Opět za kostkou cukru, tentokrát do údolí Moravské Dyje.

25. listopadu 2012 v 18:33 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
A je tu, už je to tak, náš poslední den na Vysočině. Opět vyjíždíme směr Telč a dál na Dačice (a snad i konečně Slavonice), navštívit místa, kde spatřila světlo světa první kostka cukru. Po výjezdu z Telče trať klesá směrem k Dačicím ve sklonu 15 promile. Za zastávkou Radkov se protahujeme hlubokými zářezy. Dačice jsem navštívil spolu s Telčí na pošťáckém podnikovém výletě v roce 1978. Čeká nás tu další pěkný zámek a rozlehlý park a abych nepředbíhal - možná i pokračování "sladké historie", kterou jsem zhlédl vloni v Dobrovici. Zatím kolem trati přibývá lesů a skal, ale i krajina je čím dál malebnější a zprava se k trati přimyká i říčka - Moravská Dyje. Na několika stavbách kolem trati lze zahlédnout známý znak Jiřího z Doupova, který dává už z dálky vědět, že se jedná o mlýny.


A už se údolí rozšířilo, vpravo se bělají moderní haly jakéhosi závodu a za nimi panelové sídliště - jsme v Dačicích. Vítá nás útulné, nově zrekonstruované nádraží, ale my jedeme až na zastávku Dačice-město, která je k městečku mnohem blíž.


Vjezd do zastávky Dačice-město

Na kopci nad zastávkou se rozkládají nově opravené budovy raně barokního františkánského kláštera z let 1660 - 1664, v němž donedávna sídlilo i městské muzeum, než byl v restituci navrácen řádu. Ke klášteru přiléhá i jednolodní, raně barokní kostel sv. Antonína Paduánského z let 1672 - 1677.
Město, ležící poblíž zemské hranice mezi Čechami a Moravou se prvně připomíná roku 1183 a patří k nejstarším na Moravě. Jeho rozkvět se datuje od poloviny 15. století.
Přejezd, most přes Moravskou Dyji, za ním Homolkův mlýn. Ze mlýna však zbyl už jen znak na obytné budově, přestavěné na restauraci. Už ani není znát, kudy vedl náhon. Od mostu nás krátká ulice přivádí na prostranné náměstí, stoupající do svahu, v jehož horní části stojí bývalá renesanční radnice z roku 1559 s barokní bání a sgrafitovou výzdobou. Před budovou objevujeme dřevěnou plastiku v podobě veliké ruky s bílou krychlí, představující kostku cukru.
V dolní části náměstí nás upoutává i jiná, honosnější budova s cimbuřím a ještě bohatší sgrafitovou výzdobou - jedná se o starý zámek z r. 1579, v němž dnes sídlí městský úřad. Za náměstím se vypínají městské dominanty - barokně klasicistní kostel sv. Vavřince z let 1775 - 1788 podle plánů dačického stavitele Daniela Kirchmayera, založený markrabětem Konrádem Otou Znojemským a přilehlá renesanční věž, vystavěná nákladem obce a Oldřichem Krajířem z krajku na Dačicích, který ji sám vyměřoval, již v letech 1586 - 1592. Věž však musím tentokrát pokořit sám. Zdenička se rozhodla si raději odpočinout ve stínu kostelní předsíně-naražená noha ještě pobolívá. Ve věži se nachází mj. také výstava pěkných fotografií a v jiné místnosti je možno si prohlédnout i součástky původního hodinového stroje. 148 schodů mě vede na ochoz ve výšce 32 metrů, z něhož je nádherný výhled na zámek s parkem, náměstí, františkánský klášter i okolní krajinu.

Náměstí s věží bývalé radnice, v pozadí kostel svatého Vavřince.

Interiér svatovavřineckého kostela

Pohled na město. V pozadí klášter s kostelem sv. Antonína Paduánského

Dačický zámek

Na trávníku před kostelem stojí bílý hranol s krychlí, postavenou na roh. Nápisy ve všech možných jazycích světa, vsazené do trávníku informují kolemjdoucí, že se jedná o pomník, věnovaný první vyrobené kostce cukru na světě, k čemuž se ještě dostaneme. Ale teď už hurá na zámek, kde na nás čeká spousta dalších překvapení.

První vyrobená kostka cukru na světě pochází z Dačic

Původně renesanční, později barokně a empírově přestavěný Nový zámek pochází z r. 1591. V interiérech můžeme obdivovat krásný nábytek a velkou knihovnu s třiceti tisíci svazky. Fotit se ovšem smí jen v zámecké kapli.
Zámek patřil také rodu Krajířů z Krajku, kteří vlastnili mj. též Brandýs nad Labem a Čelákovice.

Zámecké nádvoří

Zámecká kaple

V přízemí sídlí expozice městského muzea. Koná se tu zrovna výstava pohádkových kostýmů, ale pro mě je nečekaným překvapením výstava "VLÁČKY, MAŠINKY A SVĚT KOLEM NICH". Po prohlídce interiérů míříme tedy nejprve sem. Na stěnách chodby je vystavena bohatá sbírka fotografií lokomotiv všech možných trakcí od nějakého místního fandy - fotografa jako já. V dalších místnostech objevuji fotografie a dokumenty z historie i současnosti provozu telčské lokálky i zbytků zrušeného úseku trati za hranicí, vybavení pokladny, ale především vitríny s modely.
Oproti očekávání chybí jen modelové kolejiště. To zastupuje jednoduchý ovál TT s nádražím a několika stavbami, po němž krouží motorová lokomotiva V 100 s nákladní soupravou. Na videu je nám promítnut dokument z jakési historické jízdy na telčské trati s českotřebovskou parní lokomotivou Škoda řady 310.922, o níž jsem se zmínil na loňském cyklovýletě "Na bicyklu po zapomenutých vlečkách horního Pojizeří". Podobně jako v Telči, historii zastupují plechové "modely" MERKUR v měřítku 0.

Železničářské zátiší na výstavě "Vláčky, mašinky a svět kolem nich"

Vláčky "nulka" - MERKUR

Moje velká vášeň - vláčky TT

Jednoduchý ovál s provozem jedné soupravy, takové byly i moje modelářské začátky

Naše další kroky vedou do místní muzejní expozice, kde nás kromě oblečení, zbraní a zemědělského náčiní upoutaly tyto krásné, vyřezávané hodiny v podobě modelu remešské katedrály.


A co velkou měrou přispělo k rozvoji našich železnic? Ač to tady na Vysočině nebylo pravidlem jako u nás v Polabí, byl to cukrovarnický průmysl! Největším lákadlem zdejšího muzea je expozice věnovaná počátkům výroby cukru. Tady pokračuje moje cesta za "sladkou historií", započatá loňského roku v Dobrovici.
Skutečným objevitelem řepného cukru se roku 1747 stal německý chemik a farmaceut Andreas Sigmund Marggraf, který pod mikroskopem spatřil ve vzorku cukrové řepy krystalky cukru. Až teprv roku 1780 si jeho žák, německý chemik Franz Karl Achard všiml jeho údajů a roku 1799 zpracoval celý proces výroby cukru. Zavedl pěstování cukrovky v Německu a v roce 1802 založil první řepný cukrovar. V roce 1795 navštívil naši nejstarší rafinerii na třtinový cukr, provozovanou na zámku na Zbraslavi. Ta byla později přeměněna na rafinerii cukru řepného.
Zbraslavská rafinerie byla první rafinerií třtinového cukru v Čechách. V roce 1787 zde byla zahájena první výroba bílého cukru u nás.
První rafinerií třtinového cukru na Moravě se stala rafinerie dačická, založená roku 1833 Františkem Grebnerem, která zpracovávala třtinový cukr dovážený z italského přístavu Terst. Výhradně řepný cukr z domácích zdrojů začala dačická rafinerie zpracovávat až po roce 1844.
V muzejní expozici nalezneme bohatou sbírku vzorků různých balení sáčkovaného cukru a také model původního cukrovaru, jaký se kdysi nacházel v nedalekém Kostelním Vydří. Do kruhu chodící kůň otáčel tzv. žentourem, což byl převod, pohánějící kruhadlo na řepu. Z řepné kaše se na šroubových lisech (obdoba vinařských lisů) vymačkávala cukerná šťáva, která se čistila volskou krví, potom se, obdobně jako dnes, filtrovala na kalolisech. Potom se cukr získával vyzrněním při zahřívání na pánvích nad ohněm nebo krystalizací. O dnešní moderní průmyslové výrobě cukru pojednává vyprávění z loňského "vlakovandru" - "Za (nejen) kostkou cukru do Dobrovice". Po objevení rafinace se začaly vyrábět homole. Sirob se naléval do forem s malým otvorem ve špičce, kterým po několik dní odkapávala melasa. Na odštipování kousků cukru se používalo speciálních kleští nebo se cukr sekal sekáčkem. Obojí bylo značně nepohodlné i nebezpečné, jako se jednoho srpnového dne roku 1841 stalo paní Julianě Radové, choti ředitele cukrovaru v Kostelním Vydří pana Jakuba Kryštofa Rada.

Původní homolové formy, nádoba na odkap melasy, hotové výrobky a nůžky na odštipování kousků cukru

Původní výroba homolí

Vznik kostky cukru

...a výroba cukrovinek v dobách našich prarodičů

Manželé Radovi

...a tradice výroby českého cukru

Cukrovar v Kostelním Vydří i dačickou rafinerii už dávno odvál čas a později, po revoluci 1989, během 90 let minulého století, dík "novému hospodářství", vzal, až na 7 podniků (dva v Čechách a pět na Moravě) zasvé téměř celý náš cukrovarnický průmysl.
A je poledne. Ale po zajímavé prohlídce nesmíme vynechat ani krásný zámecký park se vzácnými stromy a rybníkem! Po příjemné procházce stínem starých velikánů a posezení nad rybníkem se odkudsi z jižního konce ozve hudba. Ne však uklidňující tóny nějakého orchestru, ale moderní hudba, připomínající spíš rámus - v sousedství parku se ve stanech ozdobených logem pivovaru "Gambrinus" dnes totiž koná "Rockfest". Ulicí proudí skupinky mladých kluků a děvčat.


V zámeckém parku

Ale slunce opět přikládá pod kotel a místo divoké muziky se o své hlásí žízeň a kručení v našich žaludcích. Poblíž svatovavřineckého kostela objevujeme restauraci, která však je přeplněna a nestačí zvládat nápor hostů. Jaké je však naše překvapení, když přímo v sousedství parkoviště před zámkem objevíme malé, ale útulné bistro s příjemnou majitelkou, přijatelnými cenami a poklidnou, téměř rodinnou venkovskou atmosférou. Zdeničce zachutnala svíčková s knedlíkem a minerálka, mně zas pořádný řízek s bramborovým salátem a orosený velkopopovický Kozel. Jídlo i obsluha je možná lepší než v restauraci. A kam jít teď? Na pokračování cesty do Slavonic přes veškerou snahu ani dnes nezbyl čas, protože i když je krátce po poledni, vlaků zas přece jen tolik nejede. Poslední atrakcí je dačická soukromá železnice, ale návštěvu je třeba předem dohodnout a místo najít. Tak snad příště. Jde totiž o úzkorozchodnou drážku, vybudovanou dvěma kamarády - učni zemědělského učiliště a velkými železničními fandy, kterým se po zakoupení vyřazených kolejí z cihelen a statků podařilo postavit i motorovou a dokonce i parní lokomotivu vlastní konstrukce!
Tak předkládám alespoň nějaké fotky od kamaráda, Jirky Šturmy.



Hnací vozidla dačické úzkorozchodky v počátcích provozu - foto Jiří Šturma


Do odjezdu vlaku do Kostelce už zbývá jen půlhodina, ale na neobsazené zastávce se není kam schovat před ukrutným žárem, protože všechno je pozamykáno. Tak ze stinných míst u řeky v okolí zastávky ještě pořizuji nějaké snímky a potom, naplněni novými zážitky a spokojeni s pěknou dovolenou, už zas jedeme. V Třešti nás překvapuje parní mašinka, brněnský "skaličák" ČKD řady 433.001. Od zítřka až do konce prázdnin bude vozit výletní vlaky mezi Slavonicemi a Telčí - škoda, že už si jí neužijeme.

Slunce naplno pere do dačické zastávky

Most a za ním mechanická předzvěst - to je vjezd do stanice Dačice

Vzácnost - mechanická předzvěst vjezdového návěstidla


Na závěr malé překvapení v Třešti aneb "návrat páry"


Zítra nás čeká už jen přesun na jihlavské hlavní nádraží a odtud cesta regionovou do Havlíčkova Brodu k pražskému rychlíku. Zdenička musí opět do práce a tak mi nezbývá než další "vlakovandry" absolvovat sám. Ale ještě není všem dnům ani tratím konec...

Loučíme se s Českomoravskou vysočinou, ale ještě není všem vlakovandrům konec...

V pondělí je všude zavřeno, tak si v klidu svého pokoje dávám dohromady fotky a uklízím, po obědě jdu obstarat zahrádku, v úterý musím ještě k lékaři. To je tedy začátek mé další dovolené. Nic zajímavého, ale ve středu, 1. srpna v půl šesté ráno vyrážím do Kolína, kde v půl osmé přesedám na rychlík "Hradišťan" (Praha hl.n. - Luhačovice) a po dvou hodinách ňa čekajó órodné láne Hané...

"Hradišťan" vjíždí do Kolína - čas nových "vlakovandrů" opět začíná...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama