v Bruntále

Následuje rovinatý úsek do Valšova, přípojné stanice lokálky směr Rýmařov. Z dálky na trať shlíží majestátní hora Praděd s televizním vysílačem na vrcholu. A následuje Moravský Beroun - dřívější Ondrášov. Městečko proslavené minerálkou, ale bohužel také konečná našeho rychlíku - výluka, takže z nejhezčího úseku "moravského Semmeringu", s oblouky a tunely - toho nejlepšího nakonec, dnes nebude nic. Před staniční budovou, kde stojí autobusy, již nic nepřipomíná nádraží bývalé úzkorozchodky do Dvorců na Moravě, dojezdivší v září 1936.

Moravský Beroun aneb Ondrášov - konečná! Dál musíme po silnici

Ale jak se po chvíli ukáže, i cesta po silnici je celkem příjemná. Osluněné okolní lesy, kopce a louky se samotami připomínají spíš Krkonoše. Slunce začíná klesat k západu a po sedmnácti kilometrech hezké krajiny a klikatých serpentin s malým provozem sjíždíme do ulic Šternberka. Tady už je rušno. Najíždíme na hlavní silnici z Uničova do Olomouce. Nalevo se ještě zdvíhá mírný svah s kukuřicí, vpravo zlátnou lány obilí, protkané v dálce stromořadími podél polních cest. Polem projíždí i motorák, osmsetčtyřicettrojka s vlečňákem, "krátkým Balmem" - souběžně se silnicí vede totiž i trať Šumperk - Olomouc. Snažím se zahlédnout v dálce něco z Mohelnice, Moravičan či Červenky (z Českotřebovské tratě je sem dobře vidět), ale ať se dívám, jak se dívám, nevidím nic. Po pár minutách už jsou tu rušné křižovatky a ulice s tramvajemi - přijíždíme do Olomouce. O chvíli později už čekáme na přelidněném druhém nástupišti na expres 144 "Landek" z Bohumína do Prahy. Opodál na východním zhlaví (směr Přerov a Prostějov) se najednou objevil motoráček řady 810 a před sebou sune zatopenou, malou parní lokomotivku, nejspíš valašskomeziříčskou 314.303, která je poslední dochovanou původní lokomotivou bývalé Severní dráhy císaře Ferdinanda, která po řadě let na pomníku na nádraží ve Valašském Meziříčí byla nedávno opět zprovozněna. Z focení však není nic, protože obě vozidla jsou příliš daleko a za okamžik zas mizejí za odstavenými soupravami osobních vozů.
Konečně je 17.15 a k perónu hučí "banán" řady 151 s "Landekem" a po chvíli už nabírá stopadesátku k České Třebové a Kolínu, kde přesedám na ústecký rychlík a mířím k Lysé. Po osmé večer už zahučel labský most a mě vítají zahrádky pod jiřinskou zastávkou. Příjemný letní podvečer, kolem všecko voní a já se po pěkně prožitém dni ubírám k domovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama