Za (nejen) kostkou cukru do Dobrovice -2.část

30. dubna 2012 v 22:35 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Po dobrém obědě se jdu podívat na radnici, kde sídlí mj. i turistické infocentrum. Ve svatební síni se nachází vyřezávaný renesanční strop s výjevy inspirovanými Ovidiovými Metamorfózami, který pochází z bývalého zámeckého sálu, zaniklého při přestavbě zámku na cukrovar. Na radniční věži se kdysi nacházel orloj, dnes ochoz poskytuje pěkný výhled na městečko i okolí. Na odpočívadlech schodiště nacházím kromě malířských prací školní mládeže I tabule s dalšími zajímavostmi o městečku, o výrobě cukru i o spisovateli Bohumilu Hrabalovi.

Původní dobrovický zámek


Bohumil Hrabal


Pohled z radniční věže na náměstí s cukrovarem, parkem a zámeckou věží

V severní části náměstí, obklopen zahradami, stojí goticko-renesanční kostel sv.Bartoloměje z let 1569-1571, před nímž stojí barokní socha Immaculaty. Zámek, stojící v jižní části náměstí, byl posledními majiteli, rodinou Thurn-Taxisů, přestavěn roku 1831 na cukrovar. Dochovala se jedna věž a část budovy, která dnes, po citlivé opravě do původního stavu, slouží jako sídlo vedení podniku. Ale už je čas navštívit další zajímavost či spíše nejnovější turistickou atrakci, jíž je expozice cukrovarnictví - zdejšího hlavního zdroje příjmů.


Prvním sladidlem na světě byl med divokých včel, později si lidé vylepšovali chuť různými šťávami z vinné révy nebo palmovým či javorovým sirupem. Nejrozšířenější se však později staka cukrová třtina, která se v 8. století před n. letop. rozšířila pravděpodobně z Indonésie do Indie, Číny, Persie a Egypta. Lidé ze šťávy této rostliny vařili sirup a časem se jej naučili rafinovat (zbavovat nežádoucích příměsí, tzv. "necukrů"). Peršané jí říkali šakar, Arabové sukkar, po rozšíření do Evropy Angličané sugar, Francouzi sucre a Italové zucchero.
První řepný cukr v Čechách přišel na svět někdy roku 1810 a brzy nato se výroba rozjela i v Dobrovici. Poslední majitelé panstvi, Thurn-Taxisové, nechali roku 1831 dlouho neobývaný dobrovický zámek přestavět na cukrovar. V letech 1923-1940 proběhlo další rozšiřování výroby s využitím některých strojů z rušených cukrovarů. V okolí se až do nedávné doby nacházelo také mnoho dalších cukrovarů. Např. cukrovar v nedalekých Čachovicích padl 10.3.1945 za oběť ničivému požáru po sérii explozí několika vagónů s nákladem munice na sousedním nádraží Vlkava. Nikdy se nepodařilo vyšetřit,zda se jednalo o nešťastnou náhodu nebo sabotáž a cukrovar nebyl již nikdy obnoven a jeho trosky dosloužily jako překladiště řepy. Dochovala se jen kotelna, sloužíci nyní jako sklad Mototechny. Když roku 1968 skončil provoz cukrovaru v Kropáčově Vrutici (stejně jako v Rožďalovicích či v hanácké Chropyni), sloužil tento ještě nějaký čas také jako nákladiště řepy, která se odvážela sem, do Dobrovice. Další závody se nacházely v nedalekých Brodcích nad Jizerou, v Mladé Boleslavi a v Mnichově Hradišti. Ty však, jako spousta jiných, nepřežily 90. léta 20. století. Dobrovický cukrovar nakonec zůstal jediným činným cukrovarem vkraji a dnes je nejstarším provozovaným cukrovarem u nás a také největším a nejmodernějším cukrovarem ve střední a východní Evropě. S ním zůstaly v provozu již jen cukrovary v Českém Meziříčí poblíž Opočna, Vrbátkách u Prostějova, Litovli, Prosenici, Opavě a Hrušovanech nad Jevišovkou.

Z původního provozu dobrovického cukrovaru

Dochovaná část dobrovického zámku - dnešní administrativní budova cukrovaru

Místo zámeckého parku vidíme změť dopravníků a transportérů

Někdy roku 1992 se cukrovar spojil s lihovarem a vznikla nová společnost Cukrovary a lihovary TTD a.s. Kromě cukru se zde z řepných řízků vyrábí i bioetanol, který se používá jako ekologicky čistá pohonná látka do osobních automobilů a autobusů.

Bývalý hospodářský dvůr, přeměněný na "Dobrovická muzea"

V těsném sousedství cukrovaru stával také hospodářský dvůr, uváděný už od roku 1541, který ve 2. polovině 20. století značně zchátral a tak se koncem 90. let hledaly nápady na jeho záchranu a nové využití. V roce 2007 byl podán návrh na zřízení jedinečné muzejní expozice, která by lidem přiblížila výrobu cukru a pěstování a sklizeň řepy. O rok později byla založena obecně prospěšná společnost Muzeum a společenské centrum Dobrovice, která provedla náročnou rekonstrukci areálu a vznikly tu hned tři expozice - pěstování řepy, cukrovarnictví a lihovarnictví a historie města Dobrovice. Když se nás po chvíli ujme pohledná dívka, vystupujeme po schodišti v plechovém válci tvaru difuzéru(extraktoru řepné šťávy z řízků) do prvního patra, kde je připravena expozice semen, půd a způsobů pěstování a sklizně řepy i třtiny, ukázky cukru a produktů z jiných cukrovarů, zařízení laboratoře, lisovací formy na kostky a model zařízení lihovaru. V další budově jsou vystavené secí stroje, pluhy a jiné nářadí na obdělávání polí, model pole a postupu růstu řepy, manipulační prostředky k balení a dopravě cukru a některé stroje ze zaniklých cukrovarů. Je jen škoda, že tu nesmíme fotit. I o železnici se tu něco najde - ve vstupní hale se nachází pojednání o vlečkách, jejich lokomotivách i průmyslových úzkorozchodkách, z nichž jedna sloužila i v nedalekých Čachovicích ke svozu cukrové řepy z okolních statků a také k rozvozu vyslazených řízků. Na rozlehlém nádvoří muzea stojí průmyslová parní lokomotiva s cisternovým vozem na dopravu melasy a vysokostěnným vozem, nad nímž se klene konstrukcepůvodního vodního jeřábu zvaného "Elfa" k vyplachování řepy. Přes zeď je vidět moderní zařízení cukrovaru. Na podzim, kdy probíhá řepná kampaň, je možnost se
objednat na exkurzi do provozu.


Historický nákladní vlak z dobrovické vlečky

V dobrovickém cukrovaru sloužil i stroj pojmenovaný "Princ Erich" - dnešní exponát brněnského
Klubu přátel kolejových vozidel.

...a pohled na cukrovar z nádvoří muzea

Nyní, v letním období se návštěvníci musejí spokojit s dokumentárním filmem. A jak se takový cukr vyrábí? Vše si dosud pamatuji ze školní exkurze v říjnu 1978 do cukrovaru v Litoli (+ 1991), tak mě hlavně zajímalo, co se dnes změnilo. Řepa je nejprve oprána a zbavena nečistot v pračce, při čemž se odloučí i kamení a skrojky chrástu. Poté je doporavníkem vyvezena do horního patra linky, kde je v řezačkách rozřezána na tenké řízky, které putují do difuzéru (extraktoru), kde je z nich protiproudně horkou vodou o teplotě 70 stupňů vyluhována cukerná šťáva. Vyslazené řízky se lisují a suší a poté slouží jako krmivo nebo k výrobě bioetanolu. Na celou linku dnes stačí dva strojníci, ovládající vše pomocí počítače.

Vlevo lisy na vyslazené řízky, v pozadí prací, řezací a difúzní linka na zpracování řepy

Cukerná šťáva, odtékající z difuzéru je dále čištěna přidáním vápna (čeření), čímž se vysrážejí organické nečistoty, poté se vápno odstraní kysličníkem uhličitým (saturace) a šťáva je přefiltrována na tzv. kalolisech, což je soustava hrubých pláten. Kalolisy se musely čistit ručním seškrabáváním, což byla práce dost fyzicky namáhavá. Dnes je čištění automatické a na obsluhu čtyř kalolisů stačí jeden člověk. Vyfiltrované kaly (šáma) slouží jako výborné, vápenaté hnmojivo. Vyčištěná cukerná šťáva se zahustí v odparkách, kde vyniká sirup, který se poté 8 hodin vaří ve vakuu, aby vznikly krystaly. Nakonec se vytočením v odstředivkách oddělí kreystal od melasy (necukrů), je zkropen vodou, čímž se vybělí a odpadá rafinace (rozpuštění, další filtrace a opětné vaření) hotový krystal padá na střásací síto, kde se osuší a je plněn do žoků ve skladu nebo dopravován do cukerního sila, odkud si jej zákazníci odvážejí v cisternových vozech.
Vše opět řídí jeden člověk pomocí počítače.
Nevyrábějí se již ani kostky, krystal je mlet na moučku nebo rovnou balen do sáčků v nové balírně v Mělníku, která je nejmodernějším závodem svého druhu ve střední evropě. Některé závody, jako např. Tehdejší n.p. Pražské cukrovary v Praze Čakovicích a Kostelci nad Labem (oba +1993) dovážely a zpracovávaly i cukrovou třtinu. Ta je rozmačkávána mezi rýhovanými válci, čímž se získává cukerná šťáva, která je dále zpracovávána stejným způsobem jako šťáva řepná.
Čakovický závod byl i posledním výrobcem homolí. Ty se vyráběly nalitím hustého sirobu do forem, kde se nechal několik dní stát, zatímco malým otvorem ve špičce pomalu odkapávala melasa.


Vápenka

Ale ač se to nezdá, čas přece jen nenápadně pokročil a už se blíží ke čtvrté. Nezbývá než se vydat na zpáteční cestu. Do odjezdu nymburského osobáku zbývá ještě půlhodina a výpravčí spěchá do starého stavědla postavit vlakovou cestu pro kolínský rychlík. Ale s ním tu jsou ještě nějací dva muži - jak se ukázalo, jde také o nějaké náhodné fandy, jako jsem i já. Protože je svátek, tedy jezdí jen osobní vlaky a je tedy víc klidu a času na kus řeči, výpravčí jim ukazuje a vysvětluje taje a zajímavosti staré mechaniky. Honem se přidávám a pěkný "vlakovandr" je zakončen ještě jednou malou, ale zajímavou exkurzí. Potom už od Boleslavi přihrčí Regionova a šineme si to teplým odpolednem k Nymburku.

Na závěr malá exkurze na starém stavědle

... A sbohem Dobrovice!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama