Orlickými horami z Lanškrouna do Štítů - 2.část

4. března 2012 v 20:50 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Pár kroků za bistrem se objevuje autobusové nádraží. Zalézám s ostatními lidmi před žárem do stinné čekárny, ale netrvá ani deset minut a je tu autobus. Ve voze je nás šest. Žena se dvěma malými děvčátky, jakási starší paní, já a ještě jeden turista s báglem. Propleteme se ruchem ulic, vystoupáme mezi zahrady, stavíme ještě u nějakého kostela a jsme venku z města. Malebná, osluněná krajina s čistou přírodou trochu připomíná chvíli Českou Sibiř, chvíli zas Chočské pohoří mezi Dolným Kubínem a Ružomberkem. Jede se dobře, až na to vedro.
Ostré oblouky, hned se škrábeme do stoupání, hned zas sjíždíme do údolí. Ještě párkrát se objeví panorama vzdalujícího se Lanškrounu a okolních kopců a stromoví i krajina s občasnými osamocenými chalupami vypadá trochu jako Krkonoše či opět Česká Sibiř. Stavíme na nějakém rozcestí, projedeme krajem lesa, několika malými vesničkami a jsou tu první vilky a zahrádky městečka Štíty. Můj silniční přesun končí na pěkném, ale téměř liduprázdném, mírně se svažujícím náměstí s kostelem.



Interiér štítského kostela

Štíty jsem poprvé a naposledy navštívil během pobytu na táboře ŽOS Nymburk v nedaleké Horní Orlici u Králík v červenci 1976, kdy jsme jeli strávit odpoledne na zdejší koupaliště. Do dnešních dnů si však pamatuji pouze toto náměstí a nádraží, ovšem už ne cestu z něj na náměstí. Všude je klid, náměstí je jako po vymření, jen v parčíku vedle autobusové zastávky jakási paní shrabuje posečenou trávu a zametá chodník. Ve spodní části náměstí se objevuje přívětivý hotýlek, otevřené dveře i zahrádka restaurace zvou k posezení. Vida, tohle vědět, mohl jsem jít na oběd až tady-jak se vzápětí ukáže, času tu bude víc než jsem čekal. Dávám si tedy pivo, otevřu jízdní řád a ještě překontroluji všechna spojení.
Ochotná servírka mi ještě poradí cestu k nádraží, kam je to jen kousek, asi jako u nás. Scházím s kopečka pod oblouk lanškrounské výpadovky a cesta pokračuje kolem nových vilek a zahrádek. Parta opálených chlapů pokládá zámkovou dlažbu na nové chodníky. Pak se vlevo objeví kancelářská budova a haly jakéhosi nového závodu. Na pravé straně se bělají haly jakéhosi statku, ale za nimi se již rozprostírá pole obilí a malebné, lesnaté kopečky - tady už to poznávám. Potom už zástavba končí, vlevo se zelená kraj lesa a vpravo se vedle silničky objevila kusá kolej a první výhybky. Jsem u cíle. Nádraží se téměř nezměnilo. Jen je obydlené a zamčené. Není si kde koupit lístek (ten naštěstí nepotřebuji) ani kde sednout. Dřevěné skladiště, zahrádka vedle budovy, v sousedství skladiště skládka dřeva. Zmizela však jednokolejná výtopna s vodním jeřábem i kolej k ní.
V létě 1976 jsme sem přijeli v přívěsném voze BDlm, taženém "hurvínkem" Tatra řady M 131.1, jehož číslo si již nepamatuji, dokonce jsme jeli ve služebním oddíle! Ve stanici zrovna posunovala letohradská parní "všudybylka" Škoda řady 354.195, která sloužila k vozbě manipulačních vlaků. Její houkání na přejezdu u stanice Červená Voda a u naší zastávky Dolní Orlice bývalo slyšet až do tábora. "Všudybylka" dosloužila v roce 1978, poté stála řadu let na pomníku v depu v Ústí nad Labem, později byla opravena a dnes slouží coby provozuschopný exponát v železničním muzeu v Lužné u Rakovnika k vozbě nostalgických vlaků. V zimě 1981 se na štítské trati konal týden muzejního parního provozu, kdy se na osobních vlacích střídal muzejní "hurvínek" Tatra řady M 131.101 s parním "arcivévodou Karlem" ČKD řady 422.025 a manipulační vlaky patřily "všudybylčině sestře" Škoda řady 354.1217. Dávno již pominuly časy "hurvínků", parní mašinky 354.1217 i 422.025 , které si zahrály v několika filmech, skončily svou životní pouť v depozitáři pražského Národního technického muzea v Chomutově. Co však se po čtyřiatřiceti letech nezměnilo, je malebná krajina za kolejištěm a v okolí nádraží.

Nádraží ve Štítech

...a nezměněná malebná krajina za kolejištěm

V městečku kromě kostela moc zajímavostí nebylo, jdu se tedy projít aspoň kolem nádraží. Škoda, že od Dolní Lipky nic nejede-jsou tu pěkná místa k fotografování. V létě 1976 jsme podnikli i patnáctikilometrovou pěší túru ze Suchého vrchu sem k vlaku. Ač se tehdy šlo většinou s kopečka nebo po rovině, cesta moc pohodlná nebyla a všichni jsme jí měli dost.
Tak tu sedím na bedně s posypem na sníh a vzpomínám a najednou jsou dvě hodiny přece jen pryč a přede mnou se konečně objevil motoráček řady 810. Zpáteční cesta bude trochu delší, protože mě čeká pár přestupů. Tento vláček však jako jeden z mála jede až do Lichkova odpadá tedy přestup v Dolní Lipce, kde jsme roku 1976 přesedali z rychlíku Praha - Hanušovice do autobusů a po třech týdnech se tímtéž vlakem vraceli do Nymburka. Kolem ubíhají Heroltice, Mlýnický Dvůr, Moravský Karlov,Červená Voda...ani okolí tratě se k mé radosti, až na občasné nové vilky, příliš nezměnilo. Jen ze zastávek zmizely původní, zelené, dřevěné čekárničky se smaltovanými tabulemi, které byly nahrazené hnědými, prostornějšími, také dřevěnými, připomínajícími trochu spíš kůlnu, se standartními, modro-bílými tabulemi. Původní byly hezčí. V Červené Vodě se místo nevzhledné, neomítnuté cihlové staniční budovy objevuje pěkně opravená, nabílená budova s novými okny. Zato okolí zastávky Dolní Orlice se vůbec nezměnilo.
Stromořadí a starý statek podél hornoorlické silnice, pole a louky s roztroušenými bunkry pohraničního opevnění z roku 1938 - tzv. "řopíky", všecko je jako v roce 1976. Také sem musím někdy zavítat a znovu navštívit Horní Orlici.
Největší stanicí jsou Králíky. Je zde muzeum s přírodopisnými sbírkami, s kopce nad městečkem shlížejí nově opravené věže kláštera Hora matky Boží. V Králíkách bylo letos nově otevřeno také vyhlášené vojenské muzeum. Z průmyslu je nejznámější asi podnik Tesla, proslulý výrobou žárovek. Podjíždíme klenutý kamenný most, protáhneme se lesem a po pravé straně se objevily dva "řopíky" a překlápí se žlutý terč vzácné, mechanické předzvěsti - vjíždíme do přípojné stanice Dolní Lipka na hlavní trati Lichkov - Hanušovice, o níž jsem psal v I. díle (Zajímavými tratěmi Jeseníků a Slezska). Ve stanici se nachází dvoukolejná výtopna s točnou a popelovým kanálem, u něhož lze rozeznat i místo, kde stávaly figury uhlí a vodní jeřáb. Po propadnutí lhůty provozní způsobilosti kotle tu byla nějakou dobu deponována i letohradská parní lokomotiva ČKD řady 328.011, vystavená dnes v muzeu v Rokytnici v Orl. horách. Dosud zde fungují i čím dál vzácnější mechanická návěstidla.
V sousedním Lichkově vjíždíme pod novou trolej a mě čeká první přesedání na vedle stojící osobní vlak do Ústí nad Orlicí. Nádraží v Lichkově prošlo nedávno velkou modernizací. Kromě natažení troleje z polského Miedzylesí do Letohradu zde byla vystavěna nová, bezbariérová nástupiště, původní mechanická návěstidla byla nahrazena světelnými a provoz je řízen z dopravní kanceláře pomocí počítače.

Osobní vlak Lichkov - Ústí nad Orlicí zastavil v horkém odpoledni v žst.L etohrad

Do Ústí, přes nějž jsem projížděl ráno a pojedu i zítra, se mi moc nechce, přestupuji tedy v Letohradě na motorový osobní vlak směr Náchod a stejnou tratí jako včera pokračuji do Týniště nad Orlicí, kde opět přestoupím, tentokrát na spěšný vlak směr Pardubice a v Hradci Králové už čeká pražský rychlík.
Nazítří mě čeká poslední a asi největší "vlakovandr", který povede přes Vizovické vrchy až na jižní Moravu.

...A vpodvečer - konečně doma!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AdélaZuzu | Web | 12. srpna 2012 v 19:45 | Reagovat

To nemá chybu, krásný blog.

2 Žaneta | Web | 25. ledna 2014 v 13:52 | Reagovat

Bezva blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama