Přes hřeben Železných hor

12. února 2012 v 18:51 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
...A po dlouhé době konečně opět nastává léto - čas dovolených, čas "vlakovandrů"
Letos hodlám vyzkoušet nový druh jízdenky - tzv. "ČD net", což je síťová týdenní jízdenka pro všechny tratě, bez omezení kilometrické vzdálenosti, stojící na rozdíl od KMB. jen 940 Kč. To je tedy už něco lepšího! Tak nastupovat! Moje další dovolená na kolejích právě začíná!


Je chladné, zatím příjemné ráno 19.7.2010, když se ocitám na nádraží v Čáslavi, s úmyslem projet si malebnou, sedmnáctikilometrovou lokálku do Třemošnice a po pěším přechodu přes Železné hory pokračovat přes Prachovice do Přelouče. Čáslav je pěkné město, kterému dominuje kostel sv. Petra a Pavla, v němž byly při rekonstrukci roku 1910 objeveny ostatky Jana Žižky z Trocnova. Jinak se tu nachází vojenské letiště a nedávno otevřená, nová expozice zemědělského muzea. Z průmyslu je nejznámější čáslavská tukovka ZENIT a.s. vyrábějící mýdla, solvinu, zubní pasty a jedlé tuky.

Čáslav - morový sloup na náměstí a věž kostela sv. Petra a Pavla

Stanice Čáslav, pyšnící se udržovanou budovou ve stylu Rakouské severozápadní dráhy, leží na hlavním tahu 230 z Kolína do Havliíčkova Brodu. Naproti přes kolejiště se bělá menší, nenápadná budova dalšího nádraží - Čáslav místní nádraží, k němuž je přístup po železné lávce a odkud budu za chvíli vyjíždět. Až do jara 1983 zde bylo možno (jako poslední u nás) vidět v provozu známé červené "hurvínky" Tatra řady M 131.1.

Čáslav - nádraží třemošnické lokálky

Motorové vozy Tatra řady M131.1

Po nebi se rozprostírají šedé mraky, z nichž zatím nesměle, tu a tam vykoukne slunce. Po čtrnácti dnech, úmorných, třiceti- a vícestupňových veder včerejší vydatný déšť osvěžil konečně vzduch a zatím je příjemně, když nasedám do "orchestrionu" MSV řady 810. Pomalu se proplížíme mezi sklady a dílnami, mineme jakýsi závod na zpracování dřeva už se suneme či spíše závodíme s auty, po levém okraji hlavní silnice směr Chrudim. V dřívějších dobách se tu často stávalo, že traktor při píchnutí pneumatiky, či jiném menším defektu zajel ke kraji, a protože tu bylo málo místa, jel-li zrovna i vlak, měl traktorista postaráno o partu zdatných pomocníků.
Sice jen tříkolejnou, avšak důležitou stanicí jsou Skovice, které sice mají místo budovy jen strážní domek, ale slouží jako odbočná stanice čtyřkilometrové trati, dnes již jen vlečky, do nedalekých Vrdů, kde se nachází závod Prefa, Zemědělský nákupní a zásobovací podnik a také donedávna fungující cukrovar, o jehož současném osudu mi bohužel není nic známo. Původně tu byly cukrovary dva - další se nacházel v koncové stanici Vrdy- Dolní Bučice. Ve Vrdech se nacházela I rarita v podobě zvláštní zastávky pro školní mládež, aby nemusela přecházet přes frekventovanou chrudimskou silnici. Vlak nejprve zastavoval před přejezdem zmíněné silnice a po výstupu dětí pokračoval do stanice, nacházející se za přejezdem. V 50. letech byla na vrdské odbočce zrušena osobní doprava, ale vlečka je dosud využívána. Další tratí, zařazenou také do tzv. "Čáslavských lokálek", byla čtyřkilometrová vlečka z Čáslavi do cukrovaru v nedalekých Močovicích, která však zanikla koncem 60. let 20. století a jejíž kratičký zbytek slouží jako vlečka do čáslavské tukovky ZENIT a.s.
Přejeli jsme silnici a po několika obloucích v polích přejííždíme největší umělou stavbu na trati - železný příhradový most přes říčku Doubravu, za nímž vjíždíme do úvraťové stanice Žleby.
Malá stanička s čisťounkou, vybílenou budovou je sevřena úzkým, hlubokým údolím Doubravy spolu se závodem SFINX, stojícím v místě dalšího, již kdysi dávno zaniklého cukrovaru. Dnes se zde vyrábějí kovové bedny a palety. V pozadí se za továrními budovami tyčí věž zdejšího, novogotického auersperského zámku, zrekonstruovaného do dnešní podoby v letech 1849 - 1868. Na zámku byla natočena pohádka "O šípkové Růžence".

Zámek Žleby

Provoz na trati z Čáslavi do Žlebů a Skovic pro potřeby kampaňové přepravy započal 4.12.1880, osobní doprava do Žlebů byla zahájena v lednu 1881. Na jaře 1881 byla vykonána pochůzka ze Žlebů do Třemošnice a 14.2.1882 byla zahájena všeobecná doprava na celé trati.
Po malé chvíli, kdy si strojvedoucí přejde na opačné stanoviště, pokračujeme úvratí (změnou směru jízdy) opět ven do polí a luk. Vystoupáme do kopečka a obloukem obtáčíme celé Žleby a chvílemi se objevují střechy a věže zámku. Je pod mrakem, příroda jako by ještě spala. V dálce páří komín a chladící věže chvaletické elektrárny. Bude dnes hezky?
Vlevo se zvedá smrkovým lesem porostlý hřeben Železných hor, k němuž se zvolna přibližujeme a stavíme v malé staničce Ronov nad Doubravou, kde se dříve nacházel další cukrovar. Dnes se zde tyčí vysoká im- pozantní stavba obilního sila z 20. let. Následují Žlebské Chválovice, kde přejedeme hlavní silnici směr Seč a už se po pravé straně objevila mohutná cihlová stavba bývalé vápenky na třemošnickém předměstí Závratec, která je dnes zachována jako technická památka.

Závratecká vápenka

Třemošnice - konečná stanice! Prosíme, vystupte!

Třemošnice - konečná! Omšelá staniční budova, tři, vlastně již jen dvě koleje. Manipulační kolej ke skladišti již kdysi dávno zmizela v hustém porostu plevele. Za koncem trati se zvedá panelové sídliště.
Původně měla trať pokračovat až do Chotěboře ke trati Německý (dnes Havlíčkův) Brod - Pardubice, později se uvažovalo o propojení s Prachovicemi, ale nakonec nebylo vystavěno nic.
V Třemošnici fungoval od října 1882 i první drážní telefon u nás. Telefonní vedení, natažené podle silnice do Čáslavi, měřilo 23 km.V sousedství nádraží stávala strojovna pětikilometrové nákladní lanovky, která sloužila k zásobování závratecké vápenky prachovickým vápencem.
Nosné i tažné lano bylo zavěšeno na dvacetimetrových dřevěných sloupech, postavených v rozestupu 140 metrů. Na trati bylo v provozu 90 vozíků, obrat jednoho vozíku trval 90 minut. Za směnu lanovka přepravila 100 tun vápence. Pohon obstarávala parní lokomobila. Z lanovky se do dnešních dnů nedochovalo nic. Naproti přes kolejiště se rozkládají výrobní haly moderního závodu DAKO, kde se vyrábějí kompresory a brzdící zařízení pro lokomotivy i vagóny.
Ale už je načase vyrazit na Lichnici. Vylezu uličkou moderních vilek s rozkvetlými, udržovanými zahrádkami do kopečka k sečské silnici. Chvíli trvá než se mi ve vysoké, uschlé trávě v lukách za silnicí podaří najít uzoučkou pěšinku k lesu na úpatí hřebene Železných hor. V noci zřejmě muselo pořádně pršet, protože vrcholky kopců tonou v mlhách z vodních par. V mlze zmizela i zřícenina. Ale vydatný noční déšť důkladně umyl vzduch a po období veder se líp dýchá mně i přírodě. Vcházím do nasládle vonícího lesa a stoupám do kopce. Přes cestu tečou potůčky, pod polobotkami klouže bláto. Konečně jsem nahoře!
Minu mohutný dub a jsem v obci Podhradí. Na zříceninu už je to jen pár kroků po pohodlné silnici kolem kvetoucích předzahrádek. V dálce je slyšet sirénu, zahánějící dělníky do úkrytu a po ní se rozlehne dunivé žuchnutí. Nejde ovšem o žádný nálet ani cvičný poplach, ale v nedalekých Prachovicích se láme vápenec. Ten se ovšem již nepálí na vápno, ale slouží k výrobě cementu.
Ale mraky se protrhávají a konečně se dělá hezký den. Tak vzhůru na hrad!

Hradní zřícenina Lichnice

Původně gotický hrad byl v 15. století rozšířen, a v 16. století přestavován. Po skončení třicetileté války byl však pobořen, opuštěn a od roku 1933 probíhá jeho postupná konzervace.
K vidění je zde hradní areál se zbytky obvodového hradebního zdiva. Zbytek věže je upraven na rozhlednu, z níž je vidět až ke Kolínu. Dnes však dík vodním parám moc daleko neuvidíme. V malém domku, přilepeném ke hradbám je zřízeno malé muzeum s výstavkou o historii objektu. Tolik asi k mojí prohlídce zříceniny a vzhůru na další cestu. Ta povede do blízkých Prachovic, vzdálených asi 7 km.
Z Podhradí by se poo silnici dalo snad dojít, ale mě láká spíše cesta chráněnou přírodní rezervací Lovětínská rokle, protahující se mezi kopci železnohorského hřebene, dole pod zříceninou. Sestupuji tedy opět stejnou cestou dolů a místo zpět do Třemošnice se uhýbám doprava krajem lesa. Vzduch je jako víno, začínají zpívat ptáci. Zastavím se u rozcestníku-do Prachovic je po žluté značce 5 km. Prostředkem hlubokého kaňonu hučí potok, všude roste husté kapradí a jiný porost, válejí se vyvrácené stromy.

Otevřená tlama Lovětínské rokle

Brzy je cesta stále neschůdnější, později jen nánosy kamení podle potoka a občasná žlutá značka upozorňují na cestu. Porost je čím dál divočejší a všechno kolem čím dál mokřejší. Brzy si člověk připadá jako v amerických filmech o lovcích kožešin či zlatokopech z časů Jacka Londona nebo v dokumentárních filmech z amerických přírodních parků. Potok místy zaplavil i cestu a mně nezbývá než chvíli klopýtat po kamenech a nakonec zout boty a klopýtat dál bos.


Divočina Lovětínské rokle

Cesta je čím dál neschůdnější...

Místy dostává pořádně zabrat i potok

Dobrodružná cesta jako by si hrála na zápas o přežití. Asi v půli cesty se vysoko nad roklí objeví lichnická zřícenina. Klopýtání po kamenech už mě zmáhá. Nejraději bych se svlékl a smočil se v potoce. Ale všecko kolem je mokré a není si tedy ani kde sednout, natož uložit šatstvo.
Smáčím si tedy aspoň nohy - to je nádhera! Po deseti minutách dalšího klopýtání po kamenech a přelézání balvanů či podlézání vyvrácených stromů se konečně objevuje - pohodlná cesta!

Není nad chladivou lázeň!

Po nějaké chvíli se objevuje násep s propustkem pro potok a vylézám na jakousi okresní silnici, vybíhající z lesa. Je tu i autobusová zastávka, ale chybí jí název a ani v jízdním řádě není k poznání, o které místo jde.
Za zákrutem se objeví velká chatová osada a u silnice malý krámek s potravinami. Sláva! Konečně civilizace!
Před krámkem postává jakýsi místní strejda s taškou a kolem se belhá starší paní o berlích. Oba mi ochotně poradili a tak scházím se silnice a obcházím osadu obloukem podle dalšího lesa, až se objeví velký rybník a z dálky mě další siréna s detonací navede na cestu k Prachovicím.

V půli cesty - konečně pohodlná cesta!

Dlouhá, rovná, úzká asfaltka s rozpukaným prostředkem prorůstajícím trávou a kolem ní rozlehlé paseky, za nimi smrkový les, krajina skoro jako někde v Krkonoších nebo Jizerských horách. A je jedenáct hodin, je čas si dát něco k svačině. Na rozcestí leží hromada klád. Les nasládle voní, nikde živá duše, jen vysoko na nebi krouží nějaký dravec. Siréna utichla, lamači mají nejspíš oběd. Někde se rozštěkal pes. Chleba se sýrem, minerálka a jde se dál.

Dobrou chuť! V přírodě chutná.

Konečně východ z lesa! Cesta končí u autobusové zastávky na hlavní silnici Seč - Heřmanův městec.
Za silnicí pole obilí a pohled do malebné krajiny. Žlutá značka ukazuje odbočení vlevo a pokračuje po silnici do údolí, kde se rozprostírá městečko asi jako Mochov. Prachovice! Moderní, řadové domky se zahrádkami a pár paneláků, nad tím vším se tyčí obrovské modré budovy a šedivé komíny hlavního zdroje příjmů - cementárenského gigantu HOLCIM a.s. Závod tvořící dominantu městečka, je vidět ze všech stran. Tady se jistě už zabloudit nedá. Kde je takový podnik, tam bude jistě i vlečka a kde je vlečka, tam bude jistě i nádraží. Nejprve však hledám nějaké pohostinské zařízení. A vida! Restaurace jsou v malém městečku hned tři. Takže nejprve si něco dám k obědu. Bramboračka, v níž stojí lžíce, po ní pořádná porce rizota a orosený, dvanáctistupňový "Zlatý Bažant".V přírodě mi sice výtečně chutnalo, leč návrat do civilizace je také příjemný!

Nad Prachovicemi - poněkud moderní tvář české krajiny

Příjemný návrat do civilizace

Po dobrém obědě se proplétám vylidněnými uličkami. Tu a tam někdo pracuje na zahrádce nebo spravuje auto, jinak je všude klid až na pár psů u plotů. Dívám se po cementárenských komínech, až dojdu k silnici, po níž co chvíli projíždí cisternový kamion na dopravu cementu. Teď už se nedá zabloudit. Vozy zajíždějí k nákladové vrátnici a mě cesta vede s kopečka do krátké ulice mezi nějaké dílny a končí u podnikového parkoviště a osobní vrátnice. Vpravo leží šest autobusových stání a zábradlí, na němž mě teprve velká tabule ČD PRACHOVICE upozorní, že jsem u cíle. Za zábradlím se objevují tři koleje a nákladová rampa se srovnanými stohy palet. Jedna kolej vede k rampě, další dvě končí v křoví, ale nikde žádná dám budova! U první koleje se nachází krátké nástupiště a dvě plechové čekárničky- jedna pro cestující vlakem, druhá pro cestující autobusy. U křoví na konci kolejí čeká osamocený motorový vůz řady 810.296.

" Nádraží" v Prachovicích s motorovým vozem 810.296

Prachovická železniční stanice se nachází na koncovém úseku cementárenské vlečky a kvůli rozšíření areálu závodu byla třikrát přeložena. Původní trať, otevřená 18.10.1882, vedla jen do nedalekého Vápenného Podola. Rozvoj těžby a zpracování vápence si ale vynutil výstavbu krátké odbočné tratě do Prachovic, napojené do trati Kostelec u Heřmanova Městce -Vápenný Podol na odbočce Tasovice.
Provoz do Prachovic byl zahájen roku 1899, osobní doprava až 10.6.1920. S výstavbou cementárny v padesátých letech byla trať i stanice přeložena a před dnešním zhlavím bylo vystavěno nové nástupiště, ale prodej jízdenek i čekárna zůstaly v původní budově, vzdálené ca 100 metrů od nástupiště. Po rozšíření závodu a výstavbě nových provozů bylo 1.4.2006 původní nádraží zrušeno a nástupiště opět přemístěno o 100 metrů blíž ke konci trati. Ale teď už přišel stojvedoucí a zajíždí s motorovým vozem 810.296 k onomu nástupišti. Lístky se prodávají z automatu na přední plošině. Mně naštěstí stačí můj ČDnet.
Nikdo nepřišel, takže jsem jediným cestujícím na palubě. Sjíždíme pomalu mezi výrobními halami, sily a dopravníky, do údolí Habřinky. Po pravé straně se modrají haly nových provozů, po levé se tyčí do výšky sila a za nimi zaprášené haly starého závodu. Cementárna byla novým vlastníkem všestranně modernizována a dnes patří k nejmodernějším u nás.Vápenku však podnik HOLCIM a.s. prodal belgické firmě CARMEUSE, která v ní zastavila výrobu a areál využívá jako distribuční sklad. Pomalu sjíždíme krajem lesa až se vlevo objeví rozlehlé kolejiště, plné "cibulí" (vozy na přepravu cementu), centrální stavědlo a remíza pro lokomotivy. K posunu slouží dvě motorové lokomotivy ČKD řady740 zvané "bangladéšky". Modrá 740.613 a bílá 740.625. Návozy ucelených vlaků s granulovanou struskou z vysokých pecí obstarává společnost OKD Doprava s "brejlovci" ČKD řady 752. 6, Vozbu vlaků s koksem pro rotační pec i odvoz souprav s cementem obstarávají ČD s "kocoury" ČKD řady 742.
Obsluhu výhybek a návěstidel vlečky i prachovické stanice provádí výpravčí na centrálním stavědle. Pojednou se po pravé straně mihne mezi stromy hustě zarostlý násep s můstkem-míjíme totiž bývalou odbočku Tasovice, kde odbočovala trať směr Vápenný Podol. Ta však byla 15.1.1978 zrušena a zakrátko poté snesena. Projedeme krátký tunel a jsme venku z lesa, mezi osluněnými svahy a vjíždíme do stanice Kostelec u Heřmanova Městce, kam se zprava napojuje další významná vlečka-skladový areál Státní správy hmotných rezerv, v minulosti spravovaný armádou jako vojenský objekt, dnes provozovaný firmou Union Consulting, ke skladování a distribuci leteckého petroleje. Do stanice Kostelec u Heřm. Městce dopravují ČD s "kocoury" 742 cisternové vozy, další manipulaci obstarávají vlečkové motorové lokomotivy ČKD řad 730.608 a 742.527.
Po poledni končíme v Heřmanově Městci. Času mám tři čtvrtě hodiny. Je hezky a slunce slušně přikládá pod kotel. Jdu se projít městem, obejít náměstí a obchody.

Žst. Heřmanův Městec

Heřmanoměstecké náměstí s radnicí

...a kostelem

Ve 13.20, už slušně zaplněn, pokračuje motoráček 810.296 dál k Přelouči. Odbočíme doleva a necháváme za sebou chrudimskou trať, napravo se v dálce rozprostírají jako rozsypané kostky cukru Pardubice. Protahujeme se lužními lesy a rozmáchlými oblouky obkružujeme pole pšenice a ječmene. Tento úsek jsem již se svou přítelkyní Zdeňkou měl možnost projet 1.5. 2008 s historickým motorovým vozem Tatra řady M 131.1228, pardubického Spolku historie železniční dopravy, pojmenovaným domácky "Karel". Jedna změna mě tu však moc nepotěšila - z nádraží v Cholticích, kde jsme tehdy po autobusovém výletě na zříceninu v nedalekých Svojšicích přesedali opět do "hurvínka" (nebo též Karla), zbyla dnes jen rozpadající se ruina.
Cestující se nemají ani kde skrýt před nepohodou. Zastavování vlaků je jediné, co jim tu Dráhy zatím ponechaly.

I takto dnes vypadají některá naše nádraží

Potom už následuje zastávka v sousedství velkého tržiště ve Valech u Přelouče a nájezd na hlavní trať Pardubice - Přelouč. Po půlhodině čekání v Přelouči už stejnosměrná lokomotiva Škoda řady 150.203 zvaná "banán" přiváží rychlík "Vsacan" Vsetín - Praha a stočtyřicítkou se řítíme rovinami podél Labe ke Kolínu, kde už zbývá jen přesednout a po čtvrté odpoledne jsem doma.

Rychlík "Vsacan" Vsetín-Praha hl.n. přijíždí do Přelouče

...a mastíme si to stočtyřicítkou podél Labe k Týnci, Kolínu a k domovu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 winched | Web | 6. října 2016 v 5:06 | Reagovat

reifeizen banka půjčka ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama