Za mlynářským řemeslem do horního Pojizeří - část 2

6. března 2011 v 18:33 | Vladimír Doksanský |  Velké železniční cestování naší vlastí
Vím jedno oudolí, vím já pěknej mlejn...
Mlýn působí spíš dojmem nějaké selské usedlosti, nebýt erbu a nápisu na štítě, pocházejícího z roku 1116, kdy bojoval mlynář Jiří z Doupova s českými rytíři proti Uhrům a v bitvě přišel o tři prsty. Když mu chtěl kníže Vratislav poděkovat za jeho hdinství podáním ruky, mlynář si ruku otřel do zástěry, z čehož vznikly tři červené pruhy. Kolečko je znakem mlynářů a kružidlo patří sekerníkům ( řemeslníkům, zabývajícím se stavbou a opravami mlýnských kol a mlecích složení). Sám, s báglem na zádech si trochu připadám jako nějaký krajánek.
Před dům zrovna vyšel přívětivě vypadající stařík v bílé mlynářské čepici - že by "pan otec"?
Ano, jde o pana Novotného, nynějšího majitele a syna posledního roztockého mlynáře.
Započíná s výkladem.

Mlýn je starý 536 let a jeho strojní zařízení je dosud provozuschopné. Dnes schází bohužel jen jedno - vodní síla. Zpočátku mlýn patřil pánům z Návarova a pronajímali si ho mlynáři z rodu Fiedlerů. Postavení menšího mlýna stálo 175 zlatých, což si většina mlynářů nemohla dovolit, tak si mlýny raději pronajímali. Teprve v polovině 19. století se mlýn stal majetkem Fiedlerovy rodiny. Jednotné "melné" stálo 20 Kč. Kdo neměl na zaplacení, přenechal mlynáři přebytek obilí. Ve mlýně se provozovalo také tzv. "pecnářství", tj. pečení (pecnů) chleba.
Nejprve mi pan Novotný ukazuje mlýnské kameny, ležící vedle stodoly, potom mne vede za mlýn, kde by se mělo nacházet mlýnské kolo. Prohlížím si ze všech stran nově vypadající kolo, zatímco "pan otec" spouští vodní čerpadlo, které žene vodu do vantrok. Na dotaz, proč hřídel nevede skrz zeď, se dovídám, že jde jen o jakousi repliku kola - slabá hřídel by mlýn neutáhla. Původní kolo, které mělo průměr dva metry a dolní polovinou se nacházelo v kanále pod úrovní terénu, padlo za oběť zubu času. V roce 1941 Němci mlýn úředně zastavili a po válce další provoz tehdejší "diktatura proletariátu" již nepovolila. Jak mlýn stál, původní kolo rozesychalo, dala se do něj hniloba a kolo se již zachránit nepodařilo. Současná replika je poháněna nuceným vodním oběhem, protože odtokový kanál je již zasypán.

Pan otec Novotný u repliky mlýnského kola

Ke každému mlýnu patří samozřejmě hastrman. Maskotem roztockého je vodník Norbert.

Protože mlýn poháněla voda z horských luk, zvaná "drnová", říkalo se mu "drnčák".
Na obtékajícím potoce stávaly tři mlýny, roztocký je jediný dochovaný. Na palouku za mlýnem se také hrávalo divadlo podle povídek "Z českých mlýnů". K zajištění divadelního "klapotu mlýna" sloužilo zvláštní dřevěné kolo na elektrický pohon, které je vystaveno vedle vchodu. Na chodbě uvnitř stavení je vystaven umně zdobený výuční list pana otce Fiedlera, dále schémata vodních kol ( na spodní vodu lopatkové = lopatník, na svrchní vodu korečkové = korečník), mlynářské desatero a rodokmen rodu Fiedlerů. Potom už se zatajeným dechem následuji "pana otce" Novotného do spodní mlýnice. Po revoluci ho napadlo využít zachovalého strojního zařízení jako muzejní expozice.
S renovačními pracemi započal roku 1998 a práce mu zabraly celé 4 roky.
Ve spodní mlýnici se nachází převodové soukolí, které pohyb hřídele vodního kola přenášelo na stroje v horní mlýnici a transmisí i na stroje ve stodole ( mlátičku, řezačku, cirkulárku).Je zde i dynamo na výrobu elektrického proudu ke svícení o napětí 120 V. Vedle převodového soukolí se nachází i malá válcová stolice, kterou najdeme v modernějších mlýnech. Vodní síly se tu využívalo i k houpání dětské kolébky. Vrzající schody nás vedou do horní mlýnice, kde stojí mlecí složení. V dřevěném pouzdře, tzv. "lubu" jsou uloženy dva rýhované kameny-"otáčející se "běhoun" a pevný "ležák, mezi něž se z kývajícího se násypného koše, tzv. "špičáku" sypalo obilí. Drť se (podle kvality) někdy přemílala i čtyřikrát po sobě. Aby mouka nezhořkla, probíhal ječmen dřevěným válcem u stropu, zvaným "koukolník", kde se oddělila semena koukolu. K třídění jednotlivých druhů mouky sloužil rovinný vysévač, z něhož se mouka sypala do pytlů. U protější stěny stojí dvě dřevěné skříně se soustavou klapek a jazyků, zvané "štosky". Ty sloužily k čištění krupice proudem vzduchu.
Nastavování klapek a jazyků musel mlynář provádět sám, protože bylo velmi citlivé a šlo tedy o činnost dost náročnou. Zdejší dvě štosky jsou posledním dochovaným zařízením svého druhu u nás.
Pokud byla krupice hrubší, propadala do válcové stolice ve spodní mlýnici, odkud byla korečkovým výtahem, tzv. "vynáškou" dopravována zpět nahoru a takto někdy přemílána i šestkrát po sobě. Za štoskami visí na skříni kolekce pěkných marionet-pro potěšení dětí se např. v zimě hrávalo ve mlýně i loutkové divadlo.
Fotit tu k mojí lítosti nesmím, ale vše je nahráno na pěkném DVD "Jsou mlynáři chlapi chlapi", které se tu dá koupit. Naštěstí mám ještě nějaký obnos, tak neváhám ani minutu a je moje.
Jen nerad se loučím s panem Novotným a opouštím hezký kout, ale co naplat, cesta je daleká a autobus dolů do Semil jede opět jen jeden. Ale je teprv jedna hodina odpoledne a autobus jede až o půl čtvrté, co se jít někam najíst? V malé horské vesnici moc možností není. V jediné hospůdce, zřízené u obchůdku s potravinami, se nevaří a otvírá se až od 17.00, ale protože mladá paní hostinská zrovna čeká až jí dovezou pivo, má mimořádně otevřeno už teď a beze všeho mi prodá aspoň kofolu - malé občerstvení přišlo náramně vhod.
Po okresce, kde naštěstí moc aut nejezdí, sestupuji příjemnou čtyřkilometrovou procházkou dolů do Jesenného. Není kam pospíchat. Tady nalézám hotýlek s málo lidmi a restauraci, kde jsem jediným hostem. Všichni jsou asi vedle na koupališti. Mají aspoň tady něco k jídlu? Hned však je tu příjemná hostinská. Kromě nějakých minutek nabízí jídelní lístek hovězí vývar s nudlemi a pečené kuře s bramborem a okurkovým salátem - to si dám! K tomu pivo. Než hostinská vše přinese, užívám si (na tohle prostředí nezvyklého) klídku. Oběd je vynikající. Polévka, kuře i pivo, vše dohromady za rovnou stovku, ale je toho dost, porce tu dávají přímo "výstavní". Hostinská mi ochotně ukáže i nejbližší autobusovou zastávku. V Jesenném je i malé nádraží na trati Tanvald - Železný Brod, ale to je někde daleko v kopcích mimo obec.
Můj sestup dolů do Jesenného je zkrášlen malebným výhledem

