Za věrtelem chmele do Žatce - 2.část

14. května 2012 v 22:21 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Ale teď už je nejvyšší čas se podívat do muzea. Ve vstupní části je vystavena česací linka, kterou, stejně jako ruční sklizeň, zná jistě hodně bývalých středoškolských studentů. V další místnosti je mi promítnut dokumentární film o historii i současnosti pěstování a zpracování chmele. Zrovna tu nejsou žádní návštěvníci, tak mám celou expozici sám pro sebe. Muzejní expozice se v mnohém podobá cukrovarnické expozici v Dobrovici.

Česací linka na chmel



Chmel je základní surovinou k výrobě piva, kterému dodává jeho typickou nahořklou chuť. Na Žatecku se poprvé objevil asi v 11. století, kdy je uváděn na seznamu zboží putujícího po Labi do Hamburku. První písemné záznamy byly o něm pořízeny asi o dvěstě let později. Chmelařství přál i Karel IV. a v jeho době se pěstování chmele rozšířilo hlavně na Rakovnicko, Lounsko, Žatecko Úštěcko a Klatovsko. Vynucenou přestávku přineslo období třicetileté války a velký rozmach opět nastal až za císaře Josefa II. V jeho době byl již český chmel považován za nejlepší na kontinentě.
Vrcholná éra chmelařství pak nastala na přelomu 19. a 20. století. Šišky se tehdy sklízely jen ručně a práci vykonávaly desetitisíce česáčů. Po druhé světové válce se již začaly objevovat stroje, ale i přes rozšiřující se mechanizaci se ruční sklizeň na mnoha místech udržela až do 90. let 20. století.
Sklizený chmel se potom odvážel do sušáren, kde se sušil horkým vzduchem a poté lisoval do žoků. Ve chmelařských centrech proto vynikaly komplexy budov na skladování a balení chmele. V současné době se usušené šišky rozemelou a drť se lisuje do granulí, které se opět balí do žoků nebo do plechových krabic. V budově muzea se dochovalo původní strojní zařízení v podobě čtyř mechanických lisů. Dále zde můžeme vidět různé dokumenty a dobové fotografie o dřívějším i současném pěstování chmele a nářadí i stroje na obdělávání chmelnic. Celková plocha všech podlaží činí cca 4000 m2 a je tedy asi největší expozicí svého druhu na světě.

Strojní zařízení balírny chmele - mechanické lisy a třídičky


Pohled na spodní část lisu, nacházející se o patro níž

...a práce u lisu

Ukázka zařízení sušárny. Vlevo pec, vpravo sušicí lísky

Zemědělské nářadí. Vl pozadí vlevo čistící mlýnek na obilí

Minulost práce v sušárně představuje jednoduchý výtah na pytle s chmelem

...a technický pokrok zastupuje historický pásový traktor k obdělávání chmelnic

Expozici doplńují také ukázky pivovarských zařízení

...a výrobků ze zdejšího chmele

Ale jaká by to byla muzejní expozice bez produktů, které se z chmele vyrábějí! V jedné z místností bývalého skladu jsou vystaveny zmenšeniny pivovarských varných kádí, historická zařízení k plnění a zátkování lahví a láhve s etiketami všech možných původních i současných značek místních piv. V recepci je možnost si i některé druhy piva koupit, takže mám postaráno i o dárek pro svoje rodiče.
Procházím, fotím, prohlížím a čas nenápadně, ale přece jen ubíhá. Jak jsem po chvíli zjistil, Chrám chmele a piva není zdejší muzeum, ale další budova v sousedství, bývalý pivovar. Co asi nabízí?
Areál budov z konce 19. století již dlouho chátral a tak si lze jen stěží představit jeho lepší využití než právě "Chrám". Nápad na jeho zřízení přišel od party místních milovníků pěnivého moku, když se jednou na náměstí podařilo objevit hrob nejstaršího pivaře. V hrobě byl i džbánek a hliněná destička se sedmi vrypy. Po dlouhém bádání se došlo k názoru, že se jedná o tzv. "homolupula", tedy člověka chmelového a destička je nejspíše nejstarší účtenkou nalezenou u nás.
V budově se nachází bludiště z pytlů s chmelem, dále největší křišťálová chmelová šiška na světě, Erbovní síň žatecké chmelařské oblasti a mnoho dalšího. Ale dovnitř "Chrámu" už mě slečna pokladní k mému zklamání nechce pustit, protože se už schyluje k páté a všude se zavírá - snad budu mít víc štěstí při jiné návštěvě.
Dominantou celého komplexu je čtyřicetimetrová vyhlídková věž slující "Chmelový maják" s chmelnicí na vrcholu. Ale ani tam už nemám možnost se dostat. Škoda. Do odjezdu zbývá ještě hodina a mně nezbývá než si sednout v parčíku před nádražím, nasvačit se a zrevidovat a přebrat aspoň pořízené snímky. Čas tu ubíhá až moc pomalu. Ale během odpoledne zmodralo nebe, mraky zmizely, vyšlo sluníčko a je hezky a docela i teplo. Nejen zbytek dnešního výletu, ale jak se zdá, i zbytek dovolené se vydaří jak má.

Chrám chmele a piva mi své dveře zavřel takřka před nosem.
Lávka vede na "Chmelový maják"

Konečně se hodina odvlekla a objevil se rychlík Most - Plzeň složený z motoráku řady 843.006 a řídicího vozu řady 943.011. Stáčíme se z chomutovského zhlaví doleva k jihu, obkružujeme starý Žatec, nějaké sídliště a světle zelenou budovu moderního sušárenského a balírenského závodu na zpracování chmele a vjíždíme do stanice Žatec západ, proslavené natáčením "suché" komedie o partě nádražáků, zvané "Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí". Tady se před kamerou poprvé objevili herci, kteří doposud vystupovali jen v divadlech. Jedinou známou postavou byl Jaroslav Dušek. Ve stanici bývala i velká výtopna a odbočuje zde také lokálka do Kadaňského Rohozce, na níž leží zámek Krásný Dvůr, proslavený natáčením komediální trilogie o "básnících" (Jak svět přichází o básníky, Jak básníci přicházejí o iluze, jak básníkům chutná život, konec básníků v Čechách) s Pavlem Křížem a Evou Vejmělkovou v hlavních rolích.
Tuto trať jsem si však již projet nestačil a dnes je zde již třetím rokem osobní doprava zrušena.

Žst. Žatec západ aneb Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí

Sbohem! Bylo tu hezky! Poslední zamávání Žatci za mostem přes Ohři

Potom už motorák zadupal po železném mostě přes Ohři a sbohem! Bylo tu pěkně! kolébáme se do přívětivé krajiny lesů, kukuřičných polí a vesnic s malebnými kostelíky. Nikde žádný průmysl, jen kdesi v dálce na západním obzoru páří opět jakýsi vysoký komín - snad Prunéřov. Pole, křoviska, rybníky, kamenné oblouky prastarých nadjezdů nad tratí, malá nádražíčka, lesy, zapalující se místy již podzimní žlutí . První větší stanicí jsou Podbořany. Nádraží v Kašticích a Kryrech připomínají spíše českomoravskou transverzálku.

Nádraží v Kryrech připomíná českomoravskou transverzálku

A jak kola na spojkách zvoní, tak i sluníčko k západu se kloní. Stíny se prodlužují a lesy a křoviny dostávají příjemný, nazlátlý nádech. Na západě se rozlévají červánky, když po mostě přejíždíme hlavní silnici Praha - Karlovy Vary a vjíždíme do Blatna u Jesenice, kde se naše trať kříží s osmaosmdesátikilometrovou lokálkou Rakovník - Bečov nad Teplou, kterou jsem si projel předloňského roku.
Na Rakovník již nic nejede, pokračuji tedy dál k Plzni. Dvojice motorů LIAZ pod podlahou vrní jako kočka, když se noříme do lesů kolem řeky Střely. V Mladoticích jen mechanické návěstidlo, vyčnívající z husté změti stromů a křoví, upozorňuje fandy, že do Rakovníka vede ještě jedna trať. Ale po ní jezdí vlaky z Rakovníka jen do Kralovic, úsek Kralovice - Mladotice není již řadu let provozován a vlaky jsou nahrazeny autobusy. O obnovení osobní dopravy se dosud jedná, zatímco trať pod hustým porostem dál "vesele" chátrá.
Zamáváme cisterciáckému klášteru v Plasích a už se kvapem šeří. V Horní Bříze se rozsvěcejí světla a okolní lesy v houstnoucím šeru vypadají stále nevlídněji. Za pár okamžiků už se proti tmavnoucí obloze ježí jen černé vrcholky stromů, sklánějících své větve nad trať. Cesta se potmě začíná protahovat a za Kaznějovem se mi pojednou vybaví oblíbená písnička od Karla Gotta "Vstávej ty tuláku!"

"Stmívá se a den se k cíli blíží,
nádraží už stěží počítám,
nesluší se zůstat v půli cesty,
tak i tomu městu s lehkým srdcem sbohem dám..."

Konečně se objevují světla plzeňského seřazovacího nádraží, jakási osvětlená hlavní silnice a o kus dál svítící okna nějakého sídliště. Když konečně před osmou večer zastavujeme na plzeňském hlavním nádraží, rychlík na Prahu již čeká. V jeho čele hned dvě fešandy - naleštěná škodovácká "esa" řady 362.077 a 363.081. Oproti pražským nádražím je v i tak velké stanici kupodivu v tuto dobu docela klid. Cestujících je poměrně málo.
Ale protože se, jak již bylo řečeno, "nesluší zůstat v půli cesty", tak i městu Plzni s lehkým srdcem sbohem dám.

"I v něm teď všichni lidé sní ve vyhřátých postelích
jak jen zítra si urvou štěstí kus,
jen ty co mají toulavou, dusot pražců pod hlavou,
tak vlak ukolébává teď tím svým blues".

Potmě se cesta ku Praze zdá nekonečná, zvlášť když za Rokycany najíždíme na časté rozestavěné úseky nových přeložek, kde se nekonečně vlečeme po úsecích pomalé jizdy nebo čekáme na provizorních výhybnách na vykřižování s protijedoucími vlaky, protože se místy jezdí jen po jedné koleji. Za Zdicemi se konečně rozjíždíme, mezi temnými kopci se na okamžik mihl osvětlený, majestátní hrad Karlštejn a brzy za okny začíná přibývat světýlek. Před desátou už se suneme vinohradským tunelem k pražskému hlavnímu nádraží.

Večer v západočeské metropoli

Pražský rychlík již čeká...

...a před desátou večerní mě vítají světla hlavního města

U vedlejšího nástupiště už čeká hradecký rychlík - do Vysočan už zbývá jen kousek. Před jedenáctou noční se za okny "City Elefantu" vyloupnou ze tmy jako nějaké šperkovnice světla čelákovického sídliště, osvětlená věžička radnice, špička věže kostela Nanebevzetí panny Marie a červená "špendlíková hlavička" kalichu na věži Husova sboru a mně v uších jakoby z dálky doznívá Gottova píseň:
"Jdi spát, ty tuláku, den končí.
Snad poznáváš mě, znáš i píseň mou,
já jsem ten co jel s Tebou křížem krážem -
- ještě máme před sebou cestu zdlouhavou..."

Praha - večerní nálada vysočanského nádraží s letitou předchůdkyní "City Elefantů" - "žabí tlamou" řady 451

"Pojď spát, ty tuláku, jsi doma..." už mě lákají přívětivá okna našeho baráčku

Honem na kutě a dobrou noc! Ráno máme před sebou cestu zdlouhavou! A ta povede...no, to až nazítří ve vlaku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pepa_kox | 1. července 2012 v 19:21 | Reagovat

Článek pěkný, jenom bych rád napravil pár nepřesností:
Lokálka do Kadaňského Rohozce (resp. Vilémova u Kadaně) neodbočuje v Žatci západě, ale v Kašticích, kde R Plzeň - Most nestaví, staví až v další stanici, kterou jsou Podbořany.
Pokud jste jel v září minulého roku, tak ani v Mladoticích jste nemohl vidět mechanické návěstidlo na trati z Kralovic, z křoví tam trčí již návěstidlo světelné, původní mechanické je v podobě muzejního exponátu v dobrých rukách ;) Jediné jednoramenné mechanické návěstidlo spolu s přejezdovým výstražníkem je na trati k vidění z vlaku v Blatně u Jesenice u budovy patřící místní traťovce. A abych nezapomněl, ještě v Žatci na "hlavním" nádraží u skladiště.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama