Jižní Moravou pod pálavské vrchy.

13. listopadu 2011 v 19:25 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí
Mikulovské nádraží


Dnes je 7.8. a poslední den mojí dovolené. Najel jsem již 1549 km. Dnes dokončím plánovaný okruh jihem Moravy, započatý 28.7. cestou do Moravského Krumlova. Na dnešní cestě se chystám zavítat až pod Pálavu a navštívit známé město, proslavené hlavně pěstováním vinné révy - Mikulov na Moravě.

Byl jsem zde již se svým otcem v únoru 1992, ale bylo zima a všechny pamětihodnosti zavřené a navíc - jeli jsme sem autobusem. Teď se tedy naskýtá konečně příležitost projet si nejjižnější cíp Moravy také po železnici. Vlak EC 345 "AVALA" mě tentokrát unáší z Kolína až daleko za Brno, do Břeclavi.
Slunce už stojí pěkně vysoko, když opouštíme Brno a rozjíždíme se po naší nejstarší provozované trati. Za Brnem zamáváme nádraží v Rajhradě, které je naším nejstarším dochovaným nádražím. Budova zpočátku sloužila nějaký čas k montáži (kompletaci) prvních lokomotiv, které se k nám dovážely tehdy z Anglie. Lodí se dovážely v bednách do Francie, odtud putovaly na vozech přes Rakousko do Rajhradu. V dnešní staniční budově se nacházela montážní dílna, jízdenky se prodávaly ve vedlejší budově. Nádraží ve Vranovicích je proslulé první železniční nehodou na našem území. Když 7.7.1839 se první, slavnostní vlaky vracely do Vídně, první, se strojem BUCEPHALUS zastavil ve stanici, ale strojvedoucí dalšího vlaku se strojem GIGANT nedodržel předepsanou vzdálenost a pozdě spatřil, že předchozí ještě stojí ve stanici. Náraz poničil poslední dva vozy stojícího vlaku. Tehdy ještě neexistovala zabezpečovací zařízení a nehoda si naštěstí vyžádala jen několik lehkých zranění. Z Vranovic vybíhá také lokálka do nedalekých Pohořelic, na níž loni skončila osobní doprava. Břeclavská trať byla za minulého režimu naší první "vysokorychlostní" tratí - jako jediná u nás tu byla povolena nejvyšší rychlost 140 km/hod., zatímco jinde byla jen 120 km/h. Dnes tu už je nejvyšší povolená rychlost 160 km/hod., jako na několika dalších tratích. Okolní krajina - lužní lesy, úrodná pole, vypadá téměř jako u nás v Polabí, jen vlevo se v dálce mírně zvedají svahy s vinohrady. V dálce po pravé straně se zvedá zelený hřeben Pálavy, zdobený zříceninou hradu Děvičky. V 9 hodin stavíme u druhého nástupiště obrovského nádraží v Břeclavi. "AVALA"pokračuje ke slovenské hranici v Lanžhotě, já u prvního nástupiště přesedám do motoráku směr Znojmo. V půl desáté vyrážíme. Motorový vůz MSV řady 842, zvaný "Kvatro" táhne dva vlečňáky Bifx (nepříliš vydařené přestavby tzv."krátkých Balmů"). Stáčíme se od lanžhotské trati vpravo do borového lesa a kus jedeme souběžně s vídeňskou tratí. V Bořím Lese odbočuje lokálka do Lednice, na níž je provoz zajišťován už jen o letních sobotách a nedělích, a to historickými motorovými vozy řady M 131.1463 a M 262.018.
Depo v Břeclavi se však letos stalo Střediskem oprav kolejových vozidel ČD Cargo a návoz historických vozů na lednickou lokálku z Brna se začíná prodražovat. Je tedy otázkou, zda se na lokálce provoz, byť jen muzejní, podaří udržet do budoucna.
Kolem přibývá vinic, lánů zeleniny a ovocných sadů, mokřadin a rybníků. V dálce už je vidět mikulovský Svatý kopeček a dominantu Mikulova - zámek.
Od mikulovského nádraží vede dlouhá lávka přes hlavní silnici Brno-vídeň, směřující k blízké česko-rakouské celnici. Od lávky vede asi kilomerový, pohodlný chodník, rovný jako přímka, přes moderní sídliště až k prvním domkům staré zástavby, přímo pod zámek.

Dominanta Mikulova - zámek


Město bylo založeno v podhradí raně gotického hradu někdy před rokem 1322, na místě osídleném již v 10. století. Roku 1218 je doložen románský zeměpanský hrad, patřící od roku 1249 rodu Lichtenšteinů. Významný vliv na hospodářský a kulturní rozvoj města měly početné menšiny. Např. Habáni (novokřtěnci) zde před rokem 1527 založili tiskárnu. Od začátku 14. století bylo v Mikulově i velké židovské ghetto se sedmi synagogami, v němž sídlil vrchní rabín pro celou Moravu. Za třicetileté války bylo město obléháno stavovským vojskem, v roce 1645 dobyto Švédy a vypáleno. Teprve Ditrichšteinové, získavší panství v roce 1675, se postarali o novou výstavbu, převážně v barokním slohu. Původní, románský, později gotický hrad byl počátkem 17. století přestavěn na dnešní renesanční zámek, po požáru barokně obnovený. Zámek byl 22. dubna 1945 ustupujícími Němci vypálen a po nákladné opravě je využíván k muzejním účelům.
Do zámku se ještě vrátím. Mé kroky mě však vedou nejprve do města kolem jakéhosi kostela. Tabule před vchodem zve k prohlídce kostnice. Od pohledné blondýnky ve slušivých černých šatech se dozvídám, že jde o pozdně gotický chrám sv. Václava z konce 15. století, částečně barokně upravovaný. K vidění je tu zatím jen sádrový model města, jak vypadalo dřív, a zmíněná kostnice. Kostel se v současné době opravuje. Bývalá piaristická kolej je nejstarší u nás. Na kopci nad městem, zvaném "Svatý kopeček" se nachází křížová cesta, vedoucí na vrcholek ke kapli svatého Šebestiána, budovaná postupně od 30. let 17. století. Přijel jsem si prohlédnout zámek, ale jak se zanedlouho ukáže, je v Mikulově víc památek a zajímavostí než jsem čekal. Bude to tedy zajímavý výlet. Ale teď už vzhůru na zámek!

Zámecká brána a věž kostela sv. Václava


Pohled ze zámku na město a daleko do Rakouska

Na zámku, z jehož oken a teras je překrásný výhled daleko do Rakouska, zrovna probíhá výstava "Od gotiky k baroku". V komnatách obdivuji ukázky intarzovaného nábytku, skla a cínového nádobí, dokonce jsou tu vystavené i šaty, v nichž byla jejich majitelka kdysi pochována a při pokusu o vloupání do hrobu, kdy se neznámému zloději nepodařilo otevřít rakev, ale jen poškodit víko, vzniklo v rakvi klima, které způsobilo, že se šaty nerozpadly, ale dochovaly do dneška. Na zámku je dochována i knihovna a ve sklepě je jako doklad vinařských tradic uchován obří sud na víno z roku 1643, o obsahu 1010 hektolitrů.

Proslulý obří sud


Nad sklepem se nachází také expozice muzea vinařství, kde mohu obdivovat nářadí na obdělávání vinic a hlavně několik druhů dřevěných lisů.

Z expozice vinařského muzea


A jako v každém správném vinařském centru je na zámku i vinotéka s bohatým výběrem vín. Ochutnávka stojí 20 Kč, ale já si nechávám zajít chuť, protože už je poledne a je třeba se poohlédnout po něčem teplém k jídlu. Ječtě před tím mě ale moje další kroky zavedly na náměstí, kde objevuji další památky. Radnici a nárožní dům s bohatou sgrafitovou výzdobou fasády. Na náměstí stojí barokní morový sloup Nejsvětější trojice. Dolní části náměstí vévodí ditrichštejnská hrobka, přestavěná z kostela sv. Anny zničeného požárem. Z blízké uličky vyhlíží hranatá věž zříceniny, zvané "Kozí Hrádek".
Náměstí s morovým sloupem, ditrichštejnskou hrobkou a Svatým kopečkem


Horní část náměstí s věží kostela sv. Václava


...a pohled od náměstí na Kozí Hrádek

V budově se sgrafitovou výzdobou se nachází hotel - tam ale bude nejspíš draho. Ale zahrádka je i na protější straně náměstí. Jdu se podívat dovnitř. Vida, restaurace "Pod radnicí", možná, že jde zrovna o tu, v níž jsem byl v březnu 1992 s otcem. Po schodech scházím z venkovního vedra do klenutého suterénního lokálu, zbudovaného asi z nevyužitého sklepa a poskytujícího příjemný chládek. Ač je poledne, lidí je tu málo. Za barovým pultem pohledné děvče. Dávám si za 70 Kč selské halušky se zelím a špekem, k tomu malou plzeňskou desítku-vcelku dobrý oběd.
Je 13.00 odpoledne, čas se začíná krátit. Kam se po obědě ještě podívat? Láká mě Svatý kopeček a ditrichštejnská hrobka, ale cesta ke kapli je jen jedna, odkudsi z jižního předměstí a velké obcházení by zabralo moc času, stejně tak hrobka, kde již prohlídka začala a další začíná až za hodinu. Ale v 15.00 už mi jede vlak a na nádraží je notný kus cesty. Moje kroky tedy vedou do bývalého židovského ghetta, kde se zachovala barokní synagoga a židovský hřbitov s nebývalým množstvím cenných náhrobků.

Synagoga a židovský hřbitov

Ani v synagoze, kde by jistě byla zajímavá prohlídka s poutavým výkladem, nemám štěstí. Památek je dost, ale bohužel víc, než času. Obracím tedy svoje kroky na cestu k nádraží. V jedné z vedlejších ulic se objevil vchod do další synagogy, o níž jsem nevěděl. Tady je volný přístup bez průvodce. To by šlo! Ve velkém sále s freskami už jsou jen lavice, kolem stojí panely s obrázky a popisy historie snad všech synagog u nás. V prvním patře nacházím muzejní sbírky předmětů ze života Židů jakoje sedmiramenný svícen, tóra, obřízkový nůž, šofar, obrázky a dokumenty o židovských obřadech a svátcích a mnoho dalšího.
O několik domů níž se lákavě otvírá i vchod do malé restaurace. "Speciality židovské kuchyně z povidel a švestek", láká mě nabídková tabule. Chuť bych ještě měl, ale můj čas začíná být čím dál dražší. Na nádraží však přicházím ještě s nečekanou, dvacetiminutovou rezervou. Slunce přikládá pod kotel co to dá, ale v sousedství nádraží se ukrývá pod stromem vchod do stinné hospůdky a krátké posezení u orosené,dobře vychlazené, krušovické desítky je vítaným, příjemným osvěžením.

Z Mikulova mě moderní motorový vůz MSV řady 842 zvaný "Kvatro" unáší podle rakouské hranice k západu. Motory LIAZ předou jako kočka a pohled na Svatý kopeček a mikulovský zámek mě dlouho doprovází. Kolem se táhne rovina jako u nás v Polabí, lány kukuřice, protkané šedými asfatovými proužky kvalitních cyklostezek, občas se objeví kus lužního lesa nebo vinice. Příjemná krajina. Je jen škoda, že mi ve fotoaparátu došly baterie, takže už nemohu pořídit foto hezkého nádraží v dalším městečku vína - v Novosedlích. Potom se už po pravé straně vynoří mezi poli rozlehlé, šedé budovy jakéhosi obrovského, moderního závodu. Vlečka, ale i obrovské silo, pásové dopravníky, vápenka a žlab na vyhrnování řízků jsou neklamným znamením, že jde o dnes již velkou vzácnost - cukrovar! Vjíždíme totiž do Hrušovan nad Jevišovkou, kudy prochází hlavní trať ze Znojma na Brno a odbočuje další lokálka do Hevlína, odkud až do počátku 50. let 20. století přecházela státní hranici, tvořenou řekou Dyjí, do rakouského městečka Laa an der Thaya, než byla tehdejšími bolševickými mocipány zaslepena a most stržen.
Cukrovar v Hrušovanech má i vlastní předávací nádraží. Zatímco moderní závod v Hrochově týnci i ještě nedokončený v Kopidlně byly spolu s většinou dalších zbourány, hrušovanský závod z počátku 70. let minulého století dosud funguje a je ve městě hlavním zdrojem příjmů. Motorák pokračuje dál do Znojma, zatímco na mě čeká na první koleji jiný, tvořený motorovým vozem řady 854 a řídicím vozem 954, kterým budu pokračovat do Brna. Po dvaceti minutách vyjíždíme z kukuřičných polí do hezké krajiny kopečků a lesů, ale z ní toho moc nemám, protože mi pojednou začíná klesat hlava a hlásí se spánek. Potom už následuje znáná cesta přes Moravský Krumlov, ivančický viadukt, Moravské Bránice a Střelice k Brnu, kde přesedám na vlak InterCity "Jaroslav Hašek" a známou tratí krajem Lišky Bystroušky, podhůřím Orlických hor a rovinami podle Labe se blížím k domovu. Už za tmy, v půl desáté večer, mě konečně vítá jiřinská zastávka. Závěr letošní dovolené se povedl na výbornou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama