Za (nejen) kostkou cukru do Dobrovice - 1.část

30. dubna 2012 v 21:42 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
A je tu rok 2011, který znamenal velkou změnu v mém životě a tou bylo uskutečnění již dlouho plánované oční operace, na niž bylo nutno ušetřit značný obnos. Zato již nemusím nosit brýle, pouze na čtení mi postačí slabší. Opět jsou tu ale i svátky 5. a 6. července, ale počasí cestování nepřeje. Je citelně chladno a z tmavých mraků se co chvíli vylévá studená sprška, o kterou není co stát. Co podniknout?
Mám dost filmů, knížek a mou nejoblíbenější zábavou jsou železniční modely. Tedy nejen jízdy na modelovém kolejišti, ale I údržba kolejiště, stavba nových budov a výroba stromků. Matka však na mě stále naléhá, ať si udělám přece jen nějaký výlet, když je tolik volna. Ale počasí nepřeje, je úterý, železniční muzea se otvírají jen o víkendech, o žádné nostalgické jízdě také nevím a památky v okolí Čelákovic i v Praze již znám. Do ruky se mi však dostal 11. díl knihy "Toulavá kamera" kde jsem objevil námět na výlet, který nevede nikam daleko a přesto se z něho nakonec proti očekávání vyklube docela pěkný "vlakovandr"...


A je tu podmračené, nevlídné ráno s vlhkem, čišícím ze všech koutů, když v půl deváté ráno mířím kolínským CityElefantem k Nymburku, kde přesedám po dvaceti minutách na motorák regionova směr Mladá Boleslav.
Jsou svátky, školní mládeži opět začaly prázdniny, cestujících je poskrovnu, jede se tedy dobře. Zatím je teplo, jen těch mraků by mohlo být trochu míň. Muselo tu dost pršet, protože v polích se rozprostírají hotová "jezera". Trať Nymburk - Mladá Boleslav jsem měl možnost projet již mnohokrát na svých cestách do horního Pojizeří nebo České Lípy,- dnes však po dalších dvaceti minutách vystupuji v malé, ale hezké, pětikolejné stanici Dobrovice, jakoby ztracené v polích, kterou jsem již zmínil ve vyprávěnío vlakovandru "Za mlynářským řemeslem do horního Pojizeří". Útulná, žlutě omítnutá budova,čisťounké nástupiště, vedle budovy dřevěná stavba dnes již historického, dosud však spolehlivě sloužícího stavědla. "Koupíte to?" usmívá se výpravčí mému zájmu o nahlédnutí oknem dovnitř. Podobná zařízení jsou dnes většinou již likvidována a nahrazována reléovými stavědly nebo počítači a jsou tedy také předmětem zájmu sběratelů, já však na podobné věci (ač nabízené za cenu šrotu) nedisponuji dostatkem místa. Jak jsem již uvedl, trať Nymburk - Ml.Boleslav již znám, ale do dobrovické stanice kdysi dávno ústila také lokálka z Dětenic, ležících na trati Kopidlno - Dolní Bousov (která je od roku 2009 již také bez provozu), takže dnešní pochůzka po zbytcích bývalé lokálky bude dalším doplňkem do mojí netradiční "sbírky tratí". Do Dobrovice měla ústit i další projektovaná, později však nedostavěná trať z Chotětova, která nakonec skončila jako cukrovarská vlečka v 10 km vzdálených Brodcích nad Jizerou.

Dobrovické nádraží s historickým stavědlem

Od stavědla vedou drátovody k dalšímu překvapení, kterým jsou mechanická vjezdová návěstidla. Zato odjezdové návěstidlo je již jen na nymburském zhlaví - na mladoboleslavském bylo již nahrazeno světelným.

Průjezd rychlíku Česká Lípa - Kolín

Ze stavědla na nymburském zhlaví, kde mj. nacházím také ručně stahované závory, se ovládají jen výhybky. Spěchám si vyfotit průjezd motorového kolínského rychlíku kolem starého návěstidla.
Ale kromě staré techniky tu mají ještě jednu zajímavost - roku 1944 tu jako elév na výpravčího sloužil i spisovatel Bohumil Hrabal. V útulné čekárně, kde lze nalézt i nástěnku se zajímavostmi o slavném spisovateli, je umístěna i jeho pamětní deska.


Bohumil Hrabal nastoupil roku 1942 jako pomocný dělník na nádraží v Kostomlatech nad Labem a v roce 1943 se rozhodl stát se výpravčím. V roce 1944 zde v Dobrovici absolvoval výcvik a byl poslán do školy v Hradci Králové. Po složení všech zkoušek nastoupil již jako výpravčí opět do Kostomlat nad Labem.
Tady v Dobrovici začal vznikat námět na jeho nejslavnější román "Ostře sledované vlaky". Jméno výpravčího-záškoláka Miloše Hrmy vzniklo spojením příjmení dvou nenapravitelných hříšníků a nejlepších kamarádů na hradecké škole - Hrabal + MAšek. O jejich zážitcích ve službě i na škole vypovídá i několik vzpomínek, doplněných úsměvnými obrázky, z nichž předkládám aspoň dva:

Říšská železniční razítka na zadnici sličné telegrafistky Zdeničky Svaté

Elév Hrabal před inspekční komisí zjišťuje, zda již jede ohlášený vlak

Bohumil Hrabal vynikal různými kousky, jako bylo např. položení ucha na kolejnici na poslech, jede-li již vlak či pískání odjezdů na prsty v důsledku až příliš častého ztrácení či zapomínání služební píšťalky. Filmová podoba "Ostře sledovaných vlaků" mu vynesla oscara a proslavila herce Josefa Somra, Vladimíra Valentu, Vlastimila Brodského i zpěváky (tentokrát také herce) Naďu Urbánkovou a Václava Neckáře.

Josef Somr s Václavem Neckářem jako výpravčí Hubička se záškolákem Milošem Hrmou
ve filmu "Ostře sledované vlaky"

Ale již je čas vydat se na cestu také do městečka, vystrkujícího za polem kukuřice kostelní věž, dva "klobouky" špic cukerních sil a dva červené komíny proslulého cukrovaru, které je vzdáleno od stanice necelé tři kilometry. Souběžně s místní silničkou z nedalekých Němčic sem z nádraží vede vlečka, o které ještě bude řeč. Mraky se začínají protrhávat, tu a tam problikne slunce, v polích spouštějí koncert skřivani - že by konečně začalo přece jen léto ? Do kopečka vlevo odbočuje silnička do městečka, já se však tentokrát pustím raději dál po kolejích. Jsou svátky, takže dnes nic nepojede. Na jižním okraji Dobrovice se nachází průmysdlová zóna a jedna odbočka vede do jakéhosi nového podniku SCHNELLECKE BOHEMIA s.r.o., o němž mi není nic známo, další k impozantní stavbě obilního sila. Mě však nejvíc zajímá kolej, odklánějící se doprava. Za přejezdem jakési okresky odbočuje doleva "triangl" (kolejový trojúhelník) do rozlehlého areálu cukrovaru, pokračování je ucpané cisternovými vozy. Tady by se někde mělo nalézat bývalé nádraží Dobrovice-město. Malý, hustě křovím zarostlý domek je začleněn do rozlehlého, oploceného skladu automobilů. Na plotě je však upozornění na kamerový hlídací systém. Tak, tady už z fotografování nic nebude. Raději se vydám podle plotu dál, kde by se měl nacházet konec vlečky a tedy i pokračování bývalé dětenické trati, nebo alespoň jejího tělěsa.
Místo toho však asfaltka končí u jakési polní cesty, míjející zarostlá vrata a nic již nenasvědčuje, že tu kdysi býval přejezd a násep, zato cesta se mění v kvanta bláta a mně nezbývá, než se, s obuví obalenou mohutnou zátěží (naštěstí je kolem dost suché trávy) obrátit na zpáteční cestu k městečku.

Dobrovický triangl - dětenická trať pokračovala rovně, kolej vlevo odbočuje do cukrovaru

Mraky zmizely a útulné městečko, asi jako Mochov, stulené v dolíku pod svahem, stranou od hlavních silnic, mě vítá stinným parkem se sochou Henyka z Valdštejna z roku 1863, který se zasloužil o rozkvět města v 16. století. Do parku shlížejí obrovské staré, ale citlivě opravené budovy cukrovaru.
Na konci parku se rokládá pěkné náměstí s fontánou ve tvaru krychle, která má připomínat výrobu cukru. I když je svátek, je otevřen zelinářský obchůdek, cukrárna, hospůdka, malé bistro i velká restaurace v sousedství radnice, jde se tedy nejprve do restaurace na dobrý oběd. Aspoň tu přečkámnejvětší polední vedro u orosené krušovické desítky. Přírodní steak s hranolky chutná skvěle.

Dobrovické náměstí s fontánou ve tvaru kostky cukru a radniční věží

Dolní část náměstí s parkem a cukrovarem
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama