Mezi vinice a sklípky na Slovácko

26. listopadu 2016 v 22:07 | Vláďa
Trochu jsem si odpočal na zahrádce,pořídil nejnutnější nákupy, večer poupravil své zápisky a je tu nové, podmračené, leč teplé ráno 105.7. 2016, když spěchám na jiřinskou zastávku k rannímu osobáku směr Kolín. V Kolíně mě na svou palubu přibírá vlak EC "Hradčany" Praha hl.n. Varšava Wsch. s mohutnou, novou polskou lokomotivou řady EP 09.033, která nás unáší stošedesátkou po koridoru k Olomouci, kde na mě čeká opět přesedání, tentokrát spojené s milým překvapením v podobě nové, elektrické jednotky InterPanter řady 661.107, zajišťující vozbu brněnských rychlíků.


Vlak EC "Hradčany" zastavuje v Kolíně




Na zmodernizovaném olomouckém nádraží už na mě čeká tenhle krasavec


Oddíl 1. třídy v InterPanteru

Oddíl 2. třídy hostí i mě

Jako vždy, je pro mě první svezení v jakémkoli novém vozidle novým zážitkem, tedy je jím i dnešní cesta. Ještě chvilku obdivuji nový interiér a už se vyplétáme ze změti výhybek a míříme k Přerovu. Na "Ferdinandce" v rovinách jižně od Přerova nabíráme rychlost na 160 a řítíme se k Hulínu, Otrokovicím, Starému Městu u Uherského Hradiště a za Moravským Pískem se noříme do rozlehlých lesů. O této trati jsem již psal v r. 2010 ve vyprávění "Ferdinandkou a Podřevnickým pacifikem do Vizovic".
V 10 hodin přesedám ve velké stanici Hodonín na žlutý vláček Regionova směr Veselí na Moravě, zatímco InterPanter pokračuje na jih do Břeclavi.
Začíná Pršet, když vyjíždíme z Hodonína a kus cesty se po koridoru vracíme až do malé stanice Rohatec, zčásti ukryté v lese. Tady uhýbáme od koridoru napravo a vyjíždíme z lesa mezi úrodná pole a lány zeleniny, skoro jako u nás v Polabí. Po železném mostě přejíždíme nejprve řeku Moravu, po chvíli i technickou památku - známý Baťův kanál, na jehož břehu dosud stojí coby další technická památka i budova výsypky uhlí z vagónů do lodí. Ta už ovšem dávno neslouží svému účelu a vlečka je již také snesená. Kanál dnes místo přepravy uhlí slouží k projížďkám na mootorových člunech a výletních parníčcích.

Baťův kanál s budovou bývalé výsypky k překládce uhlí z vagónů do lodí


V Sudoměřicích nad Moravou se z polí napravo napojuje přeshraniční trať od slovenské Skalice. Po dalších deseti minutách vláček vjede mezi vilky a zahrádky a zastavuje u světlounce žluté, zpola za košatou lípou ukryté budovy, zdobené typicky slováckými, lidovými malůvkami kolem oken a dveří - jsem u cíle, vítá mě městečko folklóru a starých tradic - Strážnice.


Vítajte na Slovácku! Vchod do čekárny evokuje vstup do vinného sklípku

Vláček odhrčí k Vnorovům a Veselí nad Moravou a proti nádraží na mě čeká první zajímavost v podobě mohutných pozůstatků městského opevnění - Veselská brána.



Veselská brána

Ulice městečka jsou vylidněné, i těch aut by mohlo jezdit o něco míň. Po dvaceti minutách jsem na náměstí, poblíž kterého nacházím další překvapení v podobě nově opravené synagogy, k níž přiléhá malebný, židovský hřbitov. Ve městě se nacházela početná židovská komunita, která, jako v jiných městech, byla za 2. světové války z velké části vyvražděna ve vyhlazovacích táborech.


Synagoga


Židovský hřbitov

Teď už zbývá jen pár kroků kpřístavišti, v němž si lze najmout hausbót či vypůjčit motorový člun k projížďkám po Baťově kanále. Tolik času ani peněz bohužel nemám, ale za můstkem přes kanál se nachází největší strážnické lákadlo - muzeum vesnice jihovýchodní Moravy



Je libo hausbót?



Vstup do skanzenu

V rozlehlém areálu, kde dnes naštěstí není moc návštěvníků, může člověk v klidu poznávat jak dřív vypadal život na Slovácku. Obdivuji se hliněným, ale hezkým, domkům z luhačovického Zálesí či Moravských Kopanic, roubené stodole s doškovou střechou, pestrobarevně omítnutým domkům z Horňácka či světle modře natřeným chalupám z Dolňácka, expozici lidového stavitelstv í, představující dřívější stavební techniky z hlíny a došků (které mnohdy vydržely víc než dnešní tvárnice a tašky), řadě vinných sklepů, ovocnému sadu či horňácké kovárně z Lipova s ruční vrtačkou a bucharem. Protože tu k tažení vozů a práci na poli sloužily stejně jako koně, okovávaly se tu i krávy.



Jen technických staveb tu m oc nenajdu. Kromě již zmíněné kovárny se tu nachází jen pila, ovšem s elektrickým pohonem, vodní kolo slouží už jen jako replika bez pohonu i vodního zdroje. Z expozice mlynářství tu nalézám jen mlynářské obytné stavení, v němž je vše připraveno ke svatbě. Připojuji se ke skupince lidí a nasloucháme poutavému výkladu mladé průvodkyně, jak probíhala tehdejší svatba či pohřeb. V sousední místnosti si lze zakoupit i pěkné, ručně zdobené perníčky. Hned kupuji jedno hezké srdíčko pro Zdeničku. Poblíž domku z Moravských Kopanic zas najdeme dobový obchůdek, kde lze koupit i koláče, medovinu, domácí limonádu, med a vizovické pečivo.
Horňácko je oblastí v hraničním moravsko-slovenském pomezí na svazích Bílých Karpat v okolí Velké nad Veličkou. Zdejší lidové stavitelství představuje typ tzv. pomoravsko - panonského domu, rozšířeného do horských oblastí. Stavebním materiálem byla hlína, doplněná dřevem, z nějž byly stavěny stodoly. Střechu kryje břidlice a došek. K dalším charakteristickým prvkům patří např. samostatně stojící komora. Kromě již zmíněné kovárny zde lze vidět i tři usedlosti z Nové Lhoty a řadové domky z Hrubé Vrbky.



Pohled do horňácké kovárny z Lipova


Obytné stavení mlynáře

Luhačovické Zálesí se nachází v okolí známých lázní Luhačovice, v přechodné oblasti mezi Valašskem s Slováckema je hcarakteristické pravidelnou zástavbou v potočních korytech. Tady bylo stavebním materiálem zprvu dřevo, nahrazené později hlínou a nepálenými cihlami. Ve skanzenu lze shlédnout rekonstrukce hliněných domků z Provodova, podhradí a Doubrav a roubené stodoly ze stejné lokality.


Hliněný domek z luhačovického Zálesí


Strážnické Dolňácko tvoří nížinná oblast města Strážnice. I tady se používala jako stavební materiál hlína - ať již dusaná či ve formě pálených či nepálených cihel a jako střešní krytina sloužil došek, později taška. Zdejší stavitelství zastupují domky z Ludéřovic, Sudoměřic, Vnorov a Zarazic. Tato část areálu se ještě dokončuje a je tedy veřejně nepřístupná.

Pohled od lipovské kovárny na domky ze strážnického Dolňácka

Vinné sklepy

Vinný sklep s lisem na víno

Vinný sklep se stáčírnou


Strojní zařízení pily a vodní kolo




Ve skanzenu lze shlédnout i různé činnosti jako např. práci na tkalcovském stavu

Po zdařilé prohlídce skanzenu mě moje další kroky zavedou do protějšího, rozlehlého parku, kde se nachází strážnický zámek. Z původních interiérů se mnoho nedochovalo, ale je zde možno shlédnout zajímavou expozici hudebních nástrojů a největší lákadlo - bohatou expozici lidových krojů.

Před strážnickým zámkem


Slavnostní kroje


Jarmareční kroje

Slavnostní kroje

Pouť na Velehrad

A už je čas vyrazit na další cestu. Opět mě regionova unáší mezi lány zeleniny a po mostech přes Baťův kanál a řeku Moravu zpátky k Rohatci a Hodonínu, kde stačím jen přestoupit a už se červená osmsetdesítka směr Zaječí stáčí od přerovského koridoru doleva mezi zahrady a pole a po chvíli se přimykáme k jakési hlavní silnici, jejíž protější stranu lemuje řada zahrádek, za nimiž se černá les. Silnice a zahrádky na kraji lesa jakoby neměly konce. Když konečně přece jen vyjedem z lesa a silnici přejedeme, objeví se po pravé straně triangl (kolejový trojúhelník), z něhož donedávna vybíhala trať směr Kyjov, z níž je však dnes již cyklostezka a osmsetdesítku vítá obvyklá, typicky česká, lokálková budova, ovšem s nástupištěm lemovaným vinnou révou - Mutěnice


Čisté nástupiště, květiny, teď dokonce i víno - člověk si připadá jako v nějakém jiném světě. Další cesta pokračuje místy, známými z lidových písní. Trať lemuje řada dvířek vinných sklepů, nezřídka lemovaných typickými, slováckými malůvkami, potom následují lány kukuřice a zeleniny a kopečky osázené vinnou révou. Hezký kraj.
Další větší stanicí je Čejč, odkud ještě počátkem 90. let minulého století vycházela další lokálka směr Ždánice. Ta je dnes již bez osobní dopravy. Občasná nákladní doprava je provozována jen do Uhřic a pokračování Uhřice - Ždánice je zrušeno a nádraží ve Ždánicích zbouráno.
A opět rovina s poli obilí a kukuřice jako u nás a vjíždíme do Zaječí - modernizované stanice na koridoru Břeclav - Brno.
Osmsetdesítka brzdí u třetího nástupiště, zatímco ke druhému přiráží po dvaceti minutách InterPanter, jakým jsem jel ráno a míříme k Brnu. Tady půlhodinku čekám na 10 minut zpožděný vlak IC "Jaroslav Hašek" Budapešť Nyug.pu. - Praha hl.n. a dvousystémová "krysa" Škoda řady 350 nás unáší k České Třebové, Pardubicím, Kolínu...a k domovu


Morava - krásná zem, osázená vinohradem...

Rychlík InterPanter Olomouc - Břeclav - Brno přijíždí do žst. Zaječí



Při příjezdu do Brna míjíme nejvyšší budovu v ČR




InterPanter končí svou cestu na brněnském hlavním nádraží







 

Jihzápadem Čech za Jindřichem Šimonem Baarem

21. října 2016 v 15:21 | Vláďa

Jako mladý jsem měl možnost navštívit jihočeskou obec Putim, známou nejen z Haškova putování vojáka Švejka z Tábora do Budějovic, ale i letními pobyty studenta - bohoslovce Jindřicha Šimona Baara u strýce Josefa Baara a měl jsem i možnost si doma přečíst jeho romány "Jan Cimbura" (který byl i zfilmován) a "Pro kravičku", které se mi tehdy moc líbily.
V září 1989 jsem navštívil i jeho rodiště v Klenčí pod Čerchovem, ovšem jelo se autobusem, tedy po silnici, a z návštěvy si již mnoho nepamatuji, tak mě napadlo se sem podívat znovu a při té příležitosti si projet zbývající část tratě Domažlice - Planá u Mariánských Lázní, tedy její úsek Domažlice - Poběžovice, na který mi v červenci 2013 již nezbyl čas.
Tak ráno po osmé přijíždím na pražské hlavní nádraží, kde trávím nějakou chvíli pořizováním oblíbených fotek lokomotiv a vlaků, než mě v devět přijme na svou palubu vlak EC "Franz Kafka" směr Domažlice, Česká Kubice a Mnichov.
Nebe je zatažené, pofukuje chladný vítr, počasí mnoho dobrého neslibuje a klidná jízda moderního vozu po zrekonstruované trati mě po včerejším časném vstávání ukolébává k spánku a probouzím se až za Plzní, kde dvousystémové "Eso" Škoda řady 363 přenechalo své místo v čele vlaku těžké motorové lokomotivě řady 223 zvané "Herkules", německé společnosti ALEX. Teď jen se udržet a opět neusnout, protože další stanicí jsou už jen Domažlice.

Příjezd "Franze Kafky" do Domažlic


K mé radosti mě Šumava proti očekávání vítá teplem a objevuje se slunce. V nádražní čekárně objevuji výstavu fotografií a dokumentů o životě a činnosti čsl. legií za I. Světové války v tehdejším Rusku. Na kusé koleji v sousedství staniční budovy čeká další překvapení v podobě putovní výstavy zvané "Legiovlak".
Jde vlastně o věrnou repliku dobové vlakové soupravy, kde naši legionáři trávili svůj život během dlouhé cesty z ruské fronty oklikou přes Sibiř do Vladivostoku, kde se nalodili na loď aby poté přepluli do Itálie, odkud se, opět vlakem, teprve dostali domů, do vlasti. Jejich "obydlím" byly nákladní vagóny, zvané "Těplušky", vybavené palandami na spaní a kamny. Najdeme zde i vagón s krejčovskou dílnou na opravy uniforem, dílničku s nářadím a šlapacím soustruhem, kde se opravovala výzbroj, nemocniční vůz, kde byli ošetřováni ranění a zpravodajský vůz s mapami a psacími stroji.
K obraně vlaku sloužil vůz vybavený dělem a těžkými kulomety, na nízkostěnném voze je naložena i replika obrněného automobilu Austin - Putilov.

Legiovlak




Nemocniční vůz




Model lazaretního vlaku


Obytný vůz - "těpluška"

Kulometný vůz, sloužící k případné obraně vlaku


Těžký pěchotní kulomet "Maxim"

Vlak bránilo i obrněné vozidlo Austin - Putilov

Jako včera na Valašsku, i dnes na Šumavě čeká na mě regionova


Po zdařilé exkurzi do světa našich legionářů na mě, stejně jako včera na Valašsku, čeká žluťoučká regionova a po chvíli už si to šineme k jihu. Kousek za zastávkou Domažlice město míjíme strážní domek odbočky Pasečnice, kde se doleva odklání hlavní trať do České Kubice a k bavorské hranici. Stáčíme se obloukem vpravo a jsme na Chodsku.
Původně jsem měl v úmyslu vystoupit a navštívit také zámek v Trhanově, ale naštěstí jsem včas zjistil, že je v něm hotel.
Toužil jsem se podívat i na Kozinův statek v Újezdě u Domažlic, ale ten je, bohužel, kdesi mimo železniční trať.
Malebná nádražíčka i zastávky jen svítí do kraje novou, žlutou fasádou, novými střechami, k mému velkému údivu není nikde nic rozbito a dokonce ani počmáráno či posprejováno jako u nás.
Po necelé půlhodině jsem v Klenčí pod Čerchovem - vítá mě útulné venkovské nádražíčko s pestrými orchidejemi v oknech a malovanými talíři, vetknutými do žluté omítky.


Vítejte v Klenčí!


Klenčí bylo jednou z nejdůležitějších strážnic zemských. Průsmyk u Klenčí, který nazýval lid
"brankou do Čech" měl důležitý význam v ochraně hranic. Je pravděpodobné, že v dávných dobách založená strážnice vzrostla na vesnici, které její obyvatelé dali jméno podle množství tzv. klenového dřeva - Klenčí. Protože se zdejší lidé zabývali hlavně pochůzkami v lesích a po horách, které střežili, počali se, jako i jinde v Čechách nazývat Chody. Jejich zbraní byla sekyra, "čakan"
a k pomoci a obraně jim sloužili ovčáčtí psi zvláštního druhu. Z věrného poměru ke králi Chodům vzešly různé výsady, za jejichž udržení však později museli bojovat.Klenčí tvořilo pro hořejší díl domažlických Chodů hospodářské, duchovní a politické středisko.



Oblečení a "čakan" chodského strážce hranic

V roce 1680 bylo Klenčí císařem Leopoldem I. povýšeno na město


Výroba proslulé chodské keramiky





Chodská keramika


Klenčí je také rodištěm již zmíněného, známého spisovatele Jindřicha Šimona Baara.
J.Š. Baar se narodil 7. února 1869 a vystudoval bohoslovectví. Jako školák a pozdější student jezdil na prázdniny ke svému strýci Josefu Baarovi do jihočeské Putimi, kde se začal zajímat o život venkovského lidu a začal sbírat lidová vyprávění a psát příběhy z venkovského prostředí. Z Putimi pochází např. jeho později i zfilmovaný příběh "Jan Cimbura".

Baarův dům v Klenčí

Jindřich Šimon Baar s přáteli


Delší dobu působil J.Š. Baar jako kněz také v Klobukách na Slánsku, kde mu ve sbvěratelské činnosti pomáhala také jeho milovaná maminka.




Alespoň některé z titulních stran Baarových knížek


Literární dílo Baarovo, zvláště jeho chodská trilogie, povídky a pohádky z Chodska patřily k oblíbeným knihám a ještě dnes mají mnoho čtenářů, mezi něž počítám i sebe.
Kromě sběratelství lidové slovesnosti se Baar věnoval i činnosti společenské - až do září 1925 vedl klenečskou kroniku, přednášel chodské mládeži o tradicích kraje, organizoval národopisné slavnosti, podporoval práci malířů na Chodsku a držel ochrannou ruku nad klenečskými hrnčíři. Zasáhl i do sporu o chodské lesy.
I když práce sběratelská i veřejná zabírala Baarovi spoustu času, pilně psal a v posledních letech si nedopřál oddechu, jako by cítil blízkost konce. Vydal "Paní komisarku" a "Osmačtyřicátníky" a dokončil "Lůsy".
Bohužel, horlivá práce s minimem odpočinku se začala podepisovat na jeho zdraví a 24. října 1925 Jindřich Šimon Baar zemřel.

J.Š.Baar ve své pracovně, kde 24.10.1925 zemřel






Rád bych po dlouhé době navštívil i zdejší hřbitov, kde je mimo J.Š. Baara pochován také hudební skladatel Jindřich Jindřich a básník Jan Vrba a vystoupil i na vrch Výhledy, který získal své hméno podle krásné vyhlídky do kraje a jako zázrakem byl za minulého režimu vyjmut z tehdejší "země nikoho" - nepřístupného "hraničního pásma", které se táhlo přes celou Šumavu a dál podle hranic se Spolkovou republikou Německo a s Rakouskem.

V sousedství Baarova domu zve k prohlídce i pěkný kostel

Ale můj čas se bohužel krátí a tak mi zbývá už jen zajít si do protějšího penzionu na oběd a sestoupit stejnou ulicí dolů na nádraží, kam za chvíli "přisupí" osmsetdesítka s "bafíkem" (přívěšákem) a spějeme dál, mezi kopečky s loukami, pastvinami a klikatícími se okresními silničkami, k Poběžovicím, Bělé nad Radbuzou, Boru a Tachovu.



Pohled z okna vláčku na malebnou venkovskou krajinu


Planou u Mariánských Lázní se právě přehnal liják

Úsek Poběžovice - Bor jsem, ač v opačném směru, již popsal ve vyprávění z 22.7.2013 "Za Švamberky a Lövensteiny do Boru".
Když v pozdním odpoledni přijíždíme do úvraťové stanice v Tachově, kde mě čeká opět známá regionova z rána, je nad krajem dusno jako těžká poklice a obloha pojednou zčernala jako olovo. Do konečné stanice v Plané u Mariánských Lázní vjíždíme už v pořádném lijáku. Ještě štěstí, že ve zmodernizované stanici jsou krytá nástupiště.
Po půlhodině už ke druhému perónu přiráží rychlík "Karlštejn", mířící z Chebu do Prahy, a jako ráno "Franz Kafka", i on mě v ítá nezvyklým, novým interiérem velkoprostorových vozů. A sláva nazdar výletu, spějeme ku Praze. Nazítří si dám odpočinkovou pauzu a pozítří na mě čeká cesta do kraje vinic, vinných sklípků a folklóru, míst známých z lidových písní a to... - no, nebudu předbíhat, počkejte si se mnou pozítří v Kolíně na vlak.

Nový interiér velkoprostorových vozů rychlíku "Karlštejn"



















































































































Pomezím Moravy a Slovenska od dráhy Vlárské k dráze Masarykově

8. října 2016 v 13:25 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí

předem svého vyprávění se musím čtenářům omluvit, že jsem v loňském roce nepodnikl žádnou cestu z nedostatku příležitosti.
Ale je léto, svítí slunce a nějaké našetřené peníze jsou také k dispozici, tak proč jich nevyužít a po dlouhém "půstu" si nevylepšit náladu? Ale při pohledu na železniční mapu zjišťuji, že mi už mnoho neprojetých tras nezbývá a na cesty do zahraničí nejsou dostatečné finanční prostředky - co počít?
V červenci roku 2014 jsem projel téměř celou Vlárskou dráhu, ale po dalším pohledu do mapy se ukázalo, že ještě zbývá krátký, ale malebný kousek mezi Uherským Brodem a slovenskou hranicí, na němž se nachází nejen hezká krajina, ale i malebný zámek Nový Světlov a ze železničních zajímavostí např. "pitínská smyčka", téměř u konce Vlárské dráhy, na níž v nedaleké Bylnici navazuje "dráha Masarykova" směr Valašské Meziříčí, kterou jsem měl zatím možnost si projet několikrát pouze částečně při svých dřívějších cestách na Slovensko, a to v úseku Valašské Meziříčí - Horní Lideč.
Dnes se tedy naskýtá možnost si Masarykovu dráhu projet celou, tak neváhám a druhý den, 12.7.2016 vyrážím ranním osobním vlakem do Kolína, kde mě na svou palubu přibírá expres "Fatra" Praha - Žilina a svištíme stošedesátkou k Olomouci, kde už čeká rychlík 883 "Bouzov" směr Luhačovice, který mě za pár okamžiků unáší k Přerovu a po již známé "Ferdinandce" až do Starého Města u Uherského Hradiště, kde je "banán" Škoda řady 150 vystřídán "brejlovcem" ČKD řady 750.705, což je pro mě novinka, protože lokomotivy této řady jsou určeny pro vedení těžkých nákladních vlaků. Venku bylo pod mrakem, ale v Uherském Hradišti začíná dost pršet. To mi ještě scházelo! To bude tedy výlet!
Ale nebudu předbíhat a raději se jdu přichystat ke dveřím, protože už se blížíme k Uherskému Brodu.
Vedle pěkné staniční budovy byla nedávno vystavěna dvě nová, krytá autobusová nástupiště, z nichž jedno je společné pro silniční i železniční dopravu, takže z vlaku je možno za každého počasí přestoupit bez přecházení rovnou do autobusů. Jak se po chvíli dovídám, do Bojkovic se koná výluka. Čeká mě třičtvrtěhodina na dešti. Naštěstí je tu dost úkrytů - na autobusových nástupištích, pod lávkou přes kolejiště nebo v pěkné, nově opravené nádražní budově.

Nádraží v Uherském Brodě

R 883 "Bouzov" opouští žst. Uherský Brod

I z ulice vypadá uherskobrodské nádraží pěkně


Konečně je tu autobus. Vyjíždíme mezi vilky a do kopečků - okrajové čtvrti vypadají jako v Havlíčkově Brodě. Trať, kterou občas přejedeme, vede většinou souběžně se silnicí, takže jsem o mnoho nepřišel. Jen mě trochu zaráží, že na to, že je výluka, není nikde vidět žádná práce (?). A čím dál ujíždíme na východ, tím víc prší. A leje a leje...
Dvakrát přejíždíme říčku Olšavu. V Újezdci odbočuje krátká lokálka do Luhačovic. Potom projíždíme ulice Šumic a Záhorovic s typicky moravskými upravenými záhonky před domy a otáčíme se před nádražím v Bojkovicích. Konečná!
Tady mě čeká výstup na zalesněný kopec k zámku Nový Světlov. Podél silnice pod kopcem teče říčka Olšava, podle níž vede asfaltový chodník. Já stoupám po pěšince do lesa. Ta se však stáčí doleva a po vrstevnici mizí v křoví.
S větví crčí voda, a když se, celý zmáčený, dostanu z křoví, pěšinka končí u polorozpadlého schodiště, vedoucího - kam jinam než dolů a zpět na břeh Olšavy! Ale nachází se tu také vjezd do městečka a u silnice mapa, od níž je to pár kroků k další cestě, tentokrát dlážděné a vedoucí opravdu na zámek! Se stromů sice crčí voda, ale jak se ukázalo, už jen se stromů. Okolní kopce vydechují oblaka vodních par, mezi černými mraky se objevuje modrá obloha a - přestalo pršet!



Kraj se halí do závojů z páry, ale co hlavního - přestává pršet!

Zámek Nový Světlov vznikl na místě strážního hradu, bránícího zdejší kraj proti nájezdům pustošivých, loupeživých hord z Uher. V případě nebezpečí bylo rozžehnuto na hradě signální světlo, viditelné daleko z vnitrozemí, z čehož patrně pochází název Světlov. V polovině 15. století patřilo světlovské panství Landštejnům, kteří kolem roku 1480 starý hrad opustili, protože byl od česko-uherských válek dosti poničen. Proto si bratři Ctibor a Jaroslav z Landštejna vystavěli nad soutokem Olšavy a Koménky pozdně gotický hrad Nový Světlov, který převzal strategickou funkci Starého Světlova i bojkovické tvrze. V roce 1527 byl hrad prodán Burianu z Vlčnova. Ten se však po smrti Ludvíka Jagellonského v r. 1526 přiklonil na stranu Jana Zápolského, za což mu byl zámek zkonfiskován, ale byzy nato jej získal zpět. Burianem rod z Vlčnova vymřel po meči.
V 16. století hrad často střídal majitele. Po krátké držbě Bilíků z Konic jej Kateřina z Vlčnova dala přestavět.
Od roku 1563 přešel hrad do državy Tetourů z Tetova. Od r. 1594 jej získal Jan Jetřich z Kunovic. V r. 1610 získal panství Hanuš Petřvaldský z Petřvaldu, který je v r. 1613 prodal Františku Serenymu.
V roce 1633 byl hrad značně poškozen při útoku turecko - tatarských vojsk, ale dobyt nebyl.
Po smrti Františka Serenyiho převzal hrad jeho bratr Gabriel Serenyi, po jehož smrti roku 1664 se o panství rozdělili jeho
synové František a Jan Karel, jemuž připadl hrad.
V r. 1803 koupila hrad Žofie Haugvicová z Biskupic. Byla zde prováděna díla L.v. Beethovena a W.A.Mozarta a zajížděl sem i malíř Josef Mánes, který její dceru Jindřišku učil malířství. Jindřiška Haugvicová po svatbě s velkoprůmyslníkem Larischem - Mónichem hrad zdědila a Larisch-Mönich jej nechal přestavět na zámek ve styalu anglické tudorské gotiky.


Přestavbu provedl vídeňský architekt Eduard Kuscher. Její výsledek připomíná zámek Maxmiliána I. Habsburského poblíž Terstu. Italský architekt Vitalino Fumugalli přemenil část obory v anglický park se skleníky, v nichž byly pěstovány
tropické plody - pomeranče, banány, mandarinky apod. Z původního parku se dochovalo již jen několik soch.
V r. 1940 koupila zámek rodina Rolných, podnikajících ve výrobě oděvů a zřídila zde zotavovnu pro své zaměstnance a provozovala i hotel. V letech 1957 - 2008 zde sídlilo i muzeum Bojkovska, které bylo později přestěhováno do městečka.
Potomci Rolných počátkem 90. let zámek zrestituovali a pokračovali tu v podnikání. To se však nevedlo a firma Rolný skončila v obrovských dluzích a byla nucena nejprve okolní pozemky a přilehlý hřebčín, později i zámek, prodat.
Od roku 2003 je zámek vlastnictvím společnosti Bess Building, jejímž majitelem je ing. Josef Novotný a dále tu provozuje hotel. Při rekonstrukci v březnu 2011 došlo k zastřešení nádvoří, kde jsou dnes pořádány koncerty, divadelní představení i svatební hostiny. Nádvoří je v létě klimatizováno a v zimním období vytápěno podlahou. K vidění je zde zámecká kaple, do níž ještě zbývá po ukončení restaurátorských prací dosadit oltář, dále potom místnosti svatebního apartmá a obřadní síň. Do uvedených a přilehlých komnat byl dovezen nábytek vyrobený na zakázku v Thajsku a Indonésii. Prohlídka končí výhledem ze šestatřicetimetrové zámecké věže.

Zámek v plné kráse


Zastřešené nádvoří



Pohled s věže na parčík před vchodem



...a tam někde v dáli už je Slovensko




Dnešní zámecký park




Ke koukání toho v zámku tedy proti očekávání moc nebylo. Ale je hezky, tak proč si cestu dál neužít?
Slunce už docela slušně přikládá pod kotel a nebe je jako vymetené, člověku se ani nechce věřtt, že sem dorazil za hustého deště. Po trochu opožděném leč dobrém a cenově i přijatelném obědě v nedaleké restauraci, sestávajícím z pořádného steaku s bramborem a oblohou a coca-coly, se jdu projít po městečku. Podlouhlé náměstí s pestrou směsicí obchodů,jehož levou stranou protéká říčka Koménka, na kterou shlíží s kopečka kostel. Zprava centrum obtáčí i železniční trať, po níž budu pokračovat a poblíž náměstí se nachází i vlaková zastávka. Ale čas ubíhá pomalu a do odjezdu vlaku zbývá ještě víc než půlhodina, tak malá procházka neuškodí a jde se raději na nádraží.
Malá, žlutá budova se dvěma nástupišti, vše svítící novotou. Dvě nová ostrovní nástupiště a moderně řešený bezbariérový přechod. Ale také vše zavřené a jen nástupiště s jednou lavičkou jakžtakž poskytuje trochu stínu. U prvního nástupiště stojí motoráček řady 810.290 - pořád ještě populární osmsetdesítka, zatím čekající na nová, polostahovací okna a pohodlnější sedačky, ale také dosud úspěšně unikající jednotvárnému, modrobílému nátěru "najbrt". Čas jako by se zastavil na mrtvém bodě, tak aspoň pořizuji nějaké foto.


Bojkovický kostel


Novotou svítící bojkovické nádraží


...a odpočívající osmsetdesítka

Modernizované nádraží, leč od devadesátých let minulého století je úsek hlavní tratě Veselí nad Moravou -Vlárský Průsmyk jen tratí regionální, takže tu už jiné vlaky nejezdí, než zmíněné osmsetdesítky a motorové lokomotivy - "kocouři" ČKD řady 742 vozí občasné manipulační vlaky, obsluhující bojkovickou pilu, bylnickou skládku dřeva nebo vojenskou vlečku muničních skladů Vrbětice. Čas odvál elegantní "šlechtičny" Škoda řady 475.1, ale i legendární "brejlovce" ČKD řady 753 v čele rychlíků i nákladních vlaků mezi Brnem a Novým Mestem nad Váhom.
A zatímco já fotím a vzpomínám tu na historii vlárské dráhy, přiráží k druhému nástupišti jiný motoráček - 810.537 a hned obrací ke zpáteční jízdě směr Vlárský průsmyk. Je jen škoda, že osmsetdesítka nemá otvíratelná okna - nejen kvůli horku, ale přes sklo se nedá ani dobře fotografovat a krajina kopců, lesů a pastvin je tu obzvlášť krásná.
Nejprv zastavujeme v zastávce Bojkovice město, potom "orchestrion" se spokojeným předením začne stoupat do kopečků a hrát si mezi záhumenky a pastvinami na schovávanou se silnicí.
Blížíme se k zastávce Pitín. Vysoko na protější straně údolí shlíží na obec kostelík, který, jak se vzápětí ukáže, je nejen zdejší dominantou, ale i součástí největší železniční zajímavosti, kterou je tzv. "pitínská smyčka". Trať zde tvoří ostrý, levotočivý oblouk ve stoupání s převýšením až 50 promile. Parní vlaky tu dostávaly pořádně zabrat. Nákladní vlaky se muselky dělit na dvě části a ty být vytahovány postupně. Veselské "šlechtičny" Škoda řady 475.1 v čele rychlíků i osobních vlaků tu dostávaly co proto. Malý, osamocený "orchestrion" 810.537 stoupání hravě zvládá a za několik okamnžiků těsně míjíme druhou stranu kostelíka, který jsme před chvílí viděli z opačné strany, vysoko nad námi. A zas lesy, kopce, zahrady...
Pitín zastávka, Slavičín, Bohuslavice nad Vláří - nádraží stejná, jedno jako druhé, podobná jako vejce vejci. Všechna ale také zavřená, bez personálu, bez života.
V Bohuslavicích nad Vláří se zleva napojuje vlečka nechvalně známého muničního skladu ve Vrběticích, kde počátkem roku došlo k sérii ničivých výbuchů. Zahynuli čtyři lidé a okolnosti neštěstí se dodnes vyšetřují. Ale raději už zpátky do osluněné krajiny - noříme se do zářezu, kterým podjíždíme trať Bylnice - Horní Lideč a jsme v poslední stanici - v Bylnici.
Teď už vláček čeká jen kousek - do pohraniční stanice Vlárský Průsmyk je to "co by kamenem dohodil". Já teď musím přestoupit - v Bylnici totiž končí tzv. "dráha T.G. Masaryka" od Vsetína, otevřená 21.10.1927, tedy devět let po vzniku "první republiky", proto pojmenovaná po našem prvním presidentovi.
Pořizuji pár fotek a co s volným časem? Před nádražím je jen jakási okrajová ulice, pár vilek, jinak kolem jen kopce a pastviny. Motoráček 810.537 se k mému překvapení už vrací zpět. Jaká škoda, že jsem nevěděl, že pojede hned zpět! Byl bych jel až do Vlárského Průsmyku a udělal si fotku dosažení nejvýchodnějšího bodu Vlárské dráhy a našich železnic. Můj nejvýchodnější bod tedy zůstává v Bylnici, škoda.

Nejvýchodnější bod vlakového putování dosažen!




Žst. Bylnice





Motorový vůz řady 810.537 směr Vlárský Průsmyk opouští žst. Bylnice



Mě přijímá na svou palubu regionova řady 814.093

Jak jsem zde již uvedl, Masarykovu dráhu znám jen z dřívějších cest na Slovensko, a to jen v úseku Vsetín - Horní Lideč.
Trasování započalo v květnu 1926. Trať je 38 km dlouhá a úsek Vsetín - Horní Lideč je od r. 1937 dvoukolejný a dnes také elektrifikovaný.
V úseku Bylnice - Horní Lideč se nacházejí i dva tunely. Jeden z tunelů (brumovský) i nadjezdy přes trať jsou vystavěné také pro dvě koleje, ač tento úsek zůstal jednokolejný a je dodnes tratí regionální.
A už je čas opět nasednout do dalšího vláčku. Po železném příhradovém mostě přejedeme bojkovickou trať a noříme se pravotočivým obloukem do 22,5 metru hlubokého a téměř kilometr dlouhého, Štítenského zářezu. Při stavbě tratě zde muselo být přemístěno až 310 000 kubíků zeminy, přičemž veškerou "mechanizací" byly jen krumpáče, lopaty a výklopné úzkorozchodné vozíky - tzv. "kiplory".
Poté kola zabubnují po viaduktu přes říčku Brumovku, protáhneme se 250 m dlouhým brumovským tunelem a poté už máváme zdejšímu kostelu sv. Václava.
V obci Brumov žilo dříve 1400 obyvatel. Dnes je, podobně jako Brandýs nad Labem se Starou Boleslaví, Brumov spojen s Bylnicí. V místním muzeu lze mj. nalézt i expozici historie Masarykovy dráhy, kterou doplňuje i hradlový blok a mechanické návěstidlo.
Za zastávkou Návojná se noříme do dalšího, tentokrát 888 mdlouhého tunelu a černou tmou jedeme téměř dvě minuty.
Poté se vnoříme do prosluněného lesa, kde překonáme další dvou viadukty - Deštná, dlouhý 166 metrů a Steklín, dlouhý 140 metrů a vysoký 25 metrů a už nás věží barokního kostela Nalezení sv. Kříže zdraví městečko Valašské Klobouky.
V době výstavby tratě měly Valašské Klobouky 500 domů a asi 2700 obyvatel, což byla zhruba polovina dnešního stavu.


Potom už následují jen vylidněné zastávky Poteč a Valašské Příkazy, po posledním viaduktu přejíždíme říčku Senica a jsme na konečné, v nejvýše položené stanici dráhy - v Horní Lidči.
Tady už jsem ve známých místech, kudy jsem často projížděl na svých dřívějších cestách na Slovensko.
V době výstavby dráhy zde žilo 500 obyvatel. Dnes je Horní Lideč především důležitou pohraniční rychlíkovou stanicí.





Příměstská jednotka řady 460.008/007 jako osobní vlak Hranice na Moravě - Střelná

A tady také končí můj dnešní výlet. Ze slovenské Žiliny přiváží nová třísystémová lokomotiva Škoda řady 380.006 vlak EC "Fatra" a za pár okamžilů už máváme Čertovým skalám, kostelu v Lidečku a s třináctimetrové výšky 92 metrů dlouhého viaduktu shlížíme na obec Lužná u Vsetína. V Ústí u Vsetína přejíždíme příhradový most přes Senicu a k trati Masarykovy dráhy se přimyká trať lokálky od Velkých Karlovic. Potom už následuje Vsetín, Valašské Meziříčí a míříme teplým podvečerem k Hranicím na Moravě, Olomouci, České Třebové, Kolínu a - k domovu.
V půl desáté večer se konečně ubírám od jiřinské zastávky k domovu a v hlavě si přehrávám celou dalekou cestu a všechny prožitky a poznatky z dnešního, krásného dne. Ale teď už rychle do peřin, ráno čeká, další "vlakopouť", tentokrát směrem opačným - na jihozápad Čech, a to...

"Messerschmitt" Škoda řady 380.006 s EC vlakem "Fatra" přijíždí do Horní Lidče

Tady se to pojede!

A sláva nazdar výletu - jede se domů!



































 


Měřící kod rozšířený

6. února 2016 v 11:46 | Vláďa
Dnes se píše 6.2.2016. Předem mého vyprávění přijměte mou omluvu, že se už dlouho neobjevilo nic nového, ale od konce září 2014 jsem byl půl roku nemocný a mezitím jsem přišel i o práci , takže s cestováním byl na delší dobu konec. Zatím hledám novou práci, která je v nedohlednu a s tím je spojen i nedostatek finančních prostředků na další cesty. Tak se ještě jednou moc omlouvám a někdy později na shledanou na dalších cestách!

Za věrtelem chmele do Žatce - 1.část

4. listopadu 2015 v 19:43 | Vláďa |  Velké železniční cestování naší vlastí

Je 19. září 2011, když mi konečně začala vytoužená dovolená. Letní dovolenou mi zhatila nemoc a další si mohu vybrat až nyní. Ale není si proč zoufat - počasí je na cesty jako ušité na míru a protože je po sezóně, bude všude i méně lidí. Moje první letošní cesta byla naplánována do Mariánských Lázní, kde jsem měl v plánu si tentokrát zajistit ubytování a vydat se za poznáním dalších západočeských tratí, jako např. soukromou tratí ze Sokolova do Kraslic, z Plané u Mariánských Lázní do Boru u Tachova či naši nejzápadnější lokálku, na niž jsem se předloni chystal, ale nenašel spojení - z Chebu do Hranic v Čechách. Z celého plánu však nakonec sešlo, protože ve známé mariánskolázeňské ubytovně Ryba se nenašlo volné místo. Ale povedlo se objevit jiné zajímavé tratě na severozápadě Čech, a to tratě Rakovník - Louny, Louny - Postoloprty - Žatec a Žatec - Plzeň. Tak nastupovat, je šest hodin ráno a za hodinu odjíždí z pražského Masarykova nádraží rychlík směr Rakovník. Jaké však je (nejen) moje rozčarování, když se po příjezdu do Prahy ukáže, že na trati Praha Bubny - Praha Dejvice je kvůli stavbě proklínaného silničního tunelu Blanka opět výluka a vlaky tudíž jezdí jen ze špatně dostupného nádraží Praha Dejvice, kam se musejí cestující dostat městskou dopravou. Že by se v Dejvicích počalo něco na způsob starých časů nádraží Praha Vysočany? Honem tedy na metro a z Vítězného náměstí zvaného domácky "Kulaťák" mě čeká ještě notný kus pěšky. Ale nakonec vylézám na povrch ve stanici Hradčanská, kde by měl být přejezd. Jaké je však moje překvapení, když místo železničního přejezdu-zkratky nalézám jen plechový a drátěný plot a přístup k dejvickému nádraží žádný. Nakonec se mně a několika dalším podaří objevit prošlápnutý kus oplocení a když se tu nic neděje ani nedělá, je cesta přes trať volná a na nástupiště přicházíme ještě včas - modernizovaný motorák řady 854 se dvěma pohodlnými vlečňáky už tu pobrumlává, jen vyjet.
Počasí moc nálady nepřidává, pofukuje studený vítr a honí se mraky, v polích se lesknou obrovské kaluže. Za Kladnem se chystá k dešti.

Přes Žďárské vrchy (nejen) za Bohuslavem Martinů.

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008


Ráno přesedám v Kolíně do kupodivu poloprázdného, brněnského rychlíku, který mě vzápětí unáší k České Třebové a Svitavám. Jako zázrakem konečně vysvitlo slunce a jak se zdá, počasí vydrží (nejen dnes).
Na dnešním programu je projetí hezké trati Svitavy - Polička - Žďárec u Skutče, a při té příležitosti I prohlídka neméně pěkného městečka ve Žďárských vrších a rodiště známého hudebního skladatele Bohuslava Martinů - Poličky.
V půl deváté ráno přesedám ve Svitavách. Motorový vůz řady 810 je kupodivu slušně zaplněn - ač se žádná zvláštní akce nekoná, všichni, jak se vzápětí ukáže, jedou do Poličky. Po půlhodině už sjíždíme obvodem Svitav, kolem zahrad do zádumčivého, malebného kraje mírných vršků, luk a lesů. Hezká, přívětivá krajina trochu připomíná Českou Sibiř.
Průmyslu je tu málo, čeká mě 53 km hezké přírody. Většinu trasy tvoří malé zastávky. Kde nikdo nečeká, je třeba zazvonit na strojvedoucího, že chcete vystoupit, jinak vůz prázdné zastávky projíždí. Po půlhodině se objeví moderní sídliště, opodál se tyčí kostelní věž a vjíždíme do první z jediných dvou větších stanic na trati - Poličky.
Původně sem měla ústit i lokálka z Chocně, ale ta nakonec skončila v Litomyšli a k dostavbě nikdy nedošlo.
Jinak je Polička docela pěkným městem. Největším zdrojem příjmů je a. s. Poličské strojírny (býv. Pobočka ADASTu), kde se vyrábí zařízení benzínových pump.
Polička byla založena na pomezí Čech a Moravy Přemyslem Otakarem II. Hlavním úkolem města bylo střežit obchodní stezku, spojující Prahu s moravskými městy.
Pomalu se proplétám úzkými, slušně přelidněnými uličkami, plnými krámků, koupím si pár pohledů a na náměstí fotím pěknou barokní radnici, postavenou v letech 1739-1744. Od roku 1994 je zde umístěna expozice městského muzea a galerie. V centru města je dochována iI velká část městského opevnění s devíti baštami a původní ulička, zvaná "Na bídě", kde kdysi bydlela místní chudina.
Přestože jsem od rána nic nepil, pojednou se akutně hlásí "malá", nezbývá než vyhledat nějaký park. Ten brzy nacházím za hradbami a v něm se nalézá 100 druhů dřevin. K parku přiléhá rozlehlý Synský rybník.
V uličkách kolem náměstí objevuji budovu muzea. Expozice jsou však zavřené, muzeum se opravuje.
Přístupný je však přednáškový sálek, kde je možno promítat filmy. Nabídka činí asi 7 videokazet dokumentárních filmů o Bohuslavu Martinů, Poličce a jiných místech. Nakonec si vybírám film o Žďárských vrších. Po skončení promítání se marně dobývám z místnosti, nacházející se v prvním patře. Snad mě tu správce nezamkl? Ale kdepak, po nějaké chvíli klepání na dveře mě vysvobozuje jeden ze zaměstnanců a směje se: "Dveře jsou otevřené, jen trochu drhnou, stačilo jen víc zabrat!". Trapas. Ale nikdo z něj nic nedělá, ještě mi paní pokladní nabízí výstavu "Co je to?", umístěnou v sousedním domě. Jedná se o různé dávné i nedávné předměty denní potřeby. Každý dostane od zaměstnankyň seznam předmětů, ale pozor, u každého tři názvy a hádej návštěvníku, oč jde? Nacházím tu zouvák na boty, medomet, starý dřevěný záchod, past na krysy a menší zvířata, elektrická kamínka, mlýnek na mák a spoustu dalších věcí. Někdo si možná pomyslí, že výstava je svým pojetím určena spíše školní mládeži, ovšem nad spoustou vystavených věcí, které používali naši dědové a z velké části i moje generace, si dnes lámou hlavy i odborníci! Po prohlídce počkám s několika dalšími lidmi na slečnu průvodkyni a jde se k nedalekému novogotickému kostelu svatého Jakuba, tvořícímu dominantu města a stoupáme na věž, kde koncem 19. století pobývala rodina ševce Ferdinanda Martinů, který si přivydělával jako pověžný. Jeho úkolem bylo natahovat věžní hodiny, zvonit klekání a ohlašovat požáry.
Po obhlídce města a okolí s ochozu věže nahlížíme do útulné světničky. Dvě postele, prádelník, kulatý stůl a čtyři židle a obuvnický šicí stroj, po stěnách pár obrázků. V téhle světničce, vysoko nad ulicemi města, se 8. prosince 1890 narodil jako třetí dítě, syn Bohuslav. Když bylo Bohuslavovi Martinů 12 let, přestěhoval se s rodiči do domu na náměstí. To se již učil na housle u krejčího a amatérského muzikanta Josefa Černovského.V patnácti letech měl v sále bývalého Jílkova hotelu své první vystoupení. V roce 1906 nastoupil na pražskou konzervatoř, ale tam po dvou letech studia hry na housle byl přeložen na varhanní oddělení, odkud byl brzy propuštěn pro "nenapravitelnou nedbalost". Často však navštěvoval koncerty a divadla, což ovlivnilo jeho další kariéru rozhodnutím, že se stane hudebním skladatelem. Za 1. světové války se vrátil do Poličky, kde vyučoval hru na housle na chlapecké měšťanské škole a dával soukromé hodiny.
Po válce se vrátil do Prahy a složil kantátu "Česká rapsodie" k baletu "Istar". V roce 1923 získal stipendium na tříměsíční pobyt v Paříži, který se nakonec protáhl na 18 let. Zde napsal skladby "Half-time"a "La bagarre"(vřava). V roce 1938 složil Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány. V roce 1940 odjel s manželkou do USA a domů se po válce již vrátit nemohl, protože byl komunistickou diktaturou označen nežádoucím "reakcionářským " skladatelem.
V letech 1954-55 napsal své nejzávažnější dílo-"Epos o Gilgamešovi".
Bohuslav Martinů zemřel u svých přátel poblíž Basileje v roce 1959.


Věž kostela svatého Jakuba ukrývá rodnou světničku Bohuslava Martinů


Za králem Ječmínkem a brněnskými Kapucíny.


Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Zámek Chropyně

Po dvou dnech doma se brzy ráno vydávám do Kolína, kde opět přesedám na vlak IC "Jan Perner" a mířím do Olomouce, ovšem tentokrát bude moje cesta delší. Dnes je na programu průjezd Hanou z Přerova až dolů do Brna, se zastávkami v Chropyni a Vyškově. V 6.55 h. ráno vyrážím z Kolína, ale ač neprší, opět zatažená obloha nic dobrého nevěstí. Malebná, zalesněná údolí Tiché Orlice a Moravské Sázavy, obvykle hrající všemi možnými odstíny a tóny zeleně, teď vypadají jako potažené jednotvárným závojem šedi. Vzdálené vrcholky Jeseníků se halí do mlh z vodních par. Jak mě asi přivítá jih Moravy?

Chodskem od Šimáčkovy železnice po českomoravskou transverzálku.


Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008

A je tu konec července 2008, mně nadchází druhá dovolená v novém zaměstnání a již celý měsíc prší, cedí, nebo leje.
Jak by řekl děda Malina ze "Samoty u lesa" v podání Josefa Kemra -" A chč... a chč...". Na nějaké koupání v písníku není ani pomyšlení, na zahrádce se taky nic moc dělat nedá. Nezbývá než sedět doma? Brzy však přišla záchrana v podobě příloh drážního magazínu EXPRES ( jaký je zdarma k dostání na nádražích), zvaných " Vlakem za železničními muzei" a "Vlakem za zahradními a modelovými železnicemi," kde jsem objevil zajímavý námět na výlet v podobě soukromé železniční expozice v Domažlicích.Dnes je 22.7. , je sice zamračeno, ale jako zázrakem neprší. Ráno v 7.16 tedy na pražském hlavním nádraží nasedám do františkolázeňského rychlíku a mířím k Plzni. Cestou občas sprchne, z lesů stoupají páry a hrady Žebrák a Točník i zbirožský zámek tonou v mlze a celý kraj vypadá poněkud smutně, spíš trochu jako v listopadu. V Plzni mě čeká nepříjemné zjištění, že do Domažlic 2 hodiny nic nejede, až v 10.50 mezinárodní rychlík "Franz Kafka" Praha- Mnichov. To se tedy povedlo! Co já mohl ještě naspat! Co teď? Jdu tedy projít alespoň známá místa a obchody, abych trochu utlumil dlouhou chvíli.


"Brejlovec" řady 754.060 čeká v Plzni na "Franze Kafku"

Jihem Čech z Tábora do Budějovic kolem Temelína.

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Je pošmourné, nevlídné ráno 11.8. , když vyjíždím budějovickým rychlíkem z pražského hlavního nádraží. Dnes mám v úmyslu navštívit Šturmovy, ale před tím si ještě udělat malou okliku za účelem projetí další nové trasy, a to z Týna nad Vltavou do Čičenic a při té příležitosti navštívit i pěkné, malebné město Týn nad Vltavou, kde jsem v roce 1974 prožil se svým otcem pěkný poslední týden letních prázdnin.
Cesta příliš neubíhá. Počasí moc dobrého neslibuje a navíc se trať přestavuje na další koridor a přibývá tedy pomalých jízd, místy se jezdí jen po jedné koleji, některé stanice (např. Senohraby, Benešov) jsou zcela rozkopané a o spoustu pěkných výhledů z okna nás již nadobro připravily kilometry fádních betonových (údajně protihlukových) zdí.
Půl hodiny stojíme u vjezdové "mechaniky" ve Voticích kvůli vykřižování s protijedoucím osobním vlakem. Po průjezdu stanicí Střezimíř zůstáváme trčet na jižním zhlaví kvůli vykřižování protijedoucího rychlíku. Je s podivem, že nás nenechali trčet ještě v Chotovinách! A je půl desáté, do Tábora přijíždíme s půlhodinovým zpožděním. To by ani tak nevadilo, protože historický Křižíkův elektrický vůz do Bechyně, odkud budu pokračovat dál po silnici, jede až za půl hodiny. Tratě Tábor - Bechyně a Týn nad Vltavou - Číčenice jsou pozůstatkem velkolepého plánu spojení Zruče nad Sázavou, Vlašimi, Mladé Vožice a Českých Budějovic, které nakonec nebylo vystavěno a z něhož kromě jmenovaných jihočeských lokálek zbyla ještě trať Benešov u Prahy - Dolní Kralovice, dnes zkrácená do Trhového Štěpánova.

Podkrušnohorskou magistrálou do Slavkovského lesa.

21. října 2014 v 20:57 | Vláďa

Vzpomínky na cestování v letech 1995 - 2008



Hrad Loket

Je 1.8.2007 a počasí jako obvykle slibuje pěkný den, když v 7 hodin ráno nasedám do osobního vlaku na Prahu.
Potom pár kroků z Masarykova nádraží na hlavní nádraží, kde chvíli čekám na rychlík Havlíčkův Brod - Cheb. Tytam jsou doby slavného "Krušnohorského expresu", kdy přímo z Masarykova nádraží odrážely a údolími Vltavy, Labe, Bíliny a Ohře burácely majestátní a na svou dobu i elegantní ( i když Vindoboně se rovnat nemohly) motorové jednotky GANZ řady M 298.0. Na jejich místo nastoupila klasická souprava. Dvouproudové "eso" Škoda řady 363 je střídáno stejnosměrným "peršingem" Škoda řady 163. Dost lidí zde vystupuje , takže místa je všude dost, pojede se dobře.
Dnes mě čeká ta nejdelší a největší cesta - okruh na vzdálenost 516 km, vedoucí přes celý severozápad Čech, s krátkou zajížďkou do Slavkovského Lesa, na hrad Loket.

Kam dál