Za mlynářským řemeslem do horního Pojizeří - část 1.

6. března 2011 v 18:06 | Vladimír Doksanský |  Velké železniční cestování naší vlastí

Dnes, 1. srpna 2008 mi končí dovolená a za 3 dny budu mít 46. narozeniny. Protože však rád cestuji, rozhodl se můj otec dát mi již dnes dárek - digitální fotoaparát. Jedu ho tedy vyzkoušet do jednoho z nejhezčích koutů východních Čech, na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor. Můj pradědeček a strýc totiž pracovali jako mlynáři, dědečkovo klempířství vyrábělo mj. i plechové součásti do rovinných vysevačů (stroje na třídění druhů mouky), mlýny figurovaly v mnoha pohádkách a jeden se nachází také na Labi poblíž našeho domu. Možná i proto se kromě "mašinek" zajímám též o stroje na vodní pohon (turbíny, mlýny, pily, hamry) a v knížce "Toulavá kamera" jsem objevil námět na zajímavý výlet. Dnešní cesta, při níž si projedu malebnou trať bývalé Jihoseveroněmecké spojovací dráhy Železný Brod - Stará Paka, povede do zachovalého, starého mlýna v Roztokách u Semil.

V polích kolem Kostomlat nad Labem se klube pěkný den, na nebi ani mráček.V příjemném, slunečném ránu přesedám v Nymburce z kolínského osobního vlaku na rychlík směr Česká Lípa. Motorová lokomotiva ČKD řady 742 zvaná "kocour" se dvěma velkoprostorovými vlečňáky k motorovým vozům mě unáší rozlehlými poli kolem Nymburka a Vlkavy k Mladé Boleslavi a rozhazuje do průzračného vzduchu kolem vlaku mračna naftového kouře. Dlouho zůstáváme stát v Dobrovici. Tady kdysi sloužil jako výpravčí i spisovatel Bohumil Hrabal. Za polem obilí se zvedá betonová stavba obilního sila, vedle níž vyčnívá modrá špička cukerního sila, věž vápenky a dva komíny zdejšího cukrovaru, který je dnes posledním fungujícím cukrovarem v kraji.Vyrábějí se zde všechny druhy rafinád. V Dobrovici odbočovala kdysi také lokálka do Dětenic, ležících na trati Kopidlno - Bakov nad Jizerou. Z dětenické tratě zbylo dnes jen torzo - cukrovarská vlečka. Ve stanici dosud fungují mechanická návěstidla -"lahůdka" pro příznivce železniční historie.
V devět hodin přesedám v Bakově nad Jizerou do motorového rychlíku Praha - Tanvald. Vedle už stojí zpáteční osobní vlak na Prahu a motoráček do Kopidlna, hned čtyřem vlakům najednou je však bakovská stanice malá, takže českolipský rychlík musel zastavit až za nástupními ostrůvky, vystupování je trochu obtížnější a lidem musí pomáhat průvodčí. V Turnově přesedám na motoráček do Staré Paky. V Rakousích přehřmotíme po prvním, v monarchii postaveném ocelovém mostě tzv. Šifkornovy soustavy Za Železným Brodem vjíždíme do nejhezčího, ale i stavebně nejobtížnějšího úseku trati bývalé Jihoseveroněmecké spojovací dráhy Liberec - Pardubice, otevřené 1. května 1859. Tanvaldská trať sbíhá dolů k mostu přes Jizeru a pokračuje ke Spálovu, na mě čeká soustava šesti tunelů - první (204,7m) jsem již projel u Rakous, druhý (434,7m) kousek za Železným Brodem, další čtyři, o něco kratší v semilských Řekách.
Mezi tunely se občas objeví i protilavinová galerie, jakou známe spíš z alpských tratí. Kolem hraje všemi odstíny zeleně prosluněná příroda a dole pod srázy a skalami se občas objeví koryto řeky Jizery, plné kamení. Jízda vlakem tu patří k nejhezčím zážitkům. V 10 hodin vystupuji konečně v Semilech.


Za kolejištěm smutně povystrkují střechy prázdné budovy bývalé firmy TOFA, kde se donedávna vyráběly proslulé dřevěné hračky a pestrý sortiment společenských her.
Před nádražím zve k posezení zahrádka výletní hospůdky. Já mířím na autobusové nádraží, protože zbytek cesty musím absolvovat po silnici. Jak se ukazuje, do Roztok, ležících na okresní silnici Jesenný - Vysoké nad Jizerou, moc autobusů nejezdí. Jediný spoj jede až v půl dvanácté, jdu se tedy aspoň porozhlédnout po městě. Všechno tu vypadá moderně, jen těch silnic se tu sbíhá, soudě podle hustoty provozu, poněkud moc. Nejvýznamnějším podnikem jsou zdejší Kovozávody, produkující kromě kuchyňských vah a ručních mlýnků a struhadel také známé plastové i kovové stavebnice automobilových modelů "MONTI-SYSTEM", tj. montáž tzv. systémem "klik-klak", tzn. pomocí zacvakávacích zámků.
Kovové modely favoritů a tater MONTI-SYSTEM v měřítku 1:43

Projdu si ulice i náměstí, a když nic zajímavého k focení nenalézám, sednu si na autobusovém nádraží na trávníku do stínu jakéhosi bilboardu a sním si aspoň chléb se sýrem. Zbývající hodina se vleče donekonečna. Není kam jít a slunce sálá jak vysoká pec.
Ale začínají se scházet lidé, což je dobré znamení, že autobus dnes pojede. Konečně je tady a na mě čeká 14 kilometrů serpentin a stoupání do kopců přes roztroušené horské vsi a samoty a pohledy na pěkné scenérie.
Za Semily přibral řidič kamaráda, asi nějakého bývalého kolegu - důchodce a vykládají si zážitky ze služby, která tu jistě nepatří k nejlehčím. Povídají si i o okolní přírodě, tak potají poslouchám. Zrovna vjíždíme do obce Bozkov, když došlo i na hovor o místních vyhlášených dolomitových jeskyních. Jeskyně, objevené v roce 1947, jsou proslulé zejména svou bohatou krápníkovou výzdobou. Systém chodeb a dómů tvoří dvě původně samostatné jeskyně, propojené umělou štolou. Největší a nejatraktivnější je Jezerní dóm s jezerem o rozměrech 10x20 metrů. Návštěvní okruh je dlouhý asi kilometr a prohlídka trvá cca 40 minut. Také jsem zde kdysi byl - na výletě z tábora v Českém Dubu v létě 1974. Od silnice ke vchodu se už táhne dlouhá fronta. "Brávali tam skupiny po třiceti, ale co sem jezděj Němci, tak jim olamovali krápníky, tak už pouštěj jen po patnácti", vykládá řidič. "Tady je vokolo plno dalších jeskyní a děr, všude samá díra", dodává kolega. Po necelé půlhodině šplhání po serpentinách stavíme ještě v Jesenném a pak se objevilo rozcestí, které, ač na to nevypadá, tvoří náves v Roztokách. Pár zahrádek, chalupy obklopené ovocnými stromy, prázdné stavení po zrušené hospodě - hotové "hnízdo", kde dávají lišky dobrou noc. Autobus odhrčí k Vysokému nad Jizerou, kde se dnes koná pouť. Mně stačilo přejít silnici a klesám po pohodlné cestě mezi chalupami ven ze vsi a potom po vrstevnici nad rozlehlým údolím s posečenými loukami. Na protější straně se ježí smrkový les. Po deseti minutách se přede mnou otevřelo malebné údolíčko s potokem a vybavila se mi písnička z pohádky "Princezna ze mlejna" :
"Vím jedno oudolí, vím já pěknej mlejn"...
Panenka s očima jak poměnka tady asi bydlet nebude, ale to, co jsem hledal, to tu je.
Na konci údolí se objevuje vybílené stavení se střechou z eternitových tašek a s okny plnými květin, jakoby " pohodlně rozložené" na zeleném trávníku u paty svahu. Za ním zelené stromoví a zas les.Opravdu, kouzelné místo. Jsem na konci cesty.
O zajímavé návštěvě mlýna napíšu v dalším článku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama