Nejzápadnějším cípem západních Čech (nejen) na hrad Seeberg

12. února 2012 v 19:50 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí

Je 5 hodin ráno, když vyrážím prvním vlakem do Prahy hlavního nádraží, kde přesedám na chebský rychlík. V nej-západnějším cípu Západních Čech jsem sice již byl, ale dnes se jede až za Františkovy Lázně. Mým původním plánem bylo projetí trati Františkovy Lázně - Hranice v Čechách, ale ukázalo se, že, většina vlaků jezdí dnes jen do Aše. Do Hranic jedou pouze dva vlaky za den v odpoledních hodinách kdy už mám čas na cestu domů, tak si projedu jen úsek do Hazlova, kde mě čeká jiný zajímavý výlet na nově opravený a zpřístupněný hrad Seeberg (Ostroh). Dnes je úterý, vlak je poloprázdný, předpověď slibuje pěkné počasí, co si víc přát? Cesta příliš neubíhá - od Hořovic po Rokycany probíhá přestavba trati. Překládají se celé úseky, narovnávají oblouky, místy je již nataženo nové trolejové vedení na nových stožárech, ve stanicích se budují nová nástupiště, místy se jezdí po jedné koleji, protože se stavějí nové mosty a propustky. O spoustu pěkných výhledů na městečka a vesnice nás připravily další kilometry fádních, betonových "protihlukových " zdí. V Plzni se zatím nezměnilo nic, jen tu přistupuje víc lidí. "Eso" řady 363 se s jiným vlakem od Domažlic bude vracet do Prahy a uvolňuje místo v čele našeho vlaku domácímu, střídavému "plecháči" řady 242. Ve Stříbře se jako tradičně, přesedá do autobusů a stoupáme po pěkné silnici mezi lány obilí a borovými lesy, přes Černošín do Plané u Mariánských Lázní, kde opět přesedáme do vlaku. V Mariánských Lázních nás již vítá pěkně opravená budova a nově zastřešená nástupiště, s osazením sloupoví podle původního vzoru. Jen střechy jsou poněkud zaoblenější a opatřené světlíky. A po další půlhodince je tu moderní nádraží v Chebu. Od druhého nástupiště odráží moderní motorová jednotka zvaná "desiro" k hraničnímu přechodu Vojtanov a dál do německého Zwickau. Na mě na vedlejší kusé koleji čeká žluto/zelená motorová jednotka "regionova" směr Aš-město. Propleteme se výhybkami, přejedeme dálnici směr Sokolov a míříme k Františkovým Lázním. Za nimi následuje "falešná dvoukolejka" až k Vojtanovu, kde se tratě rozdělí.

Zatrolejovaná trať míří do Vojtanova a dál do Německa, druhá kolej se uhýbá vlevo k Aši, odkud dříve vedla až do německého Selbu, kam se počátkem padesátých let 20. století podařilo několika ozbrojeným lidem dokonce unést rychlík! Vlak byl poté několik dní zadržován na nádraží v Selbu a cestující byli odvezeni na americkou vojenskou základnu, kde dostali jídlo a hygienické potřeby a byli přemlouváni k emigraci. Většina se jich vrátila. Nepojížděný úsek Aš - Selb byl poté zneprůjezdněn napříč položenými kolejnicemi, zajištěnými navíc betonovými patkami. Druhá větev Aš - Hranice v Čechách byla v 90. letech 20. století pro malou frekvenci cestujících zrušena, později došlo pro malou frekvenci autobusových spojů k částečnému obnovení provozu. Mým plánem bylo dojet tedy až do Hranic a tam si udělat jen snímek a vrátit se do Hazlova. Ale absence dalších spojů mě donutila vystoupit v Hazlově. Sejdu dolů do městečka, minu kostel, školu a tři hospody a jsem na rozcestí u nějakého moderního sídliště. Naštěstí se objevuje turistický rozcestník a brzy jsem venku z městečka, kde přecházím hlavní dilnici Cheb - Vojtanov. Ke státní hranici je to 30 km, ke hradu 4 km. Přejdu silnici, minu hřbitov, následuje údolíčko s potokem a kousek lesa, pěkně opravené selské stavení a u něj další rozcestník. Ten kromě cesty na hrad ukazuje i cesty do nebe a pekla.

Je libo na hrad, či do nebe? Spodní šipka (celá se nevešla) vede do pekla

Kousek stoupání do kopečka a je tu rozbitá asfaltka a nekonečné roviny polí a luk, v dálce malebné pohledy na zalesněné hřebeny a dík pěknému počasí i mnohem dál. Slunce pálí, sarančata v lukách trylkují svou jemnou melodii. Ale cesta začíná připomínat spíš pohyblivý pás před promítacím plátnem. Vpůli cesty se objeví malá vesnička, spíš hnízdo. Pár domků, zahrad, psi za ploty, nikde ani obchůdek. Silnice opět o něco horší. Uprostřed minu rozcestí se selským stavením, citlivě opraveným v typickém západočeském slohu, trochu podobném německému.

Typická západočeská hrázděná architektura

Konečně se objevuje ukazatel "Hrad Seeberg". Projdu malým, hezkým údolím s potokem, kde se krčí pár chalup, nad nimiž se už zvedá do výšky skalní ostroh (podle něhož dostala jméno I přilehlá obec) s bílou stavbou hradu. Vedle jednoho z domků stojí zajímavý vojenský veterán AUTO UNION.



Na nádvoří hradu

Hrad Seeberg, ležící v blízkosti obce Ostroh, poblíž Františkových Lázní, byl původně románským hradem, rozšířeným goticky a později několikrát upravován. Za třicetileté války byl procházejícími švédskými vojsky vypleněn a poté opuštěn. Za tzv."první" republiky zde byl hostinec, později byty, za 2. světové války zde po vybombardování hangárů na chebském letišti zřídili němečtí fašisté závod na výrobu součástek k leteckým motorům. Po válce zde opět nějaký čas, asi až do roku 1948, byl výčep, později byl hrad opět opuštěn a dále chátral. Po roce 1980 se ujalo hradu Městské muzeum ve Františkových Lázních a provedlo zde v letech 1986-1990 pod vedením ředitele PhDr. Pavla Stříbrného velkou rekonstrukci. Expozice zahrnují např. různé nábytkové slohy, historii výroby porcelánu a vybavení černé kuchyně. Na nádvoří se nachází lidové západočeské stavby, jako např, roubená sýpka a holubník. Ve stodole je nainstalována národopisná expozice.




Roubená sýpka a holubník

Černá kuchyň

Expozice karlovarského porcelánu

V okolí hradu se nachází také naučná stezka, mapující historii přillehlé obce Ostroh. Po úzkém, vysokém můstku přes hlubokou soutěsku s potokem se dojde ke kostelu sv. Volfganga, kde jsou k vidění cenné náhrobní kameny posledních hradních pánů. V sousedství kostela stávala škola, na potoce dole pod hradem stával mlýn. Od hradu ke kostelu vedl kamenný most se sochami světců. Ten později vystřídal betonový můstek s kovovým zábradlím. Mlýn sebrala povodeň, po škole zbylo jen pár fotografií na informační tabuli a kostel je otvírán jen v sobotu odpoledne nebo před nedělními bohoslužbami.
A je poledne. Už mám docela hlad. Na hradě se nachází i restaurace, ale ta, jak se zdá, překypuje spíše minutkami, druhá, venku naproti bráně nabízí výběr hotových jídel, ale taky asi nebude o nic levnější. Ale co, mám s sebou chléb se sýrem, se salámem, minerálku a nějaké možnosti jsou jistě i v Hazlově. Vlak jede až o půl čtvrté odpoledne, času je dost. Ale slunce mocně přikládá pod kotel a ven do polí se mi už moc nechce. Na místní autobusové zastávce se nasvačím a prohlížím jízdní řád - za hodinu jede autobus do Františkových Lázní a Chebu a na zastávce i pod stromy kolem kostela je dost stínu. Návštěvníků, ač pořád někdo přijíždí, autem nebo na kole, je naštěstí málo, takže je tu dost klidu, tak si otvírám železniční jízdní řád, přehodnocuji organizaci dalších výletů a ještě jednou kontroluji nalezená spojení či hledám další. Hodina, která se nejprve vlekla, počne ubíhat a najednou je tu autobus - místo obvyklé karosácké "krabice" se objevil minibus s pohodlnými sedačkami. Příjemný, starší pan řidič zve dál. Za moment už sjíždíme s kopečka do polí a luk, projedeme kouskem lesa a najednou jsou tu široké ulice plné aut i lidí a jsme ve Františkových Lázních.


Ostroh - kostel svatého Volfganga

Odpočinek ve Františkových Lázních

Františkolázeňské městské sady. Známý park s fontánami poblíž nádraží. Jen tu scházejí kvetoucí rododendrony z dřívějších návštěv. Procházím známá místa a těším se, že si na nádraží něco dám. Jaké je ale moje rozčarování, když se marně dobývám do nádražní hospůdky, z níž minulý výlet tolik voněl segedínský guláš! Teď nacházím jen zamčené dveře a všude pusto a prázdno. "Kdepak, tady je všecko zrušený!" volá jakási okolojdoucí tlustá babka, "Jestli chcete, můžete si naproti v parku zajít na pivo!" Naproti v sousedství parkoviště se nachází jakási pivnice, ale já hledám spíš nějaké místo, kde by se vařilo. Ani od Vojtanova žádný vlak do Chebu nejede a jít si dát něco dolů do lázeňských restaurací a kaváren je pro poctivě pracujícího našince totéž, jako si dnes jít dát něco na pražském Staroměstském náměstí nebo Malé Straně. Jdu se tedy aspoň projít lázněmi a přemýšlím co dál. Před nádražím však parkují také nějaké autobusy - a vida! Každou půlhodinu jezdí kyvadlová doprava do Chebu, dokonce jeden spoj jede půlhodinu před mým vlakem z Hazlova! Sláva! Pojede se tedy do Chebu po silnici a ještě získám půlhodinu navíc. Po chvíli už vyjíždíme z přelidněných ulic mezi zahrady a na výpadovku, kde podjedeme dálnici směr Sokolov a za dvacet minut brzdíme před nádražím v Chebu, zatímco vlak z Hazlova teprv přijíždí do Františkových Lázní.

Konec výletu-nádraží v Chebu

Na nádraží mě vítá útulné, samoobslužné bistro, podobné, jaké bývalo např. v Litoměřicích. Podobné pohostinské podniky z našich nádraží spíš mizejí. Sem tam pivař, ale žádní bezdomovci ani opilci, na tabuli nacházím frankfurtskou polévku a v tuto dobu ještě sedm druhů jídel. Kuřecí ražniči s hranolky chutná výtečně, k tomu si dávám desítku Gambrinus. Za dvacet minut poté už sedím v pražském rychlíku a kolem ubíhá dozadu malebná krajina Slavkovského Lesa. Výluka mezi Planou a Stříbrem již skončila, a protože se touto dobou iiž nikde nepracuje, ubylo i pomalých jízd mezi Rokycany a Hořovicemi.

V podvečer opouštíme malebné Stříbro

Jedna výluka nás přece jen čeká v Praze. Místo na Smíchov vyjíždíme z Radotína na branický viadukt a stoupáme podle hlavní silnice Barrandov - Hostivař, zvané "jižní spojka", k nádraží Praha-Krč, krátce zastavujeme ve Vršovicích a pak už konečně, bez zpoždění, po osmé večer skřípou brzdy u 4. nástupiště pražského hlavního nádraží, odkud jsem ráno vyjel. Ani tady už nenajdeme žádné bezdomovce a obtížné živly a před naším vlakem u téhož perónu stojí královéhradecký rychlík. Výborně, svezu se do Vysočan a žádný pochod přes obávaný "Šervůd". Po sousední koleji nás doprovází až k novým tunelům pod Vítkovem "banán" Škoda řady 151.001 s vlakem IC 545 "Ostravan" směr Bohumín. Natáčím souběžnou jizdu a když slunce stojí na samém kraji obzoru, končí na vysočanském nádraží i můj výlet. Za dvacet minut jede kolínský City Elefant a sláva nazdar výletu, domů už je to, co by kamenem dohodil. Zítřejší cesta povede na východ, tentokrát na jednu obzvlášť hezkou lokálku, do lůna Orlických hor.

Podvečer v Praze. Pohled s branického " mostu inteligence" na Vltavu a Vyšehrad

Sláva nazdar výletu! Už abych byl doma!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama