"Ferdinandkou” a “podřevnickým pacifikem” do Vizovic - 2.část

15. dubna 2012 v 17:38 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
A konečně jsou tu taky dvě známé osmsetdesítky se dvěma vlečňáky- tzv." bafíky" mezi sebou. Zaujímám pohodlné místo na zadní plošině vlečňáku, kde lze stahovat okno. Vjíždíme mezi vysoké cihlové budovy, rozlehlá skladiště a vlečky.
Snažím se nahlížet velikými okny dovnitř, kde svítí zářivky. Baťovy obuvnické a strojírenské závody! Tady se tedy začala psát slavná historie největšího města na trati - Zlína. Dominantou průmyslového centra je tzv. "Zlínský mrakodrap"-šestnáctipatrová, 77,5 metru vysoká budova, sídlo správy obuvnických závodů, postavená roku 1938 jako největší budova v tehdejším Československu. Dnes zde sídlí Krajský úřad Zlínského kraje. Mezi průmyslovými halami a sklady se jako přikrčená objevuje nízká, vybílená budova s prostorným, zastřešeným nástupištěm. Malá, ale asi nejdůležitější stanice "podřevnického pacifiku" , Zlín - střed.
A jsou tu okrajové čtvrti Zlína-úhledné, cihlové baťovské domky, jeden jako druhý, jako krabičky se zahrádkami. A zas zahrady a hlavní silnice. Lípa. Nákladiště donedávna slavného JZD Slušovice. Malá, nenápadná budova, trochu podobná většímu zahradnímu domku, schoulená pod dvojicí košatých lip na nástupišti a tři koleje. Za nimi se však nachází slušně velké, kontejnerové překladiště.

Nejdůležitější stanice "Podřevnického pacifiku" - Zlín-Střed


Pod bílými domky s červenými střechami v Zádveřicích vjíždíme pod kopečky Vizovických vrchů . Po pravé straně se objeví oplocený, čistě umetený dvůr a dlouhá nízká budova světoznámé likérky Rudolfa Jelínka a je tu konečná - Vizovice. Původně byla trať jako důležitá spojnice Zlínska a Olomoucka prodlužována až do Valašské Polanky k "Masarykově dráze" Vsetín - Horní Lideč, ale po roce 1948 vláda veškeré prostředky na stavbu přesunula na slovenskou "trať mládeže" Košice - Zvolen, dostavbu trati Vizovice - Valašská Polanka zastavila a trať zůstala dodnes nedostavěna. Do budoucna se však s dostavbou počítá, nová varianta připojení k "Masarykově dráze" se naskýtá také v obci Bystřička. Zatím však koleje končí ve Vizovicích. Je to tedy něco podobného jako západočeská trať Pňovany - Bezdružice.

Vizovice - konečná stanice, prosíme, vystupte!

Nejprv se jdu podívat na zámek, nacházející se na náměstí, který patří k nejhezčím na Moravě. Barokní zámek francouzského typu byl postaven podle návrhu F.A. Grimma na místě cisterciáckého kláštera Smilheim. Trojkřídlý zámek nechal postavit olomoucký kanovník hrabě Heřman Hannibal z Blumegenu. V zámku jsou k vidění překrásné historické interiéry zdobené malbami (hlavní sál, knihovna, kaple aj.) s vybavením ve stylu Ludvíka XVI. , obrazovou galerií a etnografickou expozicí. Je tedy se nač těšit. Zvládnu to časově? Jaké je však mé rozčarování, když si chci u pokladny koupit lístek na menší ze dvou okruhů a dovídám se, že se nesešli návštěvníci a nezbude než půlhodinu počkat. Ale tolik času navíc já už nemám.

Vizovický zámek

V zámku jsem koneckonců již byl s rodiči na autobusovém zájezdě Kovohutí v březnu 1983. Nahlížím tedy aspoň do zámeckého parku, tvořeného francouzskou zahradou se sochařskou výzdobou a anglickým parkem.

Vizovický zámecký park

Ale jak jsem se doma dozvěděl od rodičů, je tu ještě jedna zajímavá atrakce a tou jsou exkurze do světoznámé výrobny likérů a destilátů R. Jelínek. To si ujít rozhodně nenechám.


Opět mě čeká cesta na nádraží (z městečka vzdáleného jako u nás) a dva kilometry úzkou pěšinkou podél dlouhého plotu a železniční tratě, než se mi, podobraz zpocenému, podaří dosáhnout silnice a přístupu k vrátnici a přívětivě vyhlížejícímu podloubí podnikové prodejny, nabízející lákavé, velké množství lahví všech možných tvarů a velikostí s likéry a destiláty různých vůní a barev. Jako na Haničce, prohlídka již začala, kupuji tedy aspoň otci miniaturní lahvičku slivovice do sbírky likérů a v sousedství prodejny se otvírá malý sálek, kde pohledná dívka v bílých letních šatech - marketingová manažerka Hana Holubová, už lidem vyložila něco z historie firmy a na plátně běží krátký dokumentární film o historii a současnosti závodu.

Vrátnice a podniková prodejna

Ke vstupnému 80,-Kč je možno přikoupit si též možnost degustace, ale na tu již nezbude čas a já lihoviny nepiji. Dokumentární film došel a jde se na exkurzi, veškeré fotografování i filmování je povoleno! Na počátku všeho je malé muzeum, kde jsou vystaveny historické fotografie a dokumenty z počátků výroby, láhve, viněty i vzorky lihovin. Tady se dozvídáme, že první palírnu založil roku 1812 Karel Singer. Současný závod založil Rudolf Jelínek koncem 19. století.
Vyráběly se tu i tzv. "košer" lihoviny, tzn. veškeré fáze výroby probíhaly pod dozorem rabína a nádoby se zrajícím destilátem byly odborně zapečetěné. Protože Rudolf Jelínek byl také Žid, zahynul v roce 1941 v Osvětimi.

Manželé Jelínkovi

...a počátky slávy vizovické palírny

Po roce 1948 závod patřil pod národní podnik Jihomoravské konzervárny a po roce 1989 byl vrácen potomkům původních majitelů. Ovšem z původní rodiny je dnes s firmou v kontaktu již jen prasynovec Rudolfa Jelínka, André Lenard, žijící v jihozápadní Francii, který do Vizovic jezdí na podzim a v zimě. Podnik je nyní akciovou společností a vlastní několik poboček i v Bulharsku a Rumunsku. Výroba ovocných destilátů pokračuje. Dnes se zde kromě tradiční slivovice, jablkovice, meruňkovice či hruškovice vyrábí také griotka, vodka a tzv. česká whisky a mnoho dalšího včetně již jmenovaných židovských "košer" lihovin či ryze exportního rumu pro polský trh. Vyrábějí se zde destiláty v několika řadách. Jednou z nich jsou např. Ovocné destiláty jako slivovice, hruškovice či meruňkovice, další je tzv. Moravská řada (Moravská malina, jahoda, jablko, švestka), značkové lihoviny (Slovácká borovička, Luhačovická bylinná, Praděd či Absint).
Další řadou je Švejk (Švejk tuzemák, peprmintka, griotka) a premium(Slivovice ročník 1989, pětiletá či desetiletá košer slivovice). Lihoviny se vyvážejí do celého světa. K závodu patří mj. též rozlehlý švestkový sad Razov někde na kopci nad železniční tratí. Srdcem celé výroby jsou destilační kotle. Ovoce, které musí být dobře vyzrálé, bez stopek či známek hniloby, se nejprve pomele, aby se narušila dužnina a potom přichází na řadu kvašení. Ovoce kvasí v tancích bez přístupu vzduchu šest až osm týdnů, kdy se přírodní cukr mění v alkohol. Po skončení kvasného procesu dochází k destilaci, kdy se kvas míchá a zahřívá parou, čímž se z něj uvolňují alkoholové páry, které se následně ochladí, čímž vzniká ovocný destilát.
Slivovice se destiluje až třikrát. První "pálení" trvá 4 hodiny, druhé 8, třetí 16 hodin. Potom se destilát stáčí do lahví nebo několik měsíců zraje. V.menších kotlích se dále provozuje tzv. pěstitelské pálení, kde se z kvasu, dovezeného sem pěstiteli, vyrábějí další destiláty, jako je např. oskerušovice, kdoulovice nebo jadernička. Zasklená místnost se dvěma kotli a spletí trubek trochu připomíná strojovnu Nautilu, bájného stroje kapitána Nema. Nejlepším destilátem je natřikrát destilovaná slivovice. Má mít švestkovou chuť a lehkou příchuť po mandlích, což při destilaci tvoří pecky.
Další fází je několikaměsíční zrání, neboli egalizace, probíhající v tancích o objemu 20 000 litrů.

Srdce výroby - destilační kotel

Dvacetitisícilitrové zrací tanky, tzv. egalizace

V těchto sudech zraje česká whisky. Škoda, že necítíte tu vůni!

"Svatyní" závodu je tzv. spolkařský sál, připomínající podpalubí zámořského korábu. Tady si členové Spolku přátel Jelínkovy slivovice ukládají své lihoviny či vlastní destiláty. Čím déle jsou uchovávané, tím lepší! Roční členství stojí 2 500 Kč. Box s číslem 1 patří valašskému králi Bolku Polívkovi, číslo 100 prezidentovi republiky Václavu Klausovi.

Spolkařský sál s ukázkou historického destilačního zařízení

Ze současné produkce

"Atmosféra zámořské lodi je tu proto, že od r. 1934 firma Rudolf Jelínek vyvážela (a dosud vyváží) košer slivovici do USA" vysvětluje Hana Holubová. Vedle sálu zraje v dubových sudech tříletá zlatá slivovice, pětiletá a desetiletá košer slivovice (kterou jezdí osobně kontrolovat rabín). Kolem se šíří lahodná vůně.

Plnicí linka

Ze dvora lze velkými okny vidět i plně automatizovanou plnicí linku na láhve. Ale i přes veškerou automatizaci je tu stále ještě značný podíl práce ruční - jedná se např. o lepení vinět či balení lahví do krabic. Byl by však omyl myslet si, že si zaměstnanci mohou přinést z domova demižon a nalít si, nač mají chuť - vše je pečlivě hlídáno, povolena je pouze opatrná degustace čerstvých destilátů či soukromé "pálení" z doneseného ovoce. U práce se tu pít nesmí, stejně jako všude jinde.
Naše exkurze končí pod vysokými, vrchovatě narovnanými regály expedičního skladu. Poté se lidé vracejí do prodejny na ochutnávku, zatímco na mě čeká opět dvoukilometrová pouť kolem plotů a podél železniční trati k nádraží, které jako by se vzdalovalo. Před výpravní budovou láká k posezení útulná hospůdka. Konečně dojde na pozdní oběd. Výběr není valný - tlačenka s cibulí, sekaná s chlebem, bramboráčky. Dostávám chuť na bramboráčky, ale jaké je moje zklamání, když mi paní hostinská sdělí, že příprava zabere dvacet minut, což je můj jediný zbývající čas do odjezdu. Dám si tedy aspoň velkého Kozla a hajdy do vlaku.
Započíná moje nejdelší dnešní pouť. V Otrokovicích je času dost. Jede sice rychlík Luhačovice - Praha, ale já mám namířeno na opačnou stranu, dolů na Břeclav. Rychlík Olomouc - Brno jede až před čtvrtou, jde se do nádražního bufetu. Je sice pozdní odpoledne, ale výběr jídel i nápojů je velký. K zahnání hladu postačila vynikající gulášová polévka. Brněnský rychlík má však nečekaně čtvrt hodiny zpoždění a vedro mi pomohlo objevit na konci prvního nástupiště ještě útulnou restauraci, tak si dám pivo, potom pořizuji na nástupišti ještě nějaké fotografie lokomotiv řad 750 a 151. Čekání se začíná protahovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama