Duben 2012

Za (nejen) kostkou cukru do Dobrovice -2.část

30. dubna 2012 v 22:35 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Po dobrém obědě se jdu podívat na radnici, kde sídlí mj. i turistické infocentrum. Ve svatební síni se nachází vyřezávaný renesanční strop s výjevy inspirovanými Ovidiovými Metamorfózami, který pochází z bývalého zámeckého sálu, zaniklého při přestavbě zámku na cukrovar. Na radniční věži se kdysi nacházel orloj, dnes ochoz poskytuje pěkný výhled na městečko i okolí. Na odpočívadlech schodiště nacházím kromě malířských prací školní mládeže I tabule s dalšími zajímavostmi o městečku, o výrobě cukru i o spisovateli Bohumilu Hrabalovi.

Původní dobrovický zámek


Bohumil Hrabal

Za (nejen) kostkou cukru do Dobrovice - 1.část

30. dubna 2012 v 21:42 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
A je tu rok 2011, který znamenal velkou změnu v mém životě a tou bylo uskutečnění již dlouho plánované oční operace, na niž bylo nutno ušetřit značný obnos. Zato již nemusím nosit brýle, pouze na čtení mi postačí slabší. Opět jsou tu ale i svátky 5. a 6. července, ale počasí cestování nepřeje. Je citelně chladno a z tmavých mraků se co chvíli vylévá studená sprška, o kterou není co stát. Co podniknout?
Mám dost filmů, knížek a mou nejoblíbenější zábavou jsou železniční modely. Tedy nejen jízdy na modelovém kolejišti, ale I údržba kolejiště, stavba nových budov a výroba stromků. Matka však na mě stále naléhá, ať si udělám přece jen nějaký výlet, když je tolik volna. Ale počasí nepřeje, je úterý, železniční muzea se otvírají jen o víkendech, o žádné nostalgické jízdě také nevím a památky v okolí Čelákovic i v Praze již znám. Do ruky se mi však dostal 11. díl knihy "Toulavá kamera" kde jsem objevil námět na výlet, který nevede nikam daleko a přesto se z něho nakonec proti očekávání vyklube docela pěkný "vlakovandr"...


“Ferdinandkou” a “podřevnickým pacifikem” do Vizovic - 3.část

15. dubna 2012 v 18:16 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Příjezd (o 15 minut zpožděného) rychlíku Olomouc - Břeclav - Brno do Otrokovic

Konečně je tu brněnský rychlík. Sbohem, pánové Jelínku a Baťo! Nádraží je plné lidí, ale ve vlaku je jich poskrovnu. Opět mám kupé sám pro sebe a už se stočtyřicítkou řítíme Pomoravím. Jen se mihnou Napajedla, Huštěnovice, krátká zastávka ve Starém Městě u Uherského Hradiště a zas letíme, po trati rovné jako přímka, k Moravskému Písku, kde už čeká lokálka do známého vinařského městečka - Bzence.

"Ferdinandkou” a “podřevnickým pacifikem” do Vizovic - 2.část

15. dubna 2012 v 17:38 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
A konečně jsou tu taky dvě známé osmsetdesítky se dvěma vlečňáky- tzv." bafíky" mezi sebou. Zaujímám pohodlné místo na zadní plošině vlečňáku, kde lze stahovat okno. Vjíždíme mezi vysoké cihlové budovy, rozlehlá skladiště a vlečky.
Snažím se nahlížet velikými okny dovnitř, kde svítí zářivky. Baťovy obuvnické a strojírenské závody! Tady se tedy začala psát slavná historie největšího města na trati - Zlína. Dominantou průmyslového centra je tzv. "Zlínský mrakodrap"-šestnáctipatrová, 77,5 metru vysoká budova, sídlo správy obuvnických závodů, postavená roku 1938 jako největší budova v tehdejším Československu. Dnes zde sídlí Krajský úřad Zlínského kraje. Mezi průmyslovými halami a sklady se jako přikrčená objevuje nízká, vybílená budova s prostorným, zastřešeným nástupištěm. Malá, ale asi nejdůležitější stanice "podřevnického pacifiku" , Zlín - střed.
A jsou tu okrajové čtvrti Zlína-úhledné, cihlové baťovské domky, jeden jako druhý, jako krabičky se zahrádkami. A zas zahrady a hlavní silnice. Lípa. Nákladiště donedávna slavného JZD Slušovice. Malá, nenápadná budova, trochu podobná většímu zahradnímu domku, schoulená pod dvojicí košatých lip na nástupišti a tři koleje. Za nimi se však nachází slušně velké, kontejnerové překladiště.

Nejdůležitější stanice "Podřevnického pacifiku" - Zlín-Střed

"Ferdinandkou" a "podřevnickým pacifikem" do Vizovic - 1.část

15. dubna 2012 v 17:02 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Není nic horšího na světě než pískot budíku před čtvrtou ráno a zjištění, že venku leje jako z konve. Ale ČDnet dosud platí, tak se musí využít. Tak bágl na záda a jde se na nádraží, dnes mě čeká nejdelší z vlakovandrů, který bude měřit celkem 640 kilometrů! Všude je tma, ani pouliční lampy nesvítí. Plížím se podél zdí jako nějaký zloděj, ale tady aspoň tolik neprší jako cestou na jiřinskou zastávku, kde jsou jen domky s předzahrádkami a proti hustému, vytrvalému dešti by už nechránilo ani stromořadí.