Naproti zastávce je koupaliště. Koupel by neškodila, ale nemám v čem. Na zastávce sedí jakýsi malý, usměvavý stařík ve vytahaném tričku a teplácích, s veselýma očima. Vedle sebe tašku s pár pivy a dvěma kolemjdoucím dětem dal napít minerálky. Mě taky zve: "Pojď se se mnou napít! Mám tu rum!" Ale nevím o koho jde a rum nepiji. "Já jsem Joska Čihák!" představuje se děda. Nejspíš jde o nějakého místního ochmelku, ale vypadá přátelsky, s ním se vyjít dá.
Asi je mu dlouhá chvíle, tak si chce jen popovídat. "Dej si se mnou, je to zadara, já chci bejt Tvůj kamarád, Ty jistě můj taky", nedá se odbýt. Co mám dělat, jít už není kam a děda vypadá střízlivě, tak si tedy sednu a klábosíme o všem možném a pozorujeme okolochodící děvčata v plavkách. Aspoň mi zbývající třičtvrtěhodina líp uteče. Joska se svěřuje, že rum pije už od patnácti. "No, to se máš tedy čím chlubit," říkám si v duchu. Ale děda kvete zdravím. Vypráví, že dělal zedníka a kde všude byl. Slovensko, Německo, Rakousko, je tedy o čem povídat na obou stranách. Když se rozpovídá, jak pracoval přes zimu v Desné ve sklárně a chodil ve čtyři hodiny ráno přes kopce pěšky a já se přidám se vzpomínkami na Albrechtice, vidím, že jsem si získal jeho sympatie. Potom si zas povídáme o našich rodičích a čas vesele uplývá, až se objeví na kopečku autobus. Sbohem Josko, hezky nám to spolu uteklo. jestli Ti bude zdraví sloužit jako doteď, snad se ještě někdy setkáme. Teď je autobus poloprázdný a stíny delší, jede se líp než se jelo nahoru. Zas klesáme serpentinami k Semilům a já mám pocit, jako bych přistával s nebe nebo se vracel z bůhvíjaké dálky.
Do odjezdu pardubického rychlíku zbývá ještě hodina, co s ní? Sednu si tedy do hospodské zahrádky před nádražím, dám si pivo, dopoledne jsem si koupil dopisní papíry a dávám se tedy do psaní dopisu Jirkovi Šturmovi. Dopisy píšu moc rád.
Rychlík Liberec - Pardubice veze měkce se pohupující, nový motorák MSV řady 843 a dva nové vlečňáky. Dvojice motorů LIAZ pod podlahou přede jako spokojená kočka. Je škoda, že je dost plno, takže jsem musel vzít zavděk pravou stranou - zatímco levá odkrývá malebné pohledy na údolí s hezkými horskými vesnicemi a chatovými osadami, rozesetými po stráních, na mojí straně převažuje les. V Bělé u Staré Paky se zprava připojí trať od Mladé Boleslavi a tvoří spolu "falešnou dvojkolejku" až do Staré Paky. Staropacké nádraží je velkým, podkrkonošským železničním uzlem.
Osmsetdesítka před odjezdem směr Trutnov, za ní stojí pardubický rychlík

Podobně jako havlíčkobrodské, vyniká tzv. "klínovým" uspořádáním. Zatímco ze západního zhlaví se jezdí na Turnov, Trutnov a Mladou Boleslav, na východní straně jsou zhlaví i nástupiště dvě. Třetí strana patří ulici.
Rychlík zastavil u II. nástupiště, odkud se poté stočí na 19 m vysoký viadukt nad městem a bude pokračovat k Jaroměři, na mě už u I. nástupiště čeká spěšný vlak do Chlumce nad Cidlinou, sestávající z "kocoura" ČKD řady 742 a tří velkoprostorových vozů, tedy stejná souprava, s jakou jsem ráno opouštěl Nymburk. Jen o vůz delší.
Za pár minut už ubíhá nazad Nová Paka, Lázně Bělohrad, Ostroměř a rovinami mezi lány kukuřice se blížíme k Novému Bydžovu a Chlumci nad Cidlinou.
Začíná se smrákat a na chlumecké nádraží se spouští déšť, ale naštěstí zrovna přijíždí pražský rychlík a v Převýšově už je po dešti. A jak kola na spojích zvoní, tak i sluníčko k západu se kloní a zvolna, ale jistě se blížíme k Lysé.
Tento "vlakovýlet" byl pěknou tečkou za mým "vlakovandrováním" rokem 2008.
Lysá nad Labem - poslední přestup a domů už jen "skok"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